Co vlastně vím o krušných horách? No někde tady by se měla nacházet naprosto zdevastovaná krajina postižená těžbou hnědého uhlí a splodinami nesčetných průmyslových gigantů. A jak je to doopravdy? No to je právě potřeba zjistit.

25. května 2011 - Rožnov, Velký Rybník, Boží Dar - Je středa ráno a venku se probouzí a protahuje pečlivě naplánované krásné počasí. Nevím, jak se to organizátorům podařilo, jaký magický rituál bylo potřeba vykonat, ale je to tak. Slunce se vyhouplo nad horizont a začíná hřát. Je něco málo po sedmé hodině, když se mi ozývají kluci z mého "mezihvězdného komunikátoru", že už nakládají Martina a co nevidět stejným způsobem naloží i mě. A opravdu. Chvíli po tom, co jsem si posbíral všechny svoje nezbytnosti a nanosil je na místo srazu, objevilo se auto z něhož vyskákaly postavy, které spolu se mnou nacpaly veškerá má zavazadla dovnitř auta a způsobem mi nepochopitelným upevnili moje kolo na poslední volné místo na střeše. A pak už jen nastupovat a hurá vstříc dobrodružstvím.

Vyjeli jsme a čas i počasí bylo na naší straně. Ani jsem si nevšiml a už jsme se hnali po dálnici. Všechny ty cesty a silnice na Valmez, Palačov a Olomouc jsme za sebou nechali skoro dříve, než jsem si to stačil uvědomit. Ne že bychom nějak překračovali dopravní předpisy, ale prostě to nějak uteklo. A tak to šlo pořád dál. Před Olomoucí jsme předjeli plně naložený Ford Focus s další posádkou, která mířila do těch samých míst a tvořila další část naší výpravy. Když jsme je míjeli, vesele nám mávali na pozdrav. To bylo radosti ze shledání. Ujížděli jsme dále a nechávali za sebou jedno město za druhým. Prostějov, Vyškov. No a potom najednou přišla zpráva, že vozidlo, které jsme před nemnoha hodinami míjeli má problémy. Zpočátku trochu nejasné zprávy, že stojí někde na dálnici a čekají na žluté anděly se nakonec změnily na jistotu, že milému Focusu odešla spojka a nebo nějaká jiná tajemná, ale naprosto nezbytná součást motoru a že se naprosto odmítá podílet na pohybu vpřed. U auta jistě nemilá okolnost. Zatímco jsme kolektivně přemýšleli, jak našim přátelům být na dálku prospěšní, tito se mezitím přemístili do nějakého servisu někde před Brnem, aby si tam vyslechli zprávu, že milý Fokusek už dneska žádné hrdinské činy nevykoná.

Nic ale nebylo ještě celkově ztraceno, protože servis disponoval náhradním vozidlem, kterým se část výpravy vrátila do Rožnova a vyzvedla auto dalšího kolegy. Tímto vozidlem hodlala výprava pokračovat dále ke svému vzdálenému cíli kdesi u německých hranic. Posádky obou aut, toho náhradního i toho nově zvoleného pro přepravu směrem k cíli se ženou po silnicích a dálnicích směrek k servisu mezi Vyškovem a Brnem. Náhradní auto zde zůstane, aby tak dělalo společnost prvnímu Fokusu, který si tady užije delší hospitalizaci. Druhý vůz se ujme dalšího vedení - vezení výpravy směrem na západ. Mimochodem je to také Ford Focus. A teď ještě se to ani nezdá nijak významné.

My mezitím pokračujeme v cestě po dé jedničce a polykáme další a další kilometry. Další části výpravy snad zatím ani nevyjely. Máme náskok a pravděpodobně ho využijeme k návštěvě nějaké pamětihodnosti a také možná ke krátké večerní vyjížďce. Zatím ale sedíme v autě, posloucháme poměrně příznivé zprávy o počasí a dopravní situaci a držíme pěsti posádce Focusu, teď už v pořadí druhého. Míjíme města, zkracujeme vzdálenost k cíli. Míjíme známá panoramata Velkého Meziříčí, Jihlavy a blížíme se ku Praze. Všichni jsme zvědaví, jak si naše navigace poradí s novostavbami na obchvatech, protože podle jejího majitele by o nich neměla nic vědět. Mapy jsou poněkud vyšlé z módy.

Mimochodem: na kilometru 41 před Prahou je téměř pod vrcholem takového ne příliš prudkého kopce celkem nenápadné odpočívadlo s rybím bufetem, který se poměrně přiléhavě jmenuje "U rybiček". Považuji ho za jeden z největších pokladů na českých dálnicích vůbec. Mají tady neobvykle bohatý výběr všemožných rybích specialit a  vše se zdá být velmi čerstvé. Není taky divu, rybníky a jiná vodní díla jsou nedaleko. Kromě toho si znalci taky pochvalují zdejší dršťkovou polévku. A ani ostatní jídla nejsou špatná. Člověk se sem rád vrací.

Zbytek cesty na Prahu proběhl bez problémů. Jenom na obchvatu nás navigace začala trochu mást svými nečekanými výroky, jak nás začala posílat tu vlevo, tu vpravo. Asi nakukovala do nějakých postarších map, přesně jak jsme byli varováni. A když už jsme se od jí známých cest odchýlili příliš, tak už jen lakonicky prohlašovala něco jako jedete ve směru cíle. Alibistické, vzhledem k tomu, že Země je kulatá. Ale nevadí. Šťastně jsme minuli Prahu a pokračovali jsme stále na západ po části dálnice, o které jsem si naprosto jistý, že jsem jí nikdy neprojížděl. Jak jsme se vzdalovali od Prahy mizela i hustě osídlená místa a než jsme se nadáli, dálnice si prostě jen tak sama od sebe skončila. Ne že by na konci dálnice byla vysoká zeď a nebo cedule s nápisem "konec světa, prosím otočte vůz". Jenom se prostě široká dálnice jen tak z ničeho nic smrskla do do obyčejné silnice. U cesty přibývalo chmelnic, luk, lesů, polorozpadlých domků a okolí se pomalu převlékalo do pohraničního kabátu. Po cestě si pamatuju jedinou osadu a to Krušovice. Těžko říct proč.

Do Karlových Varů jsme vjeli taky celkem nečekaně. Už z minula jsem si pamatoval, že podobně jako v Bystřici nad Pernštejnem se tady na vlak chodívá z centra do kopce. A to do pěkně prudkého kopce. My jsme se do Varů, neoficiální ruské kolonie, přihrnuli v jeho spodní části a poté, co jsme si trošku zakroužili po místních komunikacích jsme vyrazili nahoru serpentinami k hornímu konci. V podstatě jsme se zdrželi ve Varech jen asi pět minut. Ale nějak nikdo neměl chuť ani na jeden ze všech třinácti pramenů, takže jsme se plni očekávání rozjeli do Velkého Rybníku.

A v této malé vesničce či městečku, na Pivovarském máměstí - asi to bude přece jen město, když to má i náměstí - se nachází domácí pivovárek a hospůdka U hastrmana. Jak taky jinak ve Velkém Rybníce. Zaparkovali jsme a vyrazili přímo k hospůdce. Našli jsme sice prázdný stůl na terase, ale po zralé úvaze, při pohledu kolik je tu lidí, jsme se raději přesunuli dovnitř hospůdky na dohled výčepu. Vzdali jsme se sice možnosti pořídit si první letošní úpal, ale zato jsme se vystavili nebezpečí stálé pozornosti číšnic. Téměř okamžitě byla jedna z nich u nás a po té, co řádně vynadala někomu pro nás neviditelnému, že tady s těmi svými doutníčky pěkně zasmradil, přijala naše objednávky. A že bylo z čeho vybírat. Museli jsme degustátorské spády krotit natolik, abychom byli po dojezdu k našemu hlavnímu cíli ještě vůbec schopni nasednout na kolo a absolvovvat plánovanou krátkou cyklistickou vyjížďku. Naši volbu také komplikovala skutečnost, že náš vůz nebyl vybaven autopilotem a bylo zapotřebí, aby se některý z členů posádky obětoval pro kolektiv a tím volantem to "dokrůtil" až k penzionu.

Užívali jsme si jednak opravdu dobrého piva a jednak toho pocitu, že to na čem sedíme je sice pořád zadek, ale těsně pod ním není autosedačka ale poctivá židle. Kolikrát jsem si na ten pocit ještě vzpomněl, tentokrát pro změnu v souvislosti s cyklistickým sedlem. Los nakonec padl, přesněji se jako dobrovolník přihlásil, Honza. Že to už nějak na penzion dokočíruje. Takže my jsme ochutnávali těžší kousky z pestré nabídky a Honza si dal něco, co tady mají pro řidiče a nebo podobně postižené nešťastníky. Nebylo to sice úplně free, ale byla to taková jakože šestka. A při Honzových proporcích - Honza je hodně velký odborník - a přes oběd, který jsme si tady dali zmíněná tekutina vyšumí bez nejmenších problémů. To že to byla šestka je ale důležité pro události příští. Přišla totiž číšnice a bez mrknutí oka se zeptala pro koho je to pivo se sexem. Tím nás teda všechny dostala. Hned jak jsme se vzpamatovali natolik, abychom byli schopni uvést své notně pokleslé čelisti do parkovací polohy, a když jsme pochopili jemnou myšlenkovou vazbu mezi slovy sex a šest, tak jsme samozřejmě označili Honzu. Nicméně, na body vyhrála číšnice, nepochybně se velmi dobře bavící.

Hospůdku jsme opouštěli neradi, bylo to jedno z těch míst, kde hodiny berou steroidy a potom podávají neskutečné rychlostní rekordy, na rozdíl od jiných míst jako jsou fronty, dopravní zácpy a jiné, kde hodiny patrně pozobávají valium. Znovu jsme obsadili svá místa v autě, jen jsme vyměnili řidiče a pokračovali jsme po příjemných okresních cestičkách směrem k Božímu Daru. Takto jsme se také vyhnuli nejen větším městům, ale i frekventovaným silnicím. Začali jsme nabírat výšku. Taky už bylo na čase, protože náš základní tábor má být ve výšce nějakého tisíce metrů. Tím líp. A už je tu cedule Boží dar, panorama s větrnými elektrárnami a  městečko z větší části složené z penzionů. Tak jsme tady.

Boží Dar. Abychom ale našli naše přechodné bydliště a abychom se k němu vůbec dostali, museli jsme chtě nechtě ignorovat pokyny několika plechových cedulí, v odborných kruzích nazývaných dopravními značkami. Už tento zážitek předznamenal celý náš další pobyt zde a vztah k těmto dopravu regulujícím ukazatelům. Penzion Daniela vypadal přesně jako na fotce z internetu. Ale díky již zmiňovaným dopravním omezením jsme se byli schopni k němu přiblížit až po několikerém obkroužení celého Božího Daru.

Mimochodem: Až na čestné výjimky jako jsou například Špičák, Hubert, Rebel, Medard a podobně je celý Boží dar doslova prošpikován hotely a penziony téměř výhradně nesoucími ženská jména. Myslím si, že tady kalendář dostal opravdu zabrat. Ne že by to teda bylo nějak extrémně důležité. Ale prostě jsem si na to teď vzpomněl.

Nakonec se nám podařilo zaparkovat vedle našeho dočasného útočiště a uzavřít tak první část dnešního cestování. Odteď už jezdíme jenom na kole. Pomačkaní dlouhým cestováním v autě jsme se na sedla našich kol přímo těšili. Úspěšně jsme se setkali s majitelem penzionu a ten nám ukázal a vysvětlil co a jak. Ale pak už opravdu žádné zdržování. Věci na pokoj, kola dolů z auta, dresy na sebe a hurá na krátkou odpolední vyjížďku. Jak jsem si původně myslel. První kousek nebyl špatný. Bylo to sice do kopce, ale po krásném hladkém asfaltovém povrchu. Kucí, musíme se dostat támhle na tu cestu, kde právě projíždí ta nákladní Tatra. Asi uprostřed obrovské louky, tak v půli kopce začalo pod rukama stavbařů vyrůstat něco velkého a betonového a právě tam měla namířena zmíněná Tatřička. Tak to vezmem zkratkou tady kousek na tu cestu, jak před chvílí náklaďáček projel, mineme to staveniště a jedem dál. A to se ukázalo sice jako dobrý plán, ale měl taky svoje mouchy. Nenapadlo nás, že nákladní auta tohoto typu vůbec nepotřebují něco takového, jako jsou silnice. Náklaďáčky se tam prostě jen tak proháněly po louce a jediné co po sobě zanechávaly byly vyježděné koleje.

Tak jsme se po jedné takové stopě pustili - na horských kolech to nebyl velký problém - a docela jsme si to užívali. Než se ve stejné stopě objevila rozjetá Tatra v protisměru, která si to šinula přímo k nám. Byl to sice lehký šok, hledět si takhle z očí do očí s takovým kolosem, ale louka byla dostatečně široká a bez problémů jsme se vyhnuli. Staveniště jsme nechali daleko za sebou a přejezd louky jsme ukončili na hlavní asfaltové silnici, těsně před někdejší celnicí a státním přechodem tehdy do "hodného" Německa.

Mimochodem: v této souvislosti se mi vybavila jedna nádherná scénka z našeho prvního společného výletu, tehdy do Krkonoš, do jedné chaty kousek nad Vrchlabím. To jsme si tak seděli u snídaně, popíjeli svoje čaje a kávičky a promýšleli strategii na dnešní etapu. Když v tom se v restauraci, kde se snídaně podávala, objevila skupinka německy mluvících turistů a o něčem si povídali se správcem chaty. Když odešli, někdo z nás prohodil nějakou nevinnou poznámku na téma Němci nebo Německo. A tady zazněla z úst správce ona dnes už památná věta: "To nejsou Němci, to jsou kružítka..." Pro ty mladší, co nepamatují dvě Německa místo jednoho: kdysi dávno existovaly Německa dvě. Jedno zlé, o kterém jsme nic, ale skoro naprosto nic nevěděli a potom to druhé, hodné. To zlé mělo vlajku asi takovou, jako má Německo dodnes. Ale to hodné tam navíc mělo uprostřed takový jakože erb s nějakým věncem, kladivem a právě kružítkem. Takže tolik k rýsovacímu nářadí.

Co nás ale zarazilo o něco málo více bylo auto s dvojicí celníků usazených na české straně hranice a vyzývavě hledících na právě přijíždějící oběti. Tedy na nás. Nedali jsme na sobě vůbec nic znát. Tedy ani to, že minimálně polovina z nás u sebe neměla naprosto žádný důkaz a nebo alespoň průkaz totožnosti. S hysterickým úsměvem přes zaťaté zuby jsme "jakoby nic" míjeli toto motorizované rameno zákona. Ale vypadalo to, že si na nás svoje tvrďácké pohledy jenom trénovali. A nebo nestáli o žádné papírování, které se týká zadrženého narušitele státní hranice a prostě nás ignorovali. Úleva byla pravděpodobně oboustranná. Asi sto metrů, co jsme minuli tento chrabrý pozůstatek pohraniční bdělosti, uhnuli jsme z vyasfaltovaného terénu prudce vlevo a do kopce. To vlevo by vůbec nevadilo. Ale nakonec ani ten dokopec zase nebyl až tak prudký, že by nás nějak extrémně zaskočil. Byla to taková travnatá pěšinka, která sloužila jako zkratka k jiné, trochu hůře asfaltované cestě. Hned jak jsme opustili pěšinku, byla cesta mnohem přívětivější. Automobilisti přece jen většinou nejsou takoví pošuci jako cyklisti.

Stoupali jsme si to po asfaltovém koberci směrem nahoru. Po pravici jsme nemohli přehlédnout Saskou chatu, která nejen svým impozantním kamenným a asi čtyřpatrovým vzhledem budila respekt už sama o sobě, ale ani příslušné parkoviště, které se také rozhodně nenechalo zahanbit. To co tam stálo nebyla rozhodně žádná lidová vozítka. Ale slintat, když se jeden potí na cestě směrem do kopce se moc nedoporučuje, takže jsme nechali celou Saskou chatu daleko za sebou a usilovně jsme šlapali směrem k našemu prvnímu dnešnímu cíli, kterým byl vrchol podivně nazvaný Fichtelberg.

Mimochodem: člověk by neměl příliš často studovat slovníky a pídit se za pravým významem různých neznámých slov. Fichtelberg je krásné jméno, které mi asociuje dobu před více než dvaceti lety, kdy jsme se na malých motorkách, neboli fichtlech, proháněli všude, kde to jenom šlo. Nebo se o to alespoň pokoušeli. A tuto souvislost mi nepřímo potvrzoval i rušný motocyklový provoz právě zde na Fichtelbergu. Motorkářů tu totiž bylo nepočítaně. A pak jsem neuváženě nakouknul do slovníku a zjistil jsem, že fichte v němčině znamená smrk. A celá moje konspirační teorie je rázem v troskách. Teď jenom nevím, co má takový smrk společného s mopedem. Hm...

Fichtelberg je takový středně prudký kopeček, přes který vede silnice, takže nám nedělalo ani ty nejmenší problémy se na vrchol na kolech vyšplhat. Je tam chata s vyhlídkovou věží, restaurací, horní stanicí lanovky jejíž lana končí někde dole v údolí na území Německa, několik dřevěných plastik zvířat lehce postižených působením počasí a turistů, zvon a obelisk. A také tam byl krásný výhled do kraje na všechny strany. Skoro jsme jim tam tu vyhlídku vykoukali.

A tady se také pomalu začala hroutit moje původní představa o krátké a lehké vyjížďce, akorát tak abychom si udělali hlad na večeři. Kluci roztáhli mapu velikosti stanového dílce a střídavě si ukazovali místa tu na jedné a hned zas na druhé straně mapy. Nevím, jaké měla ta mapa měřítko, ale odhadl jsem, že pokud zrealizujeme to co ogaři právě plánují, nebude to žádná legrace. Raději jsem se věnoval fotografování krajiny. Na paniku je vždycky času dost. Mezitím kluci dospěli k rozhodnutí a já se dověděl, že jsem se dobrovolně rozhodl jet podívat na přečerpávací elektrárnu někde v Německu. No proč ne. Sil jsem měl zatím dostatek. Nejdříve jsme naklesali potem zaplacené výškové metry, které jsme nabrali po cestě na Fichtelberg. Po několika stech metrech jsme z asfaltu odbočili do areálu protkaného běžkařskými tratěmi. V zimě to tady musí být běžkařský ráj. Široké magistrály tak odhadem na pět, šest běžeckých stop vedle sebe. Úžasná jízda. Ale dlouho jsme si to neužívali. Nakonec nás běžecký areál vyplivnul na takovou cestu, která kopírovala profil nějakého hřebínku a jejíž druhý konec by se měl nacházet právě u již zmíněné přečerpávací elektrárny. A tak jsme sledovali tuto cestu nahoru a dolů, až jsme se po překonání několika výškových bodů konečně dostali k cíli. Kupodivu. Protože turistické značení na německé straně hranic je mírně řečeno překvapující.

Ale přesto jsme se nakonec objevili u cíle. Nečekaně se před námi otevřel prostor, les ustoupil kousek zpět a před námi byl kopec celý zatravněný kam až oko dohlédlo, navíc obehnaný plotem. To musí být ono. Takhle nějak vypadají násypné hráze. Další věc co nás zaujala a nebo spíše až téměř ohromila byla dráha pro inline bruslaře, která se táhla těsně kolem plotu okolo celé přehrady. Tak hladký povrch už jsem hodně dlouho neviděl. Nikde ani kamínek a nebo prasklinka. Pomalu jsme začali objíždět přehradu a hledali jsme nějaký způsob, jak alespoň nakouknout, co se děje za plotem a travnatým náspem. Když jsme objeli asi třetinu přehrady proti směru hodinových ručiček, objevilo se před námi řešení problému. V plotu někdo vytvořil branku a navíc k ní přistavěl kovové schodiště až nahoru na hráz. Patrně už více lidí před námi projevilo tutéž touhu, podívat se nahoru. Neváhali jsme. Sesedli jsme z kol, zamkli jsme je k plotu - důvěra v člověka je krásná věc, ale realita je realita - a vydali jsme se nahoru ke hrázi.

Po kovové konstrukci jsme se vyšplhali nahoru na břeh přehrady, kde se nám otevřel krásný výhled nejenom na tuto hroní část přečerpávací elektrárny, ale i na její spodní polovinu. Výškový rozdíl je ohromný. Postávali jsme nahoře poblíž horního konce schodiště a kochali jsme se pohledy všude okolo. Na jedné straně jsme fascinovaně hleděli na umělou louži, ze které kousek od nás z vody trčely dvě věže a na druhé straně hluboko pod námi byla už o něco přírodnější louže druhá, která byla s tou horní spojena dlouhým potrubím. A podle toho, jestli je právě elektřiny nedostatek a nebo přebytek se buď voda čerpala zdola nahoru a nebo roztáčela turbínu na své cestě směrem dolů. Chvilku jsme jen tak zevlovali kolem a fotili jsme si nějaké fotky, když jsme postupně všichni zaregistrovali, že se kolem nás, přesněji pod námi něco děje. Betonový chodník tady na vrcholu přehrady začal jemně vibovat. A navíc se u obou betonových věží objevily víry. Odsud z břehu nevypadaly nijak veliké, ale určitě by nebylo bezpečné plavat poblíž. Tak už to vypadá, že přečerpávací elektrárna právě v přímém přenosu zahájila svoji šou. Po chvilce jsme si na profilu betonových věží všimli, že hladina opravdu klesá. Hezké přivítání od energetiků.

Když jsme se nabažili výhledů, sešplhali jsme po schodech zpět ke kolům. Nasedli jsme a dokončili okruh okolo přehrady. Pěšky bychom to šli půl hodiny. Minimálně. Když jsme dokončili okruh, vrátili jsme se na původní cestu, která nás přivedla sem. Podle mapy musíme jet kousek zpět po svých stopách a potom klesnout dolů do údolí, které nás dělí od hřebenu s naší základnou. To znamená, že už se v podstatě začínáme vracet. To je dobrá zpráva. jako první letošní kilometry na kole mi tato porce bude stačit. Pro zpestření jsme si vyšlapali ještě jeden výživný kopeček a potom, hned za vrcholem jsme odbočili doprava a prudce dolů. Sjezdík to byl opravdu krásný. Jenom někde vzadu v hlavě mi zní takový hlásek, že co teď naklesáme, budeme muset potom zase nastoupat.

Mimochodem: pokud existují nějaké zákony cyklistiky, tak jeden z nich by mohl znít například: "Každé 'do kopce' má i své 'z kopce'." Dalšími kandidáty by mohly být například výroky "Ať jedeš kamkoliv, vždycky je to do kopce a proti větru." a nebo poněkud pregnantnější "Kdo neblije, jede pod své možnosti."

Prudký sjezd nás zavedl do údolí, ve kterém má být státní hranice. Stále se totiž pohybujeme v Německu. Nezmínil jsem se? Tak alespoň teď, když už vlastně Německo opouštíme. Projeli jsme napříč údolím a ocitli jsme se na hraničním přechodu Český Mlýn. Tak trošku jsme doufali, že tady budeme mít nějakou možnost občerstvení. Tak ne. Musíme si počkat. A navíc, odteď už to bude pořád jenom do kopce. Minuli jsme ceduli oznamující, že už jsme opět v Česku. Tak nám začal dlouhý a táhlý kopec. Nahoru, a ještě nahoru. Nějak mi dochází Magi. Podcenil jsem přípravu na naši krátkou úvodní vyjížďku a nevzal si s sebou žádnou energii sbalenou na cestu. A voda už mi taky začíná docházet. Kluci jsou někde vepředu a pomalu se mi vzdalují.

Ale hle hle, jiskřička naděje na obzoru. U cesty je cedule označující, že právě vjíždíme do obce Zlatý Kopec. No to jsem zvědavý. Míjíme polorozpadlé chalupy, jen pár, žádné sídliště, a taky jednu chalupu o něco větší, která kdysi dávno patrně byla veřejnou budovou. Kdysi, a opravdu velmi dávno. Teď je tady ale nějak neživo. Podtrženo sečteno, žádné občerstvení nebude. Prostě je potřeba vydržet a šlapat do kopce. Musím se přiznat, že jsem si hrábl hodně hluboko. Ale stejně: není to divné, pojmenovat vesnici Zlatý kopec, když je v podstatě skoro na dně údolí?

A pak už jsme jen stoupali do kopce a stoupali a stoupali, až jsme se nakonec dostali do nadmořské výšky zhruba na úrovni Božího Daru. A taky jsme se napojili na Ježíškovu trasu pro děti. Hezké to tam je a rozhodně věřím, že si to děti i s rodiči dost užívají. To už se ale kopec trochu uklidnil a změnil se v podstatě v náhorní rovinu, která nás posléze přivedla až k našemu penzionu. Mám dost. Sprcha.

Večer jsme trávili v penzionu v restauraci. Mírně a nebo více než mírně - jak kdo - unaveni po dnešní nulté etapě cyklistického výletu do Krušných hor jsme poposedávali v přízemí chaty a netrpělivě jsme očekávali příjezd všech dalších částí výpravy. Nejdříve přijeli ti, co odjeli z Rožnova nejpozději. A až potom se konečně dostavili netrpělivě očekávaní hrdinové dne, kteří si neohroženě poradili se všemi nástrahami, co jich jen dokáže automobilový průmysl vymyslet a seslat na hlavy nic netušících motoristů.

A konečně se otevírají dveře a najednou jsme kompletní. Téměř bez dechu nasloucháme vyprávění, které zdaleka přesahuje běžné situace, které se prostě cestovatelům tu a tam stávají. Naší kolegové dostali jedinečnou lekci ze statistiky. Tolik naprosto nepředvídatelných situací, co se jim podařilo absolvovat v jednom dni se někomu nepodaří za celý život. Snad jenom únava z celého dne cestování a také "lehké" odpolední vyjížďky zapříčinila, že jsme se konečně kolem půlnoci začali trousit na pokoje a vrhli se do náruče Morfeovy. Dobrou noc.

26. května 2011 - Blatenský vrch, Vlčí jámy, Jelení, Potůčky  - Ráno je tady. Blíží se stanovená hodina snídaně a venku je prostě nádherně. Říká se sice, že devátá - nebo i desátá, jak kdy a kde - rozhodne, ale už teď je jasné, že pláštěnky bychom dneska s sebou tahali zbytečně. Takže po naprosto nezbytné hygieně se odebíráme opět do restaurace našeho penzionu, abychom si vychutnali snídani a nabrali nějakou tu energii na celý dnešní den. Snídaně byla na vysoké úrovni - alespoň podle mých měřítek - a zdaleka zastínila úroveň zde čepovaného piva. Tato okolnost také později způsobila, že jsme nejenom nereflektovali na nabídku našeho "chatára" že nám vždy večer připraví něco dobrého na zub - čímž tento muž zcela očividně posmutněl - ale také zajistila to, že jsme se tady v lůnu Krušných hor ani jednou nenudili. Ale to předbíhám opravdu hodně. Ještě jsem nás ani nenechal dosnídat a už bych nás vehnal do víru nočního života. A to nás čeká nádherný den.

Nejdříve, než vůbec okusí nepohodlí cyklistického sedla a poté se vydá na vyjížďku, musí takový "bajker" vykonat spoustu věcí. Nejdříve musí najít své kolo ve spleti jiných kol ostatních "bajkerů", vyprostit ho z neuvěřitelného propletence špic, pedálů, bovdenů a jiných překážejících výstupků ostatních kol, aby svého miláčka někde láskyplně: položil, pověsil, opřel, rozebral, poskládal a nebo jiným způsobem uvedl do žádaného stavu a potom se mu za pomoci hadříků, sprejů, gelů, pěn, pump, leštidel a nástrojů všeho druhu nejméně dvacet minut intenzivně věnoval.

Mimochodem: vyjet na kolo, to není jenom tak. I v malém počtu a nebo třeba osaměle to není žádná legrace. Natož pak, když skupina odhodlaná v sedlech svých bicyklů zdolat nejeden kilometr hodlá vyrazit společně a organizovaně. V ideálním případě nikdo nic nezapomene vzít sebou, nikdo nezapomene odložit své nadbytečné věci na "základně", nikdo nepřijde na žádnou skrytou závadu, která se právě rozhodla projevit v plné své síle a kráse a vůbec vše myslitelné je cíli vypravy nakloněno. Ale i potom trvá mnoho minut, než se celý peloton dá do pohybu a než i ten nejpečlivější "bajker" ukončí předletovou přípravu a vydá se za ostatními vstříc zážitkům.

Dneska vyjíždíme všichni společně. Nejdříve se přesunujeme směrem na náměstí k informačnímu centru, kde jsme se neúspěšně pokusili vykoupit všechny turistické mapy zdejšího okolí. Když už to začalo vypadat nadějně a paní sáhla do regálu pro poslední mapu, přeze všechna naše očekávání jsme se potom nedočkali lakonické odpovědi "mapy došly zeptejte se příští měsíc", paní naprosto nezaskočena náporem "tuřínů" mimo sezónu, hrábla kamsi pod pultík a vylovila další hromádku žádaných turistických map. No tak jo, uznáváme že jsou tady na sezonu připraveni.

Od informačního centra se pouštíme směrem dolů, přes náměstí až k jednomu z dolních konců Božího Daru. Tudy jsme včera určitě nejeli. Alespoň tedy doufám. Začátek nevypadá zle. Z kopce a jenom po málo rušné silnici. Ale za chvíli jsme opustili tuto dopravní skoro tepnu a vydali jsme se do lesa po poctivé a téměř nezpevněné lesní cestě. Jo. Tohle je ono. Kolo nepatří na silnici, kolo patří do lesa. Krajina, která nás obklopuje mi velice připomíná loňské Jizerky. Kopce a kopečky se širokými loukami, které střídaly převážně jehličnaté lesy a to všechno protkané sítí lesních a polních cest, jako stvořených pro cyklisty. Jenom doufám, že tady nebude všude ten němec, který si zamluvil skoro všechny chaty a restaurace, které jsme v Jizerkách loni potkávali. Nějaký Geschlossen. Hrozný chlap.

Zatím jsme ale plni nadšení a odhodlání šlapali do pedálů směrem někam do luhů a hájů na nějakou občerstvovnu nebylo ani pomyšlení. Nevím přesně kam jedeme ani kudy pojedeme. Schválně jsem to zařídil tak, abych se neúčastnil žádné z válečných porad, abych mohl být postupně překvapován okolím a místy, která postupně navštívíme. A kdyby mi snad ostatní zmizeli někde v dálce přede mnou, stal jsem se šťastným vlastníkem jednoho výtisku mapy, získaným v informačním centru v Božím Daru. Zatím ale nikdo nemá tendence nasadit k nějakému úniku a na rozcestích, kde by mohlo docházet k nebezpečí zabloudění vždy někdo počká, aby ostatní nasměroval na tu správnou cestu. Jojo, tak se mi to líbí.

První větší zastávkou je Špičák Božidarský, spíše teda rozcestník s tímto jménem. Protože vrcholek kopce, který patrně nese toto jméno jsme nechali vlevo za sebou, aniž bychom ho poctili svou návštěvou. Ani nevím, jestli tam vede nějaká cyklisticky přijatelná cesta, a nebo je to - jak říká jeden z kamarádů - terén vhodný pro dětské kolo. Protože dětské kolo se nejlépe nese. Ale ať už je to jakkoliv, my jsme kopeček minuli a drželi jsme se značené cesty. Nálada je výborná. Hned poté, co jsme se scukli opět do souvislého pelotonu, vyrazili jsme dál.

A netrvalo to ani nějak dlouho a už tady byla další zastávka. Tentokrát to bylo z toho důvodu, že se nám po levé straně otevřel nádherný výhled na takový sice trošku pochmurný, ale jinak malebný kousek krajiny. Mrtvý rybník se to tady jmenovalo. Na něčí dotaz, jak dlouho je mrtvý, a jestli by nešel ještě rozdýchat se nikdo nenamáhal  ani odpovědět. Chápu ale už, že mohlo v umění vzniknout něco jako jezerní škola. Jak už jsem naznačil bylo to malebné, tiché místo. Ze všeho tady dýchala taková jako ztrnulost. Voda se skoro ani nepohnula a rešeliništi podobné okraje rybníku naprosto nelákaly k procházce. Určitě jsme ale nebyli první, kdo si fotograficky zvěčnil tuto tak trochu jakoby začarovanou idylku. Pokračovali jsme dál.

Vynořili jsme se z lesa na prosluněnou louku. Obrovskou prosluněnou louku. Plnou kytek všech barev a trávy. A to je důležité. Protože na trávě se tady pase veliké stádo ovcí. Jsme z Valašska a tak nám tento pohled není tak úplně cizí. Cestou jsme zahlédli takovou osůbku v klobouku s širokou krempou sedící ve vysoké trávě. Po chvíli jsme museli zastavit, aby jeden kolega vyřešil problém s defektem. V tom se postava v klobouku zvedla a pomalu se vydala přibližně naším směrem. A co se také ukázalo a co kvůli vysoké trávě nebylo patrné hned ze začátku, kolem postavy se hemžila trojčlenná smečka border kolií. Dali jsme se s paní do řeči a tak jsme se dověděli, že pastevectví je její zaměstnání, ovce jsou tady venku vlastně od jara až do podzimu a že trojice pejsků jsou její jediní a největší pomocníci. To jsme později viděli i v praxi. Ale nejdříve jsme dostali povolení pejsky pohladit a podrbat za ušima. Kromě toho, že jsou to skvělí pastevci jsou to taky pěkní mazlové. Ještě chvíli jsme obdivovali umění pejsků a protože i porouchané kolo už bylo opět pojízdné, vyrazili jsme zase dál.

Po pár stech metrech jízdy jsme po pravé straně míjeli sice opuštěnou, ale ještě velmi zachovalou budovu. Byl to jednopatrový kamenný baráček s pevně zavřenými okenicemi v přízemí a s poněkud slepým dojmem působícími okny v patře. Vše pevně uzamčeno a bezpečně alespoň dočasně opuštěno. Byla to taková předzvěst toho, co jsme později potkávali na mnoha místech tady v Krušných horách. Pohraničí. S prací a vůbec penězmi to tady asi nebude žádná legrace. Ale lidi to tady časem objeví, a pak se sem ruch vrátí. Teď je jenom otázka, jestli je to dobře. Dost filozofie, jedeme dál.

Šlapeme do kopce. To znamená, že patrně už konečně bude na řadě některý z plánovaných vrcholů naší dnešní trasy. A pravděpodobně bude opatřen i jednou z nesčetných rozhleden, kterých je i z okna naší ubytovny vidět nepočítaně. Z lesa se před námi vyloupl pohled na Blatenský vrch, náš nejbližší cíl. Byl to trošku podivný pohled. Na kamennou věž obsahující i rozhlednu - samozřejmě. Ale hned vedle stojící celokovový stožár obsypaný anténami všeho druhu, který byl téměř tak vysoký a mohutný jako sama rozhledna a působil dosti rušivě. Další z ústupků technologiím. Co dělat? Pokrok nezastavíš. Tady bude naše první větší zastávka. Pod rozhlednou někdo vytvořil z lega a nebo možná spíše z vlnitého plastu takovou krabici, která se sem hodila ještě méně, než samotný kovový kolos. Tato bouda budka obsahovala číšníka a k němu přináležející příslušenství, se kterým společně tvořili nějaké - jak hlásal hrdý nápis - bistro a nebo jak jsme se shodli my, stánek s občerstvením. Prozkoumali jsme obsah nabídky a zjistili jsme, že tu nemají pivo. Protože to, co se tu snaží jako pivo lidem nabízet rozhodně do této kategorie nepatří. Takže vítězí jednoznačně kofola. Ta si alespoň nehraje na něco, co není. Další, o co byl nebývalý zájem v naší výpravě bylo turistické razítko. Lovci razítek jsou poměrně rozšířený živočišný poddruh a několik exemplářů se našlo i v naší výpravě. Nechybí mnoho a mohl bych do této skupiny počítat i sebe, ale nejsem na tuto činnost dostatečně systematický. Vždycky když se pro razítka všeho druhu nadchnu, založím si nějakou tu knížečku na jejich archivaci a nebo si pořídím jeden z mnoha turistických pasů. Po pár úspěšných pokusech ho někam založím a zapomenu si oznámit kam.

Samozřejmě, protože rozhledna byla otevřená, nemohli jsme odolat výstupu nahoru a pohledu dolů. Bylo krásně, v podstatě bez mráčku, takže výhled byl ukázkový. Ale protože jsem tady byl poprvé, jen těžko jsem hledal nějaká napohled povědomá místa, kterým bych byl schopen přiřadit i odpovídající jméno. Musel jsem si vystačit s Klínovcem, jehož siluleta mi už nebyla tak docela neznámá a samozřejmě s Fichtlebergem, který jsem jako jediný zdejší vrchol navštívil už včera. Takže pár obrázků fotogenických pohledů do dálky, jednu dvě fotografie přímo dolů z věže - takový jakože půdorysný pohled na skupinu cyklistů - a potom hned po schodech dolů.

Co tady dál? Nic. Pokračujeme. Trochu mě zarazilo, že cestička po které se hodláme vydat je opatřena cedulkou se zákazem vjezdu cyklistů. Už jsem si sice zvykl, že zákazy jsou zdejší lidový folklór, ale přece jen je to náznak, že by zrovna v tomto případě nemuselo jít jen o žert místních obyvatel, ale o jemnou výstrahu přibližně ve smyslu, cyklisto cyklisto, my ti to říkali. Když tudy pojedeš, rozbiješ si...obličej... A skutečně. Byli sice mezi námi takoví, jejichž dušička v tomto terénu pookřála a vrhli se po stezce s radostným nadšením, ale my ostatní jsme se tímto poměrně ostře padajícím kouskem trasy pustili jen velmi opatrně a buď s jednou nohou vycvaknutou z nášlapu a v pohotovosti získat  znovu případně ztracenou rovnováhu a nebo vůbec pěšky. Cesta ale nebyla dlouhá a přivedla nás k další atrakci, kterou měly být nějaké trhliny v zemském povrchu. A v některých z nich měl prý být celoročně sníh. No to jsem zvědavý.

První z jam jsem málem minul. Ledová jáma totiž při pohledu z cestičky na sebe mnoho neprozradila. Vlastně nebýt zábradlí, informačních tabulí a několika opřených kol, určitě by se mi ji podařilo úspěšně minout. Takto jsem ale včas ubrzdil nadšení ze stezky, která se opět svým povrchem a sklonem vrátila k relativní sjízdnosti a připojil jsem se k ostatním na prohlídku Ledové jámy. Byla to úzká puklina, asi dvacet až třicet metrů hluboká až k místu, které bylo jako poslední přístupné návštěvníkům. Pak ale ještě dále pokračovala do nitra kopce, úzká a temná, na spodní straně zasněžená. Ale ani nebýt zábradlí, které nesmlouvavě oddělovalo zbylou část pukliny od dychtivých návštěvníků, stejně pochybuju, že by se mi chtělo se vsoukat do této úzké prostory. Klaustrofobií sice netrpím, ale myslím si, že tyhle telecí roky plné infantilních nápadů už mám za sebou. Ale třeba na mě ještě nějaké čekají, uvidíme.

Prohlídka Ledové jámy byla otázka několika minut a fotografií. Bydlet bych tu nemusel. Proto honem po schůdcích nahoru hezky na sluníčko. Měl jsem za to, že více už mi tyto místa nenabídnou a směle jsem se vyhoupnul do sedla (to zní jako vystřižené z westernu) a pustil jsem se...dolů kaňonem do širé prérie plné písku, kaktusů, sukulentů, indiánů a desperátů...jsem se nějak nechal unést fantazií. Prostě jsem na svém kole vyjel zase kousek dál. Ale byl to opravdu jenom kousek. Stěží sto metrů. Po sto metrech jsem totiž opět narazil na nějaká ta opřená kola a v houští jsem zahlédl i někoho z naší výpravy. Tady bude něco zajímavého. Pokud si teda dotyčný jenom nešel odskočit. Ale co, risknu to. A opravdu se to vyplatilo. Stačilo pár desítek kroků vpravo od stezky a ocitnul jsem se opravdu skoro ve filmu. V lese skrytá světlina byla celá tvořená další, mnohem širší a prostornější puklinou lemovanou skalami. Tohle místo se jmenovalo Vlčí jámy. Sice tu nebyl sníh, ale zase to byl takový skrytý kousek přírody, který by tu člověk nečekal.

Konec snění, peloton už je dávno někde vepředu a kdo ví, jestli se na mě nečeká. Takže kupředu. Nejdřív tedy do sedla, romantiku divokého západu už nechejme spát, a jedeme dolů do krásného údolí s loukami, bystřinami a také s malebnou vesničkou nebo možná městečkem - Horní Blatnou. Po polní cestě, která se postupně změnila v celkem obstojnou asfaltovou silnici, jak jsme se víc a více blížili návsi-náměstíčku, až jsme se ocitli přímo mezi kostelem, hospodou a úřadem. Přímo v centru dění. A v tomto centru byl celý zbytek pelotonu, který jsem nenechal za sebou. Což byla naprostá většina.

Ale ani na ostatní jsme ale nečekali dlouho. Přibližně jsme odhadli, že se náš celkový počet nijak nezmenšil a vyrazili jsme vstříc dalšímu dobrodružství. Přijeli jsme původně shora a kolem kostela jsme to ohnuli směrem doprava dolů. Většina nás tuto část přímo prosvištěla. Bylo to z kopce a povrch byl skoro dokonalý. Jen některé zaujala hrázděná chalupa, nyní částečně v rekonstrukci. A opatřili pro nás ostatní fotodokumentaci. Ale ani my ostatní jsme se nehnali dolů kopcem moc dlouho. Poté, co jsme podjeli jeden viadukt a užili jsme si krátkou rovinku, už nás naše cesta opět tlačila do kopce. Nebyl vysoký, ale byl celkem strmý. Hlavně neudělat chybu a včas zařadit Večerníčka.

Mimochodem: Večerníček je ten nejlehčí převod, co má každý cyklista na svém kole v danou chvíli k dispozici. Svoje jméno patrně dostal podle toho, s jakou frekvencí postavička znělky večerníčku šlape na svém podivném kole. Ani nevím, kde jsem tento terminus-technicus poprvé zaslechl. Ale ani na tom vlastně nezáleží. To jen tak, opravdu mimochodem.

Chvilku jsme se tak potýkali s nástrahami lesních cest, stoupáními i klesáními a vůbec se vším, co takový neznámý kousek přírody jenom dokáže připravit odhodlaným cyklistům. Nejdříve to bylo táhlé stoupání do kopce, jehož jméno v mojí paměti ani nezanechalo stopu, ale později došlo i na klesání. Zpočátku jízda do údolí probíhala dobře. Velmi dobře. Dokonce velmi velmi dobře, než se ovšem klesající pěšinka zcela nečekaně změnila v hluboké koryto. Nejdříve jenom psychologický tlak, že člověku ubývá životního prostoru, potom se jen tak pro zpestření přidaly kameny a klacky a nakonec se celá stezka stala - díky kalamitám a lesní těžbě naprosto nesjízdou. Názory některých našich spolucyklistů se na tuto věc můžou poněkud lišit, ale já si za svým stanoviskem stojím. Po několikerém vedení kola vedle sebe, místy, které bych nechtěl absolvovat směrem nahoru ani pěšky, a dokonce po několika chvílích, kdy jsme původní stezku nebyli schopni ani identifikovat, dostali jsme se do místa, kde se nám pod naše kola nenápadně opět podsunula pevná silnice a po které jsme naštěstí mohli pokračovat dále.

Tady jsme také po několika stech metrech opět opustili les - nijak extrémně hustý, přesto však les - a ocitli jsme se v takovém čím dál širším údolí, kde nejenom že nebylo žádné záludně ukryté město, ale navíc to tady vypadalo, že s civilizací se tady počítá až v příští pětiletce. Pokud nějaká bude. Tento první dojem ovšem ztratil něco málo na svém lesku ve chvíli, kdy jsme minuli ceduli Jelení a neomylně našli jedinou zdejší hospůdku. Zabrali jsme devadesát devět procent veškeré venkovní kapacity tohoto zařízení a myslím si, že mohu směle prohlásit, že jsme zdejšího číšníka zaměstnali na minimálně stodvacet až stopadesát procent celého jeho denního výkonu. Prakticky neustále nosil plné nádoby ven a prázné dovnitř. Vše ostatní jsme ale už zajišťovali my. Nejenom, že jsme se zcela očekávaně pustili do nápojovho lístku, podařilo se nám velmi výrazně zdecimovat a zredukovat i lístek jídelní. Jojo. Cyklistům vyhládne. Navíc, když člověk viděl, jak moc těší hbitého číšníka, jak mu z tabule mizí položky nabídky dne, naši chuť k jídlu jen povzbudilo. Bylo tady krásně. Ale i ta největší idylka má svůj konec.

Přišla ta chvíle, která na sebe nikdy nedá čekat příliš dlouho a donutila nás vytáhnout peněženky, vzdát se něčeho z jejich obsahu a zase hrdinně nasednout do sedla svého bicyklu a vyrazit dále, vstříc novým dobrodružstvím. Dobře najezeni a vůbec po všech stánkách dobře naloženi jsme se opět s novou vervou pokusili šlápnout do pedálů. Malinký problém byl v tom, že se teď nějakou dobu budeme pohybovat do kopce. Hm. Energii jsme nabrali, což o to. Jenom nevím, jestli se dostatečně brzo dostane na ta správná místa a někde po cestě se nezdrží. A to ani nechci pomyslet, že by se třeba na půl cestě obrátila a radši se vrátila zpět na start. Brrr.

Nač ale malovat čerta na zeď. Každý kopec někde končí a pak musí nutně přijít rovina a nebo klesání. V našem případě rovina, alespoň na chvíli. Bylo to takové houpy-hou, pár metrů nahoru, pár metrů dolů. Výsledek ale byl, že jsme se opět ocitli na nějaké hřebenovce, která nás naštěstí unášela směrem k domovu. Ještě tam nejsme, ale už máme správný kurz. Po několika rušných příhodách jako na příklad, že jsme měli lehký problém opět zkompletovat peloton - protože jsme podcenili vytváření čitelných stop na trase - a po několika dalších podobných vtipných situacích jsme se ocitli zase na hranici s Německem. Tato hraniční čára na nás neočekávaně číhala v údolí. A protože čelo pelotonu bylo již v nedohlednu a nám se do cesty postavila křižovatka ve tvaru T, uvážlivě jsme zastavili a začali zkoumat stopy na asfaltu. Z naší nezáviděnihodné situace nás vyprostil německy mluvící človíček, který nám ve své mateřštině naznačil, že ti blázni, co z kopce nebrzdí jeli tudy a že my musíme jet "nach rechts", nebo jak to říkal. Nicméně, musí se mu nechat, že nám poradil dobře. A budiš mu za to věčná sláva.

Takto jsme se propletli místem, o kterém jsme se později dozvěděli, že se jmenuje Potůčky. Až nás to nakonec vyplivlo na křižovatce, kde jsme se museli rozhodnout, jestli doleva a zůstat v Německu a nebo doprava a přejet do Česka. Jeli jsme domů, samozřejmě. Už jenom proto, že je to domov. Potom nás jeden z dalších členů výpravy, který se zapomněl na kruhovém objezdu už v české části Potůčků nasměroval doleva, čímž jsme asi na třetím exitu opustili kruháč ve směru odjezdu našich přátel. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme tyto potkali v protisměru. Stačili na nás zavolat jen, že jedeme špatně, a že to máme otočit a jet za nimi. Hm, co na to říct. Tak jsme pokračovali dál po cestě až do míst, kde jsme viděli jiný kruhový objezd. Už druhý v tomto malém pohraničním hnízdě. Tady jsme si užili čestné kolečko a vyrazili jsme v patách našich rychlejších kolegů zvědaví, jakou další kulišárnu si tady na nás připravili.

Mimochodem: zapomněl jsem se zmínit, že Potůčky na první pohled vypadají jako jedna velká tržnice. Skoro jako v deltě Mekongu. Tam jsem tedy nikdy nebyl, ale přirovnání je to barvité a jméno řeky malebné. A hlavně bych asi hledal marně, kde vedle hlavní silnice není asijský stánek. Skoro mi to vyrazilo dech. Kdo to tady, mezi lesy, kopci a luhy může kupovat? Někdo to být musí, jinak by tady ty stánky nestály? Nechám to koňovi.

Po té, co jsme si užili ještě jedno čestné kolečko na hlavním kruháči obklopeném asijskými prodavači, pustili jsme se jednou z ulic, která očividně směřovala nejen směrem do Česka, ale také přibližně směrem k Božímu Daru. Při jízdě po ní jsme míjeli různé stavby - osobní i průmyslové - v různých stupních rozkladu. Ale byli tady i takové, které už okusily požitek své privátní renesance. Jen tak dále. Cesta se před námi vinula a stop civilizace začalo ubývat. Potom jsme uhnuli na vedlejší lesní cestu a cesta sama se stala v podstatě jedinou připomínkou civilizace.

Ale to jen do chvíle, než jsme narazili na boudu či restauraci U červené lišky. To jsme měli za sebou už nějaké ty kilometry nahoru do kopce a za každý metr převýšení jsme byli vděčni. Naše nadmořská výška se totiž zatím ještě diametrálně lišila od té, která byla naší výchozí. A tudíž ji budeme muset ještě nastoupat. Ale to pro nás nebude žádný problém, pokud nás čeká ještě jedna občerstvovací stanice. A to nás opravdu čeká. Již zmíněná hospoda U červené lišky. A už zase jsme narazili na ochotnou obsluhu. Sem se prostě germán Geschlossen nedostal. Doufejme, že to tak ještě pár roků vydrží.

Občerstvili jsme se krátce a intenzivně a plni sil jsme se pustili do zdolávání poslední etapy našeho dnešního výletu. Už nebylo pochyb. Na sto procent se vracíme. Šlapeme kilometry, těšíme se na závěrečný finiš a ani jsme si to pomalu neuvědomili, cesta nás dovedla až do míst, která jsme míjeli už ráno. Po pravé straně je smrk, který rozštípnul nápor atmosférické elektřiny, v odborných kruzích přezdívaný blesk, a to už je opravdu místo, odkud se ani ten největší pesimista neodváží říct, že je to na naši chatu ještě daleko.

Naši pozornost ale ještě upoutala cedule u cesty, která ponoukala nic netušící turisty k prohlídce přírodně identického rašeliniště opatřeného můstky a jinými zařízeními k zajištění bezpečnosti návštěvníků. Můstek vypadal velmi čerstvě a velmi pevně. Jakož i stezka, která mizela někde v dáli a lákala zvědavé objevitele. Nikdo z nás skoro ani nezaváhal. Když jsem naposledy viděl rašelinu, bylo to v květinářství - ano, i takovéto instituce tu a tam navštěvuji - a milá rašelina si tam hověla v igelitových pytlích. Ano, a ještě v lázních v Piešťanech a opět vkusně zahalenou v igelitu. Takže je zřejmé, že rašelina naživo byla opravdu velkým lákadlem. Sledovali jsme stezku, která se klikatila někam daleko do kraje. Alespoň jsme si to původně mysleli. Poté, co si na nás chodníček připravil několik pravoúhlých zatáček, zčista jasna skončil. Pravda, nebylo to tak úplně zčista jasna, skončil jen povrch, podélné trámy, které tvořily nosnou konstrukci celé stavby vedly ještě kousek dál. Ale i ty to po několika stovkách metrů vzdaly. Dál už tam byla jen cedule zákaz vstupu. Protože kola jsme museli nechat v místech, kdy chodník pozbyl své celistvosti a sem, k této plechové výstraze jsme se dostali vlastně jen balancováním na podélných trámech, nijak zvlášť jsme nehořeli touhou zjistit, proč se vlastně za tu značku nesmí. Mohl by to být úplně poslední poznatek, který bychom byli schopni získat. Takže nám nezbývalo doufat, že to co vidíme kolem sebe je opravdu rašeliniště a vrátit se nejdříve pro kola a s koly se vrátit zpět na trasu a překonat posledních dnešních několik set metrů, které nás dělí od Božího Daru.

Ale i na těchto posledních stech metrech se nám podařilo roztrhat peloton natolik, že někteří kolegové, poté co zaslechli čistě spekulativní nápad, že bychom mohli ještě vyjet na Klínovec, když je to takový kousek, na ten Klínovec opravdu vyrazili. My ostatní, kteří jsme se účastnili ještě i pokračování oné debaty jsme věděli, že Klínovec tam sice někde je, ale je tam "někde" už tak dlouho, že tam ještě chvíli určitě vydrží. A nápad ještě si trošku prodloužit výlet byl nakonec naprostou většinou nepřijat. Proto jsme se taky z velké většiny dříve nebo později sešli v zahrádce hospůdky Na Špičáku. A protože jsme také všichni věděli, že pivo čepované na naší chatě je patrně určeno pro jinou cílovou skupinu a nikoho z nás neoslovilo, nijak jsme s návratem na penzion nespěchali. Seděli jsme v záhrádce, nechávali odpočinout nejexponovanější svalové partie a doplňovali energii a minerály. Ze zahrádky nás vyhnal až déšť. Nicméně jsme se na místo činu ještě ten večer vrátili, tentokrát už ale dovnitř hospůdky. Sedělo se tam příjemně, velmi příjemně a večer se vesele kutálel k půlnoci. A jako zodpovědní cyklisti, jsme se okolo půlnoci i my odkutáleli spát. Zítra nás čeká další výlet. Dobrou noc.

27. května 2011 - Plešivec, Abertamy, Pernink, Tisovský vrch - ráno je opět jako vymalované. Na všech předpovědích sledujeme, jak se všude střední Evropou valí neskutečná mračna doslova nacucaná vodou, která jen jen kouká, jak už by se co nejdříve dostala na zem. To ale není případ Božího Daru. Tady někdo na obloze pečlivě zametl a poschovával i ty nejmenší beránky. Prostě počasí na jedničku s hvězdičkou. Po snídani - dneska jsou párky - a předstartovní přípravě, kterou nemá cenu znovu popisovat, je to každý den stejné - jsme vyrazili. Tentokrát jsme se ale nepustili okolo chaty dolů do směru, ze kterého se nám včera také mimo jiné podařilo vrátit, ale vzali jsme to kolem chaty doleva, po Ježíškově stezce.

Mimochodem: Ježíškova stezka je, pokud jsem to dobře pochopil, taková procházková trasa zdejší krajinou, vždycky tu a tam zpestřena nějakou tou atrakcí pro děti. Jako jsou houpačky, průlezky a podobně. U jednotlivých řekněme stanovišť je vždycky vyobrazena nějaká ta pohádková bytost a pokud jsem dobře odpozoroval, každé dítě si návštěvu takového místa pečlivě zaznamenává do - k tomuto účelu určené - karty. Co se stane, když se některému z dětí podaří absolvovat celou trasu a navštívit všechny postavičky, nevím. Třeba si to ještě zkusím... Kromě těchto stanovišť s atrakcemi je stezka tu a tam lemována dřevěnými sochami opět s pohádkovými motivy.

Jel jsem po stezce za kolegy s plnou důvěrou, že vědí čehož činí. Zatím nebyl ani ten nejmenší důvod ke stížnostem. A opravdu. Když jsme se prokličkovali alespoň částí Ježíškovy cesty, doslali jsme se opět do míst, která už jsme včera navštívili a to dokonce dvakrát. Napojili jsme se na cestu, která vedla okolo bleskem rozčísnutého smrku. Ale opravdu jsme nezabloudili, byl to záměr. Po několika stech metrech jsme zase opustili včerejší trasu, abychom se na ni po chvíli zase vrátili. Prostě jsme se snažili  si zpestřit začátek výletu i přesto, že jsme mohli jet naprosto stejně jako včera. Každopádně jsme se ale zase ocitli na rozcestí, které prostřednictvím své tabulky hlásalo, že tady je Špičák Božidarský.

Ale odtud už budeme pokračovat jinudy. Netrvalo dlouho a přišel opět sjezd do doliny. Nejsem sice žádný génius, ale už tuším, že sjezd dolů je zdejší oblíbená přípravná fáze k tomu, jak se vyšplhat na ještě vyšší kopec. Sjezd nebyl špatný a zakončili jsme ho na asfaltové silnici v nějakém pro nás bezejmenném údolí. Těžko říct od oka kde jsme a mapu se mi vytahovat nechtělo. Ale nikdo z kolegů nevypadal nějak překvapeně a nebo nejistě, takže jsem z toho usoudil, že jedeme dobře. Pokračovat budeme po silnici a to do kopce. Jak jinak. Pár kilometrů jsme takto spolykali na takové lepší okresce, kde naštěstí nejezdilo příliš mnoho aut. Cestu nám postupně zpestřily dvě atrakce. Jedna z nich byla nějaká rekreační bouda, vcelku nezajímavého zevnějšku, ale ve své přední části opatřena ohrazeným místem se dvěma pejsánky. Oba pejsánci snad jen omylem nedorostli velikosti malého poníka, ale hodně jim k tomu určitě nescházelo. Jeden z nich seděl na střeše kotce a budil dojem lehké přezíravosti, nicméně zaujatě sledoval všechny postavičky míjející ho na kole. Druhý pejsánek obstarával tu hlasitější část když vyskakoval nad plot, aby nás přes prkna zahlédl a tuto činnost doprovázel hlasitým štěkotem. Nicméně i výskoky tohoto zvířete působily dojmem, že jde jenom o nějakou ukázku, "co by bylo, kdyby bylo" a že kdyby se pejsek do toho skoku pořádně opřel, tak by už byl dávno mezi námi na cestě. Dobře že nechtěl. Asi to byla jenom taková hra. Uf.

Druhá atrakce na nás číhala na pravé straně cesty a i tu by se nám těžko podařilo přeslechnout. Byl to nějaký, jak to nazvat, asi lom, kde se těžil kámen. Ale nejen, že se tam kámen těžil, oni z něj rovnou vyráběli štěrk a to přímo ihned a na místě. Uprostřed toho vydlabaného kopce stálo jedno velmi složité a velmi hlučné zařízení, které ukusovalo obrovské kameny a ty pak drtilo na kameny mnohem menší a ještě ke všemu je to třídilo na různé hromádky podle velikosti. To byla věc. To se nevidí každý den!

Cesta už nás nezavedla kolem ničeho tak zajímavého, co by stálo za zaznamenání. Po dalším kilometru nebo dvou jsme se spořádaně všichni shromáždili na jedné z nenápadných odboček, která byla významná snad jen tím, že jsme se po ní chystali dostat k dalšímu postupnému cíli, což měl být Plešivec. Plešivec je takový kopec s chatou, vyhlídkovou věží a nějakými těmi atrakcemi pro turisty a děti. Ale to už zase předbíhám. Ještě nás čekala pohodlná lesní cesta vedoucí pod Plešivec a potom o něco méně pohodlná cesta lesem a nakonec jako třešnička na dortu naprosto hladká asfaltová silnice, která se sice poměrně prudce zvedala, ale zato nás dovedla až nahoru, přímo k chatě na Plešivci.

Vrchol Plešivce vypadal zajímavě. Chata sama o sobě nezářila přímo novotou a vyhlídková věž, která vyrůstala přímo z chaty jak by smet. Ale obojí, ač lehce pokryté patinou, bylo celkem zachovalé. Na rozdíl od kdysi vnitřního, nyní však už mnoho let venkovního bazénu, který se rozkládal přímo před okny chaty. Dle jistých náznaků jsme usoudili, že změna typu bazénu asi nebyla příliš plánovaná. A vlastně sám bazén nepůsobil příliš uspokojivým dojmem. Hromada cihel a stavebního rumu v jednom rohu tohoto popraskaného torza působila poněkud skličujícím dojmem. A ani obrovský obdélníkový otvor v jedné z kratších stěn bazénu nepůsobil přiliš povzbudivě. Letos se patrně budeme koupat leckde, ale tady to rozhodně nebude. A příští rok asi jak by smet. Kromě bazénu, který představoval asi nejvýraznější symbol úpadku tady v okolí chaty, tu bylo ještě několik dalších věcí, které stály za povšimnutí. Tou nejmodernější z nich bylo nepochybně lanové centrum, očividně zamýšlené spíše pro děti a adolescenty než pro dospělé. Atrakce taky upoutaly nějaký školní výlet a nebo nějakou obdobnou skupinu mladistvých natolik, že si provozovatelé museli za zády mnout ruce a strčit do prasátka nejednu novou minci. Co ale nejvíce zaujalo mě, byl kotec nebo výběh nebo něco na ten způsob a v něm dva naprosto nádherní bernardýni. A nutno taky říct, že velmi přítulní. Obvykle na pejsky za plotem nesahám, protože pes za plotem je hlídač a člověk si koleduje o malér. Ale tady všechno dopadlo skvěle. Ještě jednou podrbat za ušima a hurá do chaty na oběd.

Vnitřek chaty mi svou členitostí připomněl Portáš. Spousta vestaveb, přístaveb a přestaveb. Ale výsledek byl celkem uspokojivý.  Sice první dojem, když člověk vešel, působil velmi tmavě - jako při vstupu do jeskyně. Vše se ale nakonec v dobré obrátilo. Tmavá je jen vstupní chodbička a zbytek chaty už je mnohem světlejší. Hlavní místnost v chatě byla velmi prostorná. Byla vybavená barem, spoustou stolečků a stolků promyšleně rozmístěných podél vnějšího okraje místnosti, mnoha dekoračními předměty a a jednou dekorační servírkou. Tato blonďatá a středně pohledná blondýnka působila dojmem reklamy na flegmatismus. Možná ale za to mohla nějaká okolnost kterou nejsme schopni odhadnout. Možná ji naštval nějaký nerudný a naprosto nesnesitelný host, který tady byl před námi. Stalo se totiž nečekané a to "To s velkým T", že čím více se dotyčná servírka pohybovala po "place", tím více na nás začala být vcelku příjemná. Neřešme to, prostě jsme odsud odcházeli s velmi dobrým dojmem. A skoro bych zapomněl zmínit naprosto jedinečný jablkový štrůdl, který jsme tady ochutnali. To je kapitola sama o sobě, exploze chutí a vášní... Za zmínku taky ještě stojí návštěva místní rozhledny. Po zaplacení obligátní desetikoruny se člověk směl vyšplhat po schodech - které jsem opravdu ani v nejmenším nepočítal - a dostat se tak na nejvyšší místo tohoto vrchu. Výhledy tu byly opravdu nádherné. O tom nemůže být sporu.

Jen co jsme všichni zasytili hlad a učinili zadost i chutím - mimochodem, zmínil jsem se o zdejším jablečném štrůdlíku, co tady měli a co rozhodně stojí za bližší prozkoumání? - zaplatili jsme útratu a odebrali jsme se opět ke svým kolům s vidinou pokračování výletu. Naštěstí jsme tady byli na jenom z nejvyšších bodů, co je jich tady na dosah a to taky současně s tím, že jsme čerstvě po jídle způsobilo, že náš přesun do údolí byl rázný a rychlý. Vykružovali jsme jednu serpentinu za druhou až jsme se zase ocitli na rovině, kterou o něco později zase měl vystřídat kopec.

Mimochodem: je vcelku tristní, jak se tady střídají úseky nádherně opravené vozovky se silnicí, která je v podstatě už jen souborem děr a výtluků spíše než povrchem určeným k přemisťování. Ještě nedávno to tady takto vypadalo všude. Silnice, které pamatují snad ještě první Aerovky. Až poslední dobou se tady tu a tam začaly objevovat kusy silnic, které jsou vždy na svých začátcích a koncích uvozeny cedulí s kruhem hvězdiček a nedávají tak nikomu šanci nepoznat, kdo to zaplatil. O to nic. To se mi vcelku líbí. Jenom je zvláštní metoda výběru, které úseky a jak velké úseky tato dotace pokryje. Z celkového hlediska to působí dosti roztříštěným dojmem. Po pár kilometrech krásného asfaltového koberce se člověk z ničeho nic dostane zase na původní krátery pokrytou cestu. Aby se o něco později zase kousek projel po rovině a znovu skončil na hrbolatém povrchu. No co, nemusím rozumět všemu.

Když jsme si tak užili sjezd z Plešivce po nádherném asfaltovém povrchu a po odbočení doleva ještě chvíli svištěli po stejně rovném a dokonalém povrchu, byli jsme těsně před stoupáním vrženi do spleti puklin vznikajících snad desetiletí. A po tomto povrchu jsme vystoupali do kopce do městečka s exotickým jménem Abertamy. Bylo to místo plné kontrastů. Rozhodně se nedaly přehlédnout desítky domů, které měly své nejlepší roky už věky za sebou a teď tu stojí jen proto, že je jejich stavitelé postavili příliš dobře, ale taky proto, že zbourat je by bylo dražší, než je nechat chátrat. Mezi těmito baráčky už si ale hledaly a našly své místo na slunci nové a někdy i docela hezké domy, které oživovaly jinak poměrně usedlý vzhled městečka. Úplně jiná záležitost ale bylo náměstí. Celá plocha úplně zářila novotou a to včetně autobusové zastávky a taky nějakého podivného místa na okraji plochy. Toto místo se právě v době našeho příjezdu snažila skupina lidí ohradit páskou. Naprosto se nám nedařilo odhadnout čeho svým počínáním zamýšlejí dosáhnout. Náš zmatek ještě vzrostl, když sem dvojice slečen-paní nahnala houf dětí, které by se v dřívějším slangu daly označit jako jiskřičky a nebo mladší pionýři. A měli dokonce i něco jako mávátka! Kam jsme to dojeli? No, modré košile nemají, tak snad nebude tak zle. Uvidíme...

A taky jo. Jak jsme tak zevlovali na nároží, dovedně předstírajíce za pomoci mapy plánování další trasy, stali jsme se nakonec svědky celé té slávy. Nejdříve se nedělo nic. Tak to už prostě bývá. Ve všech dobrých příbězích. Potom jsme zaslechli hudbu. Hudba sílila každou vteřinou. Upírali jsme pohled na příjezdovou cestu. Události nás nenechaly na sebe dlouho čekat. Vynořil se policejní vůz. Dobře to začíná. Ale vypadalo to, že nikoho nehoní. Tedy ani nás. Alespoň podle rychlosti jeho pohybu, se kterou měla asi co dělat i zařazená jednička. Za policejním doprovodem se objevila skupinka mládežníků oblečena do teplákovek s barevně pomalovanými obličejí a ten hlavní v ruce třímal zapálenou pochodeň. Všichni se pohybovali přehlídkovým poklusem. Byli to vesměs dorostenci odhadem ve věku od čtrnácti do devatenácti. Plus minus. Celou kolonu uzavíral osobní vůz, který jel přibližně stejně rychle jako vůz policejní. Toto auto bylo navíc vybaveno tlampači, ze kterých tryskala hudba, která nás zaujala jako první. Tak to bude nějaký běh "Pro Něco". A nebo "Proti Něčemu".

Mezitím nás celý peloton minul a slavně doběhl až na náměstí, kde se pod vedením paní-slečen hemžila drobotina, která měla sportovce očividně bouřlivě přivítat. A k něčemu podobnému opravdu v podstatě došlo. Průvod běžců byl přivítán a teď patrně začne nějaká pečlivě choreograficky připravená veselice. Ale my už jsme viděli dost. Nám stačilo, že jsme jako jeden muž i žena pozvedli své hlasy k uvítání sportovců, a teď už plánujeme posun zase do dalšího bodu dnešní plánované etapy. Takže nashle Abertamy, my jedem.

Naštěstí tady měli náměstí na kopci, což přineslo jednu velmi vítanou věc. Do další vesnice - městečka to bude z kopce. A taky jo. Propletli jsme se mezi několika hospodářskými objekty a poli a loukami a nakonec jsme se ocitli v Perninku. Sraz byl jako obvykle na první křižovatce, kde by nic netušící osamělý cyklista mohl netrefit tu správnou cestu a zatočit někam, kde by se nakonec vůbec nestačil divit, kde to vlastně je. Cesta byla krátká, takže jsme se sešli všichni v poměrně krátké době. A kromě jednoho malého incidentu, kdy jeden z kolegů nedobrovolně zkoušel, jestli je zdejší voda léčivá se nám nic nečekaného nepřihodilo. Možná ještě bude dobře říct, že léčivá teda není. Alespoň ne v kalužích. K celé té věci došlo tak, že na křižovatce při krajnici byla taková nenápadná kaluž, která vypadala naprosto neškodně. Ale zcela nečekaně v sobě skrývala tato vodní miniplocha zradu. Tou zradou byla díra, která se opravdu nedala předvídat. A milý kolega, když do ní najel, ocitl se právě ve zmíněné kaluži. Nic hrozného se naštěstí nestalo. Žádné zranění, žádná porucha na kole. Ta trocha vody oschne.

Na zmíněné zrádné křižovatce jsme odbočili doprava a na mysli jsme měli jeden objekt, který by se měl vyskytovat právě tady. Měla to být stavba roku - kterého, to mi v paměti neuvázlo, ale podle recenzí to mělo být architektonické dílo první velikosti. Po krátkém, velmi krátkém tápání jsme si za pomocí mapy udělali jasno. A po té, co se část výpravy rozhodla pro kratší verzi dnešní vyjížďky, zpět do Božího Daru - protože v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím usoudili, že už dnes viděli naprosto vše, co měli v úmyslu - vyrazili jsme hledat onu architektonickou perlu. Teď ještě stale jako jeden celek. Tohle musíme vidět všichni.

Když jsme se dostali k onomu záhadnému objektu, opravdu jsem nestačil valit oči. Čekal jsem leccos, ale tohle tedy ne. Na mysl se mi dere jen jedno jediné slovo - trafačka. Nejsem ale autorem tohoto pregnantního a originálního označení a ani mě nenapadlo nezávisle na ostatních. Ti, kteří už přibližně věděli co čekat, toto slovo použili, aniž bych byl schopen dopředu plně docenit, jak až moc je výstižné. To co tady někdo uplácal bylo opravdu ze všeho nejvíc podobné malé bílé trafostanici. Celé by se to snad dalo popsat jako volně ložený bílý kvádřík, který tady někdo upustil na kraji vesničky mezi chaloupky. Ozdoby na tomto kvádříku prostě neexistovaly, stejně jako jiná barva než čistě bílá.  Nebo tak alespoň toto dílko působilo. Nevylepšila to ani excentricky umístěná okna, jejichž rozměry byly taky velmi střídmě řečeno překvapivé. Asi by tu člověk jen velmi těžko hledal dvě stejně velké. No ale co, jedna fotka je za stoh popsaného papíru. To je věc, co? Nejvíc mě na celém tomto zátiší zaujal způsob uložení palivového dříví. Autor dřevorubec vytvořil z polen takový jakože milíř, z jehož středu se tyčil sloup elektrického vedení. Těžko říct, jak až moc je to bezpečné a nebo vhodné, ale celkový dojem působil lehce úsměvně. A navíc, elektrický sloup umístěný velmi blízko tohoto, řekněme objektu, ještě umocňoval dojem trafačky. A koneckonců, je to vůbec novostavba? Není to opravdu jenom přebudovaný baráček v minulosti provozovaný rozvodnými závody?

Hezkou tečku za celou touto zajímavou odbočkou z trasy udělala fenka boxera, která si nás přišla zkontrolovat z některého z okolních stavení. Chvilku mezi námi přecházela a velmi ochotně se postupně nechávala hladit kýmkoliv, kdo projevil zájem. Když takto obešla celý peloton, jen tak tam mezi námi postávala a pokukovala, jestli by ještě někdo náhodou nejevil zájem o nášup. Podrbat za ušima, pohladit nebo tak.

Tady se taky definitivně naše cyklovýprava pro dnešní den rozdělila na dvě skupiny. Jedna zamířila přímo na Horní Blatnou a potom přímo zpátky do Božího Daru a ta druhá má ještě v plánu si trochu zajet a navštívit pár zajímavých míst. Podle všeho jsou na programu Dračí skály, nejvýše položený železniční přejezd v republice a jako třešnička nakonec ještě výjezd k další z dlouhé řady rozhleden.

Nejdříve se ale musíme dostat kousek výš, než se právě nalézáme. A začínáme rovnou. Ještě poslední pohled na skvost moderní architektury a do sedel a do kopce. Stoupání není nijak extrémně prudké, ale je táhlé. Čím víc se vzdalujeme od civilizace, tím více působí cesta po které jedeme laxnějším a laxnějším dojmem. Až do chvíle,než jsme narazili na první rozcestí, na kterém se máme dát doprava a - jak jinak - do kopce. Tady už cesta přestala cokoliv předstírat a hrdě se přihlásila k tomu, čím doopravdy byla. A to svážnicí pro dopravování ještě nedávno stojatých stromů někam jinam, kde vznikají dřevěné výrobky. Pořád ale je to ještě povrch, který nás nepřinutí sesednout a tlačit. I když je to těsně. Ale nemuseli jsme na podobný terén čekat dlouho. Cedulka ukazuje vlevo a je na ní napsáno Dračí skály. Trochu mě zarazilo že místo, kam cedulka ukazovalo na první pohled vypadalo jako neprostupný les. Až na ten druhý šla mezi stromy rozeznat pěšinka, která se klikatila mezi stromy. To bude sotva cyklostezka. Skály by ale neměly být příliš daleko, takže se tam snad dostaneme bez ztráty kytičky.

Ze začátku to opravdu není taková hrůza a i když je terén technicky náročnější přece jen je těžké si představit zrádnější věc pro horské kolo, než je mokrý kořen nebo volně pohozená smrková větev. Snad jenom nenápadná vrstva štěrku na prudce klesající silnici a nejlépe ještě v zatáčce. Ale ke smrkovým větvím. Ty mají jednu vlastnost, kterou už překvapily nejednoho cyklistu. Jsou totiž bez výjimky zahnuté do oblouku a neuvěřitelně pružné. A když takový nic zlého netušící cyklista na něco takového najede, vymrští se tato větev a s neomylnou přesností a škodolibostí se zaplete do špic, řetězu a nebo dokonce mezi kladky převodníku. A to může mít katastrofální následky. Tady ale naštěstí k ničemu takovému nedošlo. Stezka nás vedla mezi stromy a nechala nás vystoupat pár dalších výškových metrů. Až nás přivedla k takovému skalnímu útvaru, který stezku očividně přehrazoval a skrz který se stezka rozhodla klikatit k tomu příhodnou průrvou. Chodec by neměl nejmenší problém dostat se na druhou stranu, ale pro cyklisty to byla opravdu výzva. O překonání překážky v sedle nemohlo být řeči. Takže sesednout a kolo přenést. Šlo to, i když bez nějakého silnějšího slova se to neobešlo. Později jsem si také všiml, že se dá skalní objekt celkem snadno obejít a že to také většina kolegů opravdu udělala. Nu což, příště.

Dračí skála už na nás čekala. Pro těch posledních pár metrů za již zmíněným skalním výčnělkem už opravdu nemělo smysl nasedat do sedla. Dotlačili jsme kola k ostatním kolům, které tady byly zaparkované kde se dalo, a vyrazili jsme nahoru na skálu. Bylo to spíš takové seskupení skalek uprostřed listnatého lesa. Malebné a oblé skalky poskytovaly dostatek cest k tomu, aby se člověk mohl zcela bezpečně podívat na vrchol. Výhled už jsme dneska měli i lepší, přece jen jsme stáli na hromadě kamení uprostřed lesa, ale zákoutíčko to bylo kouzelné. Rozhodně stálo za to se sem podívat. Tak ještě sérii vrcholových fotek a zpátky do sedel. Na cestu jsme se vrátili stejně, jak jsme se dostali sem, jen s tou vyjimkou, že jsme vynechali onu kamenitou soutěsku a objeli ji přímo lesem. A to širokým obloukem.

Po pár kilometrech jízdy, možná ani ne, jsme narazili na již zmíněný nejvýše položený železniční přejezd. Upřímně řečeno, nic tak extra zvláštního na něm nebylo. Kdybychom byli kdekoliv jinde, asi by nám tohle drážní zařízení ani nestálo za zmínku. Zastavili jsme se na chvíli, poradili se s mapou, udělali pár snímků a pokračovali jsme dál po asfaltové cestě. Nejdříve mírně směrem do kopce a potom z kopce. A to mnohem více, než jen mírně. To mě lehce znejistilo. Vždyť jsme přece podle plánu už měli jenom navštívit nějakou tu rozhlednu a potom se vydat zpět domů. A nebývají rozhledny většinou na kopci? No to bude věc.

Nakonec to všechno bylo ještě mnohem zajímavější. Kolem mě se začala odehrávat společenská hra, které jsem nejenom tak docela nerozuměl, ale ani se mě nijak zvláště netýkala. Celý princip zmíněné hry v podstatě spočíval v tom, že pokyny pro další cestu zněly dosti vágně. A to, že na odbočce doprava se máme vydat do prudkého kopce. Naši draci sportovci, vždy na čele pelotonu, tím pádem na každé příští odbočce doprava vyrazili prudce do kopce, aby byli po chvíli usilovnéhpo šlapání odvolání zpět rozvážnější částí pelotonu - tou dobou pohrouženého do mapy - že tahle odbočka ještě není ta úplně pravá. A takhle se to opakovalo přinejmenším třikrát.

Ale nakonec, napočtvrté se to konečně podařilo. Musím říct, že už jsme míjeli i mnohem hezčí odbočky, ale pokud je to ta pravá, která nás dovede k našemu dalšímu cíli... Kdo by protestoval. Náš další cíl se jmenuje Tisovský vrh. Má to být kopec, jak jinak, a má na něm být rozhledna. Jak jinak. Cesta nahoru byla sice "výživná", ale dala se zvládnout. Některé úseky byly mírně prudší, pravda, ale žádnému se nepodařilo nikoho z nás překlopit na záda. A právě tomu jsem se dodnes nepřestal divit. Když jsme došlapali až nahoru na kopec, už tady na nás čekala. Úleva.

Jsou chvíle, kdy člověk rád na kolo nasedá, a jsou takové, kdy člověk rád z kola sesedá. Tahle jednoznačně patřila k těm druhým. Kola jsme nechali tam, kde jsme zrovna sesedli a čekali jsme, až nás doběhnou naše plíce, které klusaly za námi do kopce. Hned jak byly všechny tělesné i duševní části našich osob a osobností na místě, vrhnuli jsme se vstříc další metě, která nás ještě na tomto kopci čekala. A touto metou bylo točité schodiště.

Mimochodem: veškeré věže, alespoň ty co jsme navštívili v rámci tohoto výletu, měly točité schodiště pravotočivé. Údajně je to prý proto, že ve středověvěku byli velmi uvážliví a praktičtí architekti, kteří počítali s tím, že ať už jde o jakoukoli budovu, tato se může stát předmětem dobývání. A aby se co nejvíce ztížilo útočícím vetřelcům útok na obránce, stavěla se schodiště právě s pravotočivou rotací. Ono totiž stejně jako dnes i dříve bylo více praváků než leváků. A teď to bude chtít trochu představivosti. Takový pravák snažící se dostat nahoru po pravotočivém schodišti stojí před vážným problémem. Se svým mečem v pravé ruce se nemá kam rozmáchnout, protože mu brání právě kamenná středová osa schodiště. Mnohem lépe na tom je takový pravák obránce, jemuž sklon schodiště skýtá jak ochranu, tak prostor k pořádnému rozmachu. A proč to zmiňuju právě teď? Protože právě tady na Tisovském vršku je stoupání právě naopak. Proč? Kdo ví...

Vyšplhali jsme nahoru na vrchol věže a rozhlíželi jsme se do okolí. Největší část místního panoramatu tvořily lesy. A byl to krásný pohled. Pak bylo vidět několik dalších rozhleden, z nichž se nám podařilo identifikovat jen některé. A pak jsme zahlédli i několik měst a u těch už jsme se skoro nepokrytě pohádali, které město je které. Nakonec jsme se shodli na kompromisu a názvy jsme městům přidělili namátkou s tím, že dnes je to prostě takto. A basta.

Ochoz věže nám připravil ještě jedno překvapení, které se ale netýkalo okolní krajiny. Zábradlí ochozu bylo historické, staré a litinové. A taky na jednom místě prasklé. To přece není jen samo sebou. Takový masivní kus kovu nepraskne jen tak sám od sebe... Chvíli jsme dumali o problému a pak jsme se shodli, že to bude asi tím, že to litinové zábradlí je duté, někam tam zatekla voda, a mráz tu litinu zevnitř roztrhal. Myslím si, že je to docela dobrá pracovní teorie. Dlouho jsme nad ní ale nedumali a po chvíli jsme hleděli, abychom zase brzy byli dole. U svých kol. Ve svých sedlech. Hm. Brrrr.

Cesta z kopce probíhala bez problémů a za chvíli jsme všichni byli dole pod kopcem. Což samozřejmě taky znamenalo, že nás další kopec čeká. Ale nebyl ani nějak moc prudký. Byl to takový příjemný kopeček, který nás měl jen přehoupnout do dalšího údolí a přiblížit další vesničce a nebo městečku po trase. Než jsme tam dolů ale sjeli - jmenovalo se to tam tuším Nové Hamry nebo tak nějak - zastavili jsme se u další části pokladnice železničního stavitelství. Mírná levotočivá zatáčka vedoucí lesem nás přivedla k panoramatu, kterému kromě výhledu do údolí vévodil malebný železniční viadukt. Velmi fotogenická stavba. Hned za viaduktem po levé straně bylo nádražíčko. A dole byly již zmíněné Nové Hamry. A mezi vesničkou a námi se rozkládala patrně lyžařská sjezdovka, která naše sjezdaře lákala ke zdolání. Jenom je trochu mátlo, že cesta, po které se vydal zbytek pelotonu patrně povede někam úplně jinam, než byl nejnižší bod sjezdovky. Jen neradi se sjezdaři vzdávali tohoto zážitku a s lehkým povzdechem se pustili po nudné asfaltce s ostatními dolů. A opravdu. Dojeli jsme nakonec někam jinam.

A protože už jsme byli všichni zralí na občerstvovací stanici, nebyli jsme líní se zeptat místních obyvatel, kde by unavený pocestný dostal skývu chleba a džbánek pramenité vody. Pán, vypadal na znalce v oblasti stravování, chvíli přemýšlel a nakonec celý problém shrnul příbližně ve smyslu, že to máme zkusit někde jinde. A ukázal naším zamýšleným směrem a řekl, že tudy určitě něco najdeme. Ve vedlejší vesnici. A proto, že věříme znalcům a dálky nás neděsí, nasedli jsme do sedel a šlápli do pedálů. A zase jsme se chvilku svezli po povrchu, který by si skoro nezadal s kulečníkovým stolem. Naprosto hladký a naprosto nový. Asi pozdrav nějakého rozvojového fondu. Povrch dělá svoje. Uteklo to a už nás vítala Horní Blatná. Tady to známe! Tady už jsme byli! Ale tentokrát - po zastávce na občerstvení - se vydáme přímo do Božího Daru. Už žádné další výlety na dominanty.

Hned po příjezdu do Horní Blatné došlo k lehké, chaos připomínající situaci, která ale rozhodně nebyla tím, čím se zdála. Jen jsme se zastavili na návsi, či náměstí, a potom jsme prudce a rozhodně zatočili doprava do kopce a vydali jsme se nejkratší cestou směrem na Boží Dar. Ale co se dá dělat. Hned za hasičárnou jsme upadli do pasti. Past vypadala na první pohled jen středně nebezpečně. Byla to hospůdka se zahrádkou. Co ale kazilo první dojem byly slunečníky Gambrinus. Se smíšenými pocity jsme sesedli z kol a rozesadili se na zahrádce. Atmosféra se změnila, když se otevřely dveře hospůdky a do zahrádky vplula číšnice. Byla tu mezi námi jednoznačně nejmladší. A to je taky veškerý popis, kterého se dopustím. Snad jen nutkavý dojem, že kdybychom teď měli na sobě velkou večerní, jen málokdo by si nezkontroloval uzel na kravatě.

Mezitím jsme přehodnotili venkovní teplotu a přesunuli jsme se dovnitř do jedné z místností hospůdky, čímž jsme ji téměř zaplnili. A protože od Plešivce jsme nepozřeli sousta,  bylo jasné že kromě nezbytných iontových nápojů dojde i na jídelní lístek. A taky jsme mu dali pořádně zabrat. Vyzkoušeli jsme skoro polovinu zdejšího sortimentu. A musím uznat, že soudě alespoň podle mnou objednaného pokrmu, který mi mimochodem na stůl přistál nečekaně brzo, tady vařili velmi dobře. Ostatně i boule za ušima všech okolosedících to jednoznačně potvrzovaly. Po jídle jsme ještě nějakou dobu jen tak odfukovali a pokukovali, než jsme se odhodlali nasednout na kola. Myslím si, že jsme jim tady během necelých dvou hodin stihli zdvojnásobit týdenní tržbu. Pokud to tady není vyhlášené místo na jídlo. A to bych se ani nedivil.

Hospůdka totiž kromě toho také stála na strategickém místě. Nebylo to tak úplně na úpatí kopce, ale v místě, kde stoupání už předvedlo, že to myslí vážně, ale zase natolik nízko, aby chudáčka cyklistu přesvědčilo, že bez řádného doplnění energie se nahoru nikdy nedostane. První metry po jídle však byly opravdu náročné. Celé tělo bylo připraveno na oddych a trávení a hlava po něm požadovala téměř olympijský výkon. Ale nedalo se nic dělat. Do Božího daru už je to snad jen patnáct kilometrů. Jenom doufám, že to nebude celou cestu do kopce.

Pomalu a rozvážně jsem šlapal do pedálů a nedal jsem se strhnout k žádné nepředloženosti nebo nerozvážnosti. Peloton se roztrhal na "draky", kteří nám naprosto očekávaně zmizeli za obzorem a na nás ostatní, kteří jsme si uvážlivě vychutnávali dnešní poslední kilometry. Ono už jich pomalu i stačilo. Byl to hezký výlet, ale delší už určitě být nemusel. S těmito myšlenkami jsem se prosupěl až k vrcholu kopce. Naštěstí už by po cestě nic tak prudkého být nemělo. Lehce zvlněnou krajinou jsem se osaměle přibližoval k cíli. Okolní krajina byla téměř nepoznamenaná civilizací. Okolo cesty byly většinou lesy a louky, které byly jen tu a tam přerušeny osamělou chalupou a dokonce jedním místem, které by se při trošce dobré vůle dokonce dalo považovat za vesničku.

Mimochodem: kdysi jsme měli vytvořený sofistikovaný způsob, jak rozlišovat jednotlivá urbanizovaná místa podle typu civilizačních vymožeností. Pokud to místo mělo jen obytná a hospodářská stavení, tak šlo o samotu. Pokud k tomuto seskupení budov ještě někdo přistavěl kostel nebo alespoň větší kapli, jednalo se o sídlo. Na to, aby bylo možno osídlený kout považovat za vesnici bylo nezbytné, aby toto místo obsahovalo alespoň jednu hospůdku. No a pokud tam takových hospůdek bylo více, tak už šlo v podstatě o městys. Dál už jsme naši teorii z oboru srovnávací sociologie (pokud něco takového vůbec existuje) nerozvinuli, protože jsme v době jejího vzniku jednoznačně preferovali pohyb na zdravém vzduchu a tedy na místech mimo města. A tak jsme je do naší teorie ani nezahrnuli.

Po cestě k Božímu Daru se mi přihodila už jen jedna věc, která mě zaujala a trochu i zdržela. Při průjezdu jedním malebným údolím jsem u takového malého rybníčku zahlédl na nedalekém stomě sedět dravce. Velikého. No a jakožto správný turista jsem si řekl: To by byla fotka! Než jsem ale stačil otočit kolo, vyšlapat těch několik metrů, odložit kolo, rozepnout batoh, vytáhnout brašnu s foťákem a vytáhnout foťák, milý dravec ke mě líně otočil svou hlavu, přeměřil si mě lehce znechuceným pohledem, roztáhnul křídla a přelétl na druhý konec rybníku, kde se usadil na jiný strom, který byl ovšem naprosto mimo dosah mé obrázkové skřínky. Takže jsem zase zapnul brašnu, schoval ji do datohu, zapnul a nasadil batoh, nasedl na kolo a vyrazil. Kdyby to bylo ve filmu, přesně v tomto okamžiku by milý pták opustil své nynější vzdálené stanoviště, aby zaujmul původní pozici. To se ale naštěstí nestalo. To by mě pěkně naštval. Takto jsem klidně pokračoval v jízdě. Odsud už to bylo kousek a já brzo uviděl známé silulety větrných elektráren. Vůni přechodného domova. A kromě toho mě v nestřežené chvíli dojela Irča a tak jsem na ty poslední metry nebyl sám.

Dnešní večer v hospůdce Špičák bude mít lehce exotickou atmosféru. Máme slíbenou ochutnávku místního long drinku. Paní vedoucí to slíbila několika členům našeho cyklistického seskupení. No to jsme zvědaví. Všichni. Takže jsme - hned jak se nám podařilo se vyprostit z cyklistických dresů a absolvovat očistu - vyrazili v podstatě až na druhou stranu Božího Daru s vidinou nevšedního zážitku. Když jsme dorazili do hospůdky, ti největší rychlíci už tam byli. A nutno říct, že byli lehce zaraženi, protože paní vedoucí zde nebyla a obsluhovala jiná slečna-paní. No, však co. Líná huba, holé neštěstí. Pokud je to místní specialita, tak to určitě bude znát. V této chvíli se musím zmínit o tom, že kromě nás v hospůdce bylo i několik dalších lidí u několika jiných stolů. Většina z nich není pro příběh důležitá a jde o pouhý komparz, ale dvojice místních kluků a nebo řekněme mladých mužů vybavených pestrou kombinací dredů, piersingu a bradek se ukázala jako velmi užitečná. A milá číšnice, slečna paní, také stála za pozornost. Byla to statná mladá žena, která působila velmi rázně. S místními komunikovala velmi nenuceně a neváhala je v případě nutnosti i slovně odkázat do patřičných mezí. Jak jsme později zjistili, tento její přístup se netýkal zdaleka jen místních.

Odhodlali jsme se k objednávce: "My bychom si dali drátěnku." Číšnice na nás  vyvalila oči a podařilo se jí vypadat naprosto zmateně, překvapeně a znechuceně zároveň. "Co to má jako být?", ona na to. "No, prý místní specialita. Nějaké pití.", nedali jsme se odbýt. "To bude nějaký humus.", prohlásila. A na ty dva popisované týpky u vedlejšího stolu: "Co je to drátěnka?". Jeden z týpků se zasnil: "Dobrý pití." A číšnice stále na místní: "Z čeho se to dělá?" Týpci: "Rum a ocet." Číšnice sama k sobě: "Fůůůůj!" a na nás: "Tak to vám nenaleju." My už jsme tou dobou byli skoro všichni pod stolem smíchy. Týjo, rum a ocet. Hned jak jsme byli schopni mluvit, tak jsme začali milou číšnici přesvědčovat, že když už jsme si to jednou ojednali, tak teď rozhodně necuknem. A že si dáme jednoho panáka a ochutnáme to. Chvíli se tvářila, že jsme všichni debilové a že ona nám šaška dělat nebude a nebude nás ani podporovat v tom, abychom ho sami ze sebe dělali my. Nakonec se nám ale podařilo ji přesvědčit a opravdu nám jednoho panáka drátěnky donesla. Její pohled zřetelně říkal, že kromě toho že jsme všichni debilové, tak že tohle tedy rozhodně nemá zapotřebí. Odešla do bezpečí za výčepním pultem, ale po očku nakukovala, co s tím long drinkem budeme dělat. Nejdříve jsme na tu půlku s respektem koukali, to nám vydrželo pár vteřin, a potom jsme se do ní pustili. Ta jedna jediná půlka obkolovala celý stůl a každý, kdo v sobě našel dostatek vnitřní síly si alespoň líznul. Ten, kdo nejříve přičichnul to měl o něco těžší. Když milé výčepní sklo dokončilo kolo kolem stolu, bylo prázdné. Od vedlejšího stolu naše počínání pobaveně pozorovali místní a od výčepu znechuceně číšnice.

Tady by ta epizodka mohla skončit. Ale neskončila. Do hospůdky za námi dorazila naše sice menší ale zato nesporně krásnější část výpravy. Děvčata si sedla k nám a se zájmem se rozhlížela. A potom přišlo něco, co přijít jednoduše muselo. Jeden nejmenovaný kolega s kamennou tváří oslovil naše děvčata: "Už jste ochutnaly drátěnku? To je místní specialita. My už jsme si všichni dali." Oceňuji, že všichni u stolu zachovali a nebo se alespoň snažili zachovat kamennou tvář. A abych to uvedl úplně na pravou míru, rozhodně jsme se našim děvčatům nechystali ublížit, ale jen jim připravit nezapomenutelný zážitek. Naštěstí se nikdo neprořekl a i když děvčata tušila nějakou kulišárnu, jsou to chytré holky, přece jen na otázku číšnice, co si dají prohlásila že drátěnku. Mimo to, že jsou chytré, jsou i odvážné. Tak teď už si číšnice očividně myslela, že jsme se zbláznili všichni. Všichni jsme se snažili hypnotizovat tuto svéráznou vládkyni restaurace, aby se nesnažila nějak intenzivně odradit holky od neobvyklé objednávky. Dodnes tak úplně netuším, jak se nám tento magický kousek povedl a za chvíli už dva panáky drátěnky stály na stole před našimi děvčaty. Nejdříve nedůvěřivě přičichly a v tu ránu bylo jasno. Reakci už si nepamatuju úplně přesně, jen si pamatuji bouřlivý smích okolo stolu, ale patrně padly i nějaké výroky polemizující s naším duševním zdravím. Ale nutno říct, že se děvčata k situaci postavila čelem a poradila si s ní s grácií. A později je mohlo hřát, že do té samé pasti se nám podařilo vlákat i poslední část výpravy, která za námi do hospůdky Na Špičáku dorazila až po delší době. Jenom pro informaci, druhou drátěnku už si - k velké úlevě místního personálu - nedal nikdo. Alespoň tedy ten večer. Zbytek večera mi ufrnknul jako barevná šmouha. Zase se mi potvrdilo, že hodiny tropí škodolibé věci s časem. Čas prostě uhání jen když se člověk dobře baví. A tak jsme se postupně probavili k půlnoci a byl pomalu čas jít spát. Když je večer moc veselo, ráno bývá smutno. Takže radši dobrou.

28. května 2011 - Jáchymov, hrad Hauenštejn, Dyje, Měděnec- Zase ráno. Zase vstanout, spočítat končetiny, jestli je jejich počet přibližně v normě, všechno to poumývat, optimisticky se naladit v očekávání dalšího výletu a vyrazit na snídani. Snídaně jsou tady dobré, nedá se říct jediné křivé slovo. I když náš správce chaty upadá do lehké melancholie, protože tady odmítáme večeřet a taky se příliš nehrneme na zdejší pivo. Staropramen se prostě nechytl. Nejlepší je ještě tak ten lahvový, citronový s nízkou "voltáží". Ale to odbočuju. Na snídani je ten nejlepší čas, kdy je potřeba vypracovat plán výletu. Poslouchám jenom na jedno ucho, protože se poslední dobou radši nechávám překvapit, než abych se snažil vymýšlet. Ani to není tím, že bych nechtěl přispět svou troškou do mlýna, ale jsem si vědom, že je tu s námi spousta schopných organizátorů. A tak jsem si naprosto jistý, že každý jednotlivý výlet bude zážitek. Zaznamenal jsem pouze, že zatímco dva předešlé dny jsme se pohybovali spíše severozápadně od Božího daru, hlavní směr našeho dnešního výletu bude jihovýchodní. A koukneme se až k Ohři. Sedm set výškových metrů, které naklesáme. No nazdar hodiny. To totiž zároveň znamená sedm set výškových metrů, které naopak budeme muset nastoupat. Udělal jsem rychlou inventuru fyzických sil a můj první dojem je tak padesát na padesát. No co. Kyž tak mám mapu.

Po snídani přišel na řadu další pevný bod programu a tím je předstartovní příprava. Opět řízený chaos s vytahováním kol, čištěním, mazáním, nastavováním a dalšími činnostmi, které mi spíše připadají jako woodoo. Tak jsem teda taky nechal strhnout náladou, vyhrabal své už archaické védéčko a něco tím nastříkal. Snad to nebyly brzdy nebo ráfky. Když se nám podařilo se všem seskupit do jednoho středně organizovaného chumlu a působit dojmem připravenosti, vyrazili jsme směrem do kopce nad Boží Dar. No tak to jsem tedy nečekal. Naštěstí jsme se nepustili nikam daleko. Jen jsme vyjeli na takový malý kopeček, který nás měl jen přiblížit k horní stanici lanovky. A cesta, která jen velmi přibližně kopírovala lanovku samou nás nakonec přivedla k jejímu konci dolnímu. A nebo alespoň někde poblíž. Naši sjezdoví specialisté nám zmizeli z očí ihned. My ostatní jsme se k nim připojili rychlostí, která se nám zdála bezpečná. Dole u lanovky jsme se shromáždili a vyrazili, tentokrát už po asfaltu do Jáchymova. Přijeli jsme do něj nečekaně. Najednou jsme vyjeli z těsného sevření stromů a ocitli jsme se přímo mezi domy v nejspodnější části města. Vyplivlo nás to před hotelem Curie. Ihned jsem pojal podezření, že odtud to bude do kopce.

A taky jo. Stoupali jsme centrem Jáchymova a na každých deseti metrech jsme získali minimálně jeden výškový. Opět přišel ke slovu večerníček. Celou trasu jsme si ale rozdělili na několik úseků. Tyto jednotlivé milníky sloužily jednak k tomu, aby si plíce uvědomily co je jejich hlavní úkol a začaly se mu věnovat, ale taky k fotografování. A nebyla to jenom záminka. Míjeli jsme zajímavé historické portály vsazené do zdejších domů. Tyto svědky historie však velmi často doplňovaly zcela současné a mnohdy i velmi nevkusné a nešetrné zásahy. Reklamy, vývěsní štíty a podobné záležitosti. No jo. Co dodat.

Po vynaložené námaze jsme se ocitli v horní části Jáchymova, kde je jednak muzeum a jednak také kostel. Muzem určitě navštívíme, když už jsme se sem dohrabali. O tom nemůže být sporu. Co nás ale zaujalo je jednak zdejší kostel, který tvoří dominantu celé této tak dlouhé a strmé hlavní jáchymovské ulice, ale také ruch, který kostel obklopuje. Všude je spousta drahých a velkých aut, spousta policistů a spousta převážně mnohem starších lidí. Jak jsme se dozvěděli o něco později, dnes tady probíhá setkání politických vězňů. Tak to vysvětluje vše.

Mimochodem: v této souvislosti někdo vzpomenul opravdu fousatou anekdotu: "Dědo, proč jsi přestal jezdit na srazy partizánů?", ptá se vnouče.  "Ále, staří kamarádi už jsou všichni mrtví a ty mladé už ani neznám...". Hm.

Takže jsme chvilku okouněli a potom jsme se hned přemístili k muzeu, které bylo jen kousek od kostela, po levé straně hlavní ulice, při pohledu zdola. Všichni jsme se i s bicykly nahrnuli na nádvoří muzea. Naštěstí to nebyl problém, protože nádvoříčko bylo celkem velké a prostorné. A dokonce se našli i tací, které nelákala prohlídka muzea a uvolili se, že nám pohlídají naše kola. Tak jsme nemuseli přemýšlet ani nad zamykáním. Jdeme ke kase. Paní u kasy řešila problém s penězi. K tomu se tu a tam nachomýtne asi každý. Většinou to ale bývá problém toho typu, že je peněz málo. Paní řešila problém, že má peněz hodně. Konkrétně šlo o dvacetikorunové mince. Tak jsem si nechal vrátit do pětistovky za lístek ve dvacetikorunách a paní mírně pookřála. A já jak se znám se s touhle nadílkou dokážu vyrovnat velmi snadno.

Prohlídka muzea nás provedla osmnácti sály naplněných ze začátku vzorky různých rud a minerálů a povídáním o nich, později se expozice proměnila na ukázky způsobů zpracování přírodních zdrojů, metalurgie a mincovnictví. Tato část byla pojata retrospektivně a končila poměrně depresivní expozicí, která se týkala pracovních táborů. A to vlastně korespondovalo i se setkáním politických vězňů, které probíhalo venku. Poslední sály byly věnované jáchymovsku z pohledu, který by člověk od muzea očekával nejvíce. Expozice obrazů, historických předmětů, uniforem a dalších artefaktů. A tím prohlídka skončila. No, skoro skončila. Ještě jsme nakoukli do dvou podzemních místností. Všude byla teplota "ze sedmého schodu" a krásně klenuté stropní klenby. A přece jen to ještě stále nebylo všechno. Ještě nás čekala vlastnoruční výroba tolaru. U jednoho pána, který sídlil naproti pokladny v obchůdku s minerály a jinými suvenýry jsme zakoupili patrně hliníková kolečka, ze kterých zanedlouho budou mince. Pán nás zavedl ven před obchůdek a s sebou nesl raznici a kladivo. Raznice vypadala jako takový komínek složený ze dvou dílů, do kterého bylo potřeba vložit placatý kousek kovu a prudkým úderem kladiva tuto placku kovu proměnit v minci. Jak prohlásil pan Kemr v tuším Pekařově císaři: "Záleží na tom, jak se do toho třískne." Zlato mechanickou cestou se nám sice vyrobit nepodařilo, ale pár kousků hliníkových replik jsme vyrobit zvládli. Začátky jsou těžké, ale to by se časem poddalo. Výplatu v mincích bych si tak ale vyrábět nechtěl. Ani na životní minimum bych si netroufl.

Po úspěšné, téměř alchymistické přeměně placatého kusu hliníku na téměř dokonalou repliku tolaru jsme opustili prostory muzea. Na nádvoří jsme se ujali svých kol a tak jako tažní ptáci jsme se začali "houfovat" před branami muzea a začali se domlouvat, kam se dáme teď, kolik dílčích skupin vytvoříme a kdy a kterým směrem vyrazíme. A  tady právě vznikl prostor na mých patnáct minut slávy. Už jsem si zvykl, že díky SPD nášlapům padám téměř výhradně na rovině a za rychlosti blížící se nule. Prostě se mi sem tam stane, že nestačím "vycvankout" včas. A v tu chvíli mě nenapadne nic rozumějšího než upadnout. A to se mi nechtěně a nečekaně právě stalo i tady, na náměstí v Jáchmově, na rohu muzejní budovy, těsně u řady zaparkovaných aut. Nějak jsem se nestihnul včas "vycvaknout" z pedálů a začal padat směrem k zemi, tentokrát směrem doprava. Abych předešel pádu, a nebo alespoň zmírnil dopad, opřel jsem se rukou o kapotu kufru nejblíže parkující Octavie a pak spořádaně dopadl na zem. Padající kolo se automobilu ani nedotklo a bezpečně dopadlo na asfaltový povrch. Veškerý kontakt s kufrem automobilu zajistila má pravá ruka. I přesto ze zaparkovaného auta vyskočil panáček v košili a kravatě, který měl minimálně dvanáct semestrů posilovny a u pasu v pouzdře bouchačku. Nebyl to zrovna pohled, který bych chtěl vídat ve snech. V tom mám naprosto jasno. Panáček se tvářil drsně a pohledem určitě nacvičeným u filmů se Stalonem a nebo Arnoldem rekognoskoval situaci. Když došel k názoru, že vozidlo neutrpělo ani tu nejmenší škodu, klidně ale důrazně nám doporučil, abychom se přesunuli kamkoliv, ale rozhodně někam jinam.

S chlapem s bouchačkou za pasem se hádat rozhodně nemíním. Stučně ale srdečně jsme se rozloučili s částí výpravy, která se rozhodla vydat za vlastními cíli a odvážně jsme se pustili dolů po cestě, kterou jsme se tak pracně vydrápali ani ne před dvěmi hodinami. Jízda to byla pěkná. To co jsme nahoru šlapali minuty jsme prosvištěli za vteřiny. Nakonec jsme nechali za sebou i hotel Curie, kolem kterého jsme do Jáchymova vnikli a pokračovali dál rovně dolů. Tady dole jsme se náhle ocitli uprostřed nějaké veselice. Historicky odění lidé - asi tak začátek dvacátého století a nebo možná konec devatenáctého tady zaplňovali ulice, kromě turistů, kteří byli oblečeni civilně a veskrze současně. Kromě toho se tady odehrávala spousta ukázek řemesel, byla tu spousta stánků s blbinkami a další a další atrakce. Na podiu se snažila nějká lokální kapela hrající něco na hranicích rocku, jazzu a funky a ještě několika dalších stylů. Po ulici se tady procházel maskot ve tvaru atomu v přímo giganticky nadživotní velikosti. Teda alespoň pokud jde o porovnání s reálnými atomy. A to jsem ani nevěděl, že jsou atomy modré. Tenhle tedy aspoň byl.

Dlouho jsme se nezdrželi, projeli jsme lidovou veselicí - o které jsme se dověděli, že je u příležitosti zahájení koupelové sezony - a vrhli se vstříc další dnešní cyklistické etapě. Je nezbytné říct hned na začátku, že kromě několika přestávek určených k relaxaci se dnešní výlet skládal výhradně z "lehkých výšvihů" do kopce a "hravých sjezdíků" dolů z kopce. Eufemismy by se měly pro popis terénu používat až zpětně, pokud by na to někdo měl ještě nervy. Já ráno nebyl u plánování trasy a dobře jsem udělal. Nejdříve jsme se pustili z jáchymovského údolí nahoru po jedné takové ulici, která byla naprosto stejně tak prudká, jako ta, po které jsme se dostali k muzeu. Ulice skončia a my jsme se nečekaně ocitli na úzké stezce vedoucí do lesa. Po té stezce jsme ještě nějakou dobu stoupali, než jsme se dostali nutně do místa, kde začínal jeden z již zmíněných hravých sjezdíků. Byl to sjezd toho typu, kdy člověk může udělat jen jedno jediné rozhodnutí a to nahoře na kopci. Potom už se nedá dělat nic jiného, než se co nejdéle udržet v sedle. Zastavit nelze. "Draci" se zcela očekávaně pustili dolů a nám ostatním nezbylo, než jet opatrně za nimi. Pomalu, ale ne zase moc pomalu, abychom se nedostali pod úroveň podkritické rychlosti.

Mimochodem: teorie podkritické rychlosti praví, že každý terén, ať už je to rovina a nebo kopec nahoru či dolů, má svoji podkritickou rychlost. Tato lze určit obvykle experimentálně a může být individuální. Je to v podstatě tak nízká úroveň rychlosti při které se jízda na kole stává krajně nebezpečnou. Do kopce je to taková rychlost, kdy sebemenší nerovnost může zastavit a tím i shodit ze sedla potícího se cyklistu. Naopak z kopce se může projevit, pro změnu například také při najetí na nerovnost a zablokování zpravidla předního kola. Na rovině je hranice velmi blízko nulové rychlosti. Obvykle to souvisí se zastavováním a s SPD nášlapem. Celkově vzato, pokud jede cyklista příliš pomalu, je to obvykle stejně nebezpečné, jako když jede příliš rychle. To já jen tak, že tomuto nebezpečí se nevěnuje příliš velká pozornost. Další nebezpečí, v situaci kdy člověk v podstatě leží na sedle, oči upřené do úzkého tunelu před sebou a ruce má na brzdách představují právě brzdy. Stačí jeden neopatrný pohyb levou rukou a člověk leží na zádech, po té co s ním kolo udělá salto a nebo kotrmelec. To záleží na rychlosti jízdy. Jiná situace nastane, když takový nic zlého netušící cyklista udělá chybu pravou rukou. V tom případě kolo začne plavat a v krajním případě zadní kolo ustřelí úplně do strany. A v tu chvíli už takový cyklista leží na boku.

Po několika opravdu hravých sjezdech se nám podařilo se dostat opět na pevný povrch a přes vesnici, jejíž jméno se mi opravdu nepodařilo udržet v paměti, jsme se dostali do údolí, pod hrad se zvláštním jménem Hauenštejn. Už když jsme přijížděli k úpatí kopce, vypadalo to, že to tady žije. Přímo u stezky směrem ke hradu tady měla parta lidí v historických kostýmech připravenou takovou jakože lanovku. Velmi oblíbená atrakce lanových center. Ta byla ale určena pro drobotinu, takže jsme ji minuli s ledovým klidem. Jenom je potřeba více dávat pozor na děti, protože ty se pohybují naprosto nepředvídatelně. Výšlap ku hradu je sice do kopce, ale není to zase až taková hrůza. Trochu jsem se zdržel fotografováním a tak se mi ostatní ztratili. S pevnou vírou, že jedu dobře jsem se přihrnul branou přímo na nádvoří. Bylo tu spousta pohybu, spousta barev, spousta vůní, spousta lidí, ale nikdo kdo by mi byl alespoň vzdáleně povědomý. Co s tím? Trochu jsem se tady porozhlédnul a po chvíli jsem zaostřil kapli, kterou někdo z neznámého důvodu vystavěl na kopci, který těsně přiléhal ke hradu. Ale byl asi o padesát metrů výše. No jo. To jsou celí oni. Nevěřím, že je zajímá kaple jako taková, ale výškový bod, to je výzva. Stoprocentně jsou všichni nahoře. A taky že jo. Propletl jsem se davem maminek s dětmi, částečně na kole a částečně pěšky, až jsem nakonec dorazil ke kapli, kde opravdu byli všichni. A zrovna se chystali dolů. Já si jen letmo stihnul prohlédnout vnitřek kaple - jen pootevřenými dveřmi - a zaregistroval jsem, že někdo pracuje na její rekonstrukci. A myslím si, že dokonce svépomocí. Pokud jsem správně zachytil rozhovor dvou blízko stojících pánů. No, popravdě je tady ještě hodně co dělat.

Kluci se už spustili "o patro níž" a já jsem je brzo následoval. Byl jsem zpět na nádvoří. Kolo jsem si opřel k ostatním a začal jsem nasávat atmosféru. Nejdříve hrad. Není příliš velký, ale ty části, které se dochovaly až do dnešních dnů působí velmi romanticky. Stručně popisně řečeno se dochovala jedna věž s poměrně rozsáhlou budovou, ze které se věž tyčila, dalších několik budov, částečně zastřešených a celkem vysoké hradby, ve kterých stavitel vybudoval dvě brány. I když by se na první pohled dalo říct, že jde o zříceninu, jsem si téměř jistý, že by se dalo toto místo s úspěchem hájit proti všem středověkým způsobům útoku.

A celé toto místo bylo zaplněno nejen lidmi, myslím tím návštěvníky, ale také dalšími účastníky této veselice a podle historických kostýmů patrně organizátory. O příčině či zámince této veselice jsem se nedozvěděl vůbec nic. Ale cítil jsem se tady příjemně. Ženy ve středověkých šatech, rytíři a žoldnéři ve zbroji, trubadůři a vůbec figury a figurky zaplňovaly nádvoří barvami a zvuky života, který by jinak současník mohl jen ztěží zažít. Malinko nepatřičně tady uprostřed nádvoří sice působilo "hejno" hadráků, které se sem patrně vypravily z nedalekého srazu. Vím, že tady někde v okolí takový sraz je, ale absolutně jsem si nezapamatoval, kde se celá ta sláva měla konat. Tady Velorexy tvořily několik hodin atrakci uprostřed nádvoří, než je někdo odeslal někam jinam a nebo než jejich majitelé sami uznali, že už stačí a že je potřeba navštívit zase některá jiná místa. Až zas tolik mi potom nechyběli.

Mezitím, co jsme si prohlíželi nádvoří a seznamovali se s místními atrakcemi, objevili jsme stánek s Opatovickým pivem. A musím říct, že to na nás zapůsobilo velmi dobře. Malé pivovary mají rozhodně něco do sebe. Ale rozhodně to nebylo něco, co by "zabilo" všechny ostatní dojmy z tohoto místa. Prostě sem jenom tak nějak zapadlo. Hned vedle opatovického stánečku měli jiný, podobný, kde ale prodávaly dobroty jiného typu. Ihned se přihlásil pocit, že jsme až trestuhodně zanedbali oběd. Ústředním motivem tohoto stánku byl gril. A právě z tohoto grilu na nás vypadávaly dobroty, se kterými jsme se pak hrdinně vypořádávali. Jednu chvíli jsme byli dokonce tak dobří, že za vlažné asistence a pomoci "komparzu" jsme všechny rošty grilu absolutně, totálně a neodvolatelně vyprázdnili do té míry, že nám obsluhující museli se smutným obličejem sdělovat jednu smutnou zprávu za druhou, a to tu: "Že už jsme prostě všechno sežrali a že další porce budou až to ten plechový a dřevěným uhlím nafedrovaný přístroj stihne připravit".

No tak jo. Proč ne? Nám je tady dobře. Sice si někteří stěžovali, že jejich porce je příliš "rearly" ale letos přece není problém s masy, ale se zeleninou. Tak co. Tak se to nějak zvládne. Ale hlavně bacha na okurky! Takže jsme byli nuceni se dočasně věnovat převážně iontovým nápojům a kulturnímu programu. Obojí bylo velmi dobré. Pivo z malého rodinného pivovaru dělalo čest své značce a umělci se také snažili. Nejdříve se nám představila kapela složená z hráčů na historické nástroje všeho druhu, které - jestli se tak dá říct "doprovázela" svým tanečním uměním břišní tanečnice. Nebylo to špatné. Hráli i tančili hezky. Jméno kapely mi v mozku neuváznulo, byli ale odněkud z Plzně nebo jejího okolí. A po jejich vystoupení jsme se i všichni ostatní dočkali něčeho vydatného  k jídlu.

Největším zážitkem pro mě ale bylo vystoupení skupiny žonglérů. Byly to tři dívčiny a jeden chlap. Pravděpodobně asi měli něco společného s lidmi, kteří celou tuto taškařici tady na hradě organizují. K této myšlence mě přivedlo poznání, že jsem jednu z dívek, která později vystupovala zahlédl obsluhovat v jednom ze stánečků s dobrotami. Nic tím nechci říct, protože ani na obsluhu ani na vystoupení si absolutně nemůžu stěžovat. Ani nevím, jestli jsem schopen celé vystoupení zpětně myšlenkově rekonstruovat. Nejdříve trojice dívek v historických šatech s šátky a nebo podobnými rekviziami předvedla řekněme scénický tanec. Nejsem odborník, takže mi promiňte moji neznalost termínů a nebo jejich významů.

Někde jsem odposlechl terminus technikus choreografie, a ta byla dokonale propracovaná. Ať už je to teda cokoliv. Scénický tanec se šátky a něčím jako kužely nebyl špatný, co ale bylo naprosto dokonalé, byly žonglérské kousky. Nedá se říct, že byly bezchybné, jednou jim tuším něco i upadlo. Ale bylo to velmi zábavné. Nejdříve žongloval klučina. Pak se nápadně nenápadně k němu začala plížit jedna z děvčat a poté, co jen tak okukovala, co že to jako vlastně dělá, do něj laškovně vrazila a jemu popadaly všechny míčky či co to vlastně nechával poletovat vzduchem. No a milého padoucha/hrdinu, jak kdo chce to velice namíchlo a na milou slečnu vytáhl nůž velikosti menšího meče. Milá slečna ale byla hbitá a nejen že velmi dlouho odolávala jeho soustředěným výpadům, nakonec se - asi v souladu se scénářem - zmocnila zbraně. Tady končila ukázka historického šermu a příběh se překlopil do své romantické části. Chrabrý muž odněkud vykouzlil bič, po vzoru Indiana Jonese jediným zkušeným šlehnutím milou komtesu polapil v pase a přitáhl si ji k sobě. Pak následoval už jen líbací scéna a příběh tak mohl šťastně skončit.

To ale zdaleka ještě nebylo vše. Další část už neměla dějovou kostru, ale za to všichni žongléři předvedli pro mě naprosto nevídané kousky. Žonglování prosté, žonglování ve dvojici proti sobě stojících lidí a ještě pár dalších triků už jsem viděl. Co pro mě byla ale novinka bylo žonglování jedné dívčiny vsedě na zemi, přičemž někdo z dalších žonglérů jí "kradl" jednotlivé míčky a zase jí je ve vhodných chvílích vracel. A nebo jí je postupně zaměňoval za jablka a nebo za cibule. Další věc co se mi líbila, když dvojice žonglovala stojíce vedla sebe a držíce se kolem pasu, přičemž každý k žonglování používal jen jednu ze svých rukou. No a těch kousků bylo spousta a já je ani nejsem schopen všechny popsat. Prostě zážitek dne byl pro mě na světě.

Ale jak se říká, všechno jednou končí a i my jsme museli začít přemýšlet o pokračování v naší cestě. Tak ještě rychlá prohlídka vnitřku hradu a výstup na věž a už jsme se opravdu museli přesunout ke kolům a psychicky se připravit na sjezd do údolí. Pojedeme dolů, takže pořád ještě "jedeme někam". Až zase začneme stoupat, to už se budeme vracet. Tak do sedel a jedeme. Hrad jsme opustili jinou branou, než jsme do něj pronikli. Cestou jsme pozdravili pár lidiček, se kterými jsme za svého pobytu zde prohodili tu a tam slůvko a už jsme frčeli s větrem o závod.

Když jsme si užili krásný a plynulý sjezd z hradu, přerušovaný jen tu a tam volně pobíhajícími pejsky, dostali jsme se nakonec z poměrně slušně zachovalé, nicméně vedlejší cesty na křižovatku s hlavní cestou. Hm, to je nepřesné. Bylo to vlastně jen takové téčko, které se připojovalo na hlavní cestu vedoucí odněkud - kam jsme zrovna směřovali - někam zřejmě směrem na Karlovy Vary. To jsme ale jenom tipli a to podle vedlejších znaků. Totiž jak jsme tak přijížděli k vyústění naší silnice na hlavní, odbočka směrem doprava už byla beznadějně obsazena. Pokud bychom tady chtěli stopovat, asi bychom měli všichni, nebo možná skoro všichni, smůlu. Na této křižovatce totiž stála dvojice na první pohled usilovně udržovaných žen. Těžko říct, jak by vypadaly v civilu, protože v této chvíli byly nepochybně "v montérkách". Tedy, myslím tím v pracovním. Samozřejmě je zbytečné zdůrazňovat, že řadami cyklistů proběhla nejedna vlnka pobavení, protože na podobné stopařky člověk opravdu v našich končinách není zvyklý. Určitě se sem tam někdo dopustil i nějakého toho komentáře, ale žádná družba a nebo konflikt z této situace nevzniknul. Slečny-paní stopovaly směrem doprava a my jsme se jako jeden muž vydali směrem dolů k Ohři, doleva. A nutno říct, že jsme k našemu nejnižšímu bodu výletu už vůbec neměli daleko.

Po pár minutách jsme zastavili na mostě přes Ohři. Tak. Teď jsme právě dosáhli svého výškového minima, a to nejenom dnešního, ale i celkového. Jaký je to pocit? No vcelku deprese, když si člověk uvědomí, kolik výškových metrů bude ještě muset nastoupat. A to ani nezmiňuju skutečnost, že jsme právě přejeli most přes Ohři a že výškové metry, které nastoupáme na této straně řeky nám budou naprosto k ničemu. Stejně je budeme muset zase sjet dolů, přebrodit a nebo použít nějaký most a potom teprve začít stoupat. To je ale budoucnost.

Zatím pořád stoupáme do kopce na nesprávné straně vody. Není to tak hrozné, ale mohlo by se to docela zhoršit. Kdybychom kupříkladu měli na této straně Ohře nastoupat několik set výškových metrů, vyhlídka na to, že bychom je museli zase ztratit není zrovna růžová. Pochybuju, že by tu někde byl nějaký dvěstě třista metrů vysoký most. O tom bychom už určitě něco slyšeli.

Mimnochodem: pořád tady brečím na téma převýšení, kopce a podobně, ale to je právě to, co dělá cyklistiku zajímavou.Není lepší pocit než vyšlapat nějaký opravdu vysoký a nebo alespoň strmý kopec a užívat si příjemnou únavu a zadostiučinění. Pod každým takovým kopcem se člověk sám sebe ptá: Mám já to vůbec zapotřebí? A nakonec si opět sám sobě odpoví: No jasně že jo.

Ale celkově to tady vůbec není špatné. Takové zvlněné silničky, sotva okresky, žádný provoz, samé lesíčky a nebo malé vesnice. Hezky se tu jede. Dokonce jsme nakoukli do vojenského prostoru. Teda spíše jenom na jeho hranici. Minuli jsme totiž odbočku s cedulí Vojenský Újezd. Velmi to populární jméno obce, vyskytující se obvykle ve vojenských prostorech. No, raději tam nepojedeme. Co kdyby po nás chtěl někdo střílet. A navíc je to z trasy.

Ještě se tak chvilku houpeme po silničkách nahoru dolů, až jsme se dostali do obce Okounov, který nebo která, to je opravdu těžko říct, se nachází přímo na břehu Ohře. Možná že se dá říct, že se nachází na obou březích Ohře, protože když jsme se rozhodli využít pohostinnosti zdejší zahrádky, tak jsme měli výhled na most a na druhou stranu řeky, která byla také hustě zastavěna. Začali jsme sbírat síly na nejdelší a nejstrmější výšlap dnešního dne. Bude to nějakých šest nebo sedm set výškových metrů. A to na nějakých patnácti kilometrech. Takže mě taky překvapilo, že si někteří "účastníci zájezdu" dopřávali jistě kalorická, ale taky velmi těžká jídla. Asi mají na jízdu do kopce nějaký tajný recept, který mi nikdo neprozradil. Já zůstal raději u lehké stravy, vesměs složené z iontových nápojů. Však kopec prověří přípravu.

Na zahrádce jsme nezůstali dlouho, už jsme se všichni chtěli vidět na kopci. Překonali jsme most, vydali se cestou, kterou jsme si určili jako tu pravou k návratu. A už je to tady silnice se začíná zvedat a podle toho co jsem letmo zahlédl přes ramena kamarádů tomu už nebude jinak, než se objevíme až úplně nahoře. Morál pomalu klesá, přímo úměrně tomu, jak silnice stoupá. Ale nedá se nic dělat. Objet se to nedá. Prostě musíme pořád nahoru. Nohy zatím dobré, ale zadek a záda už si začínají stěžovat. Ani nevím jak se to přihodilo, ale cesta se přede mnou pomalu vyprazdňuje. Jeden po druhém mi cyklisti mizí v dáli. Asi to opravdu není ten nejlepší nápad, první kilometry sezóny si odbýt až na výpravě takovéhoto typu. Ale u mě už je to to taková tradice a tradice by se měly dodržovat. Na druhou stranu už začínám být brzda. Asi to přece jen přehodnotím. Tohle je mimochodem poměrně typický vzorek myšlenek, kterými jsem se pokoušel odvést svou pozornost od stále stoupajícího terénu.

Než jsme se zanořili do lesa a definitivně tak opustili urbanizovanou krajinu, míjeli jsme v jednom bodě pravděpodobně právě skončivší volejbalový turnaj. Saka byla ještě napnutá, ale kolem silnice se od kurtů trousily hloučky sportovně oblečených lidiček. A trousili směrem k nám vtipné poznámky. Tak to museli být stoprocentně volejbalisti. Jeden z nich dokonce kolemjedoucím nabízel svůj kelímek s vínem, a tvářil se velmi překvapeně, když o něj nakonec přišel. Víno místo do žaludku volejbalisty nakonec našlo cestu k cyklistovi. Nikdo jiný ovšem toto gesto nezopakoval, takže na mě se nedostalo. Pokud mě paměť úplně nezradila, tak toto volejbalu přející místo se jmenovalo Perštejn.

A pak už byly opravdu jen lesy. A silnice. Rovina, zatáčka doprava, rovina, zatáčka doleva a tak pořád dokolečka. Ani si nejsem jistý, jestli jsem některá místa neprojížděl vícekrát. Ale to snad nejde, to bych musel jet alespoň sem tam z kopce. A to bych si snad pamatoval. Nene, jeli jsme pořád nahoru. Nejvíc mě ale dostalo, když jsem v jedné levotočivé zatáčce uviděl sedět na nějakém kusu kamene a nebo dřeva Koulina, jak tam s nějakou potravinou v ruce seděl žvýkal, usmíval se - těžko říct jak to všechno zvládal dohromady - a ještě nám lenivým hlasem sdělil, že je tady krásně. Kdybych neseděl v sedle svého mučícího stroje, neprožíval si svůj osobní očistec a neměl jazyk až někde u kolen, tak bych s ním možná i souhlasil. Když mě ale po několika minutách a nebo snad nějaké té desítce minut plynule minul směrem do kopce bez nějaké očividné námahy, taky mi to nepřidalo. A pak se najednou krajina otevřela a byli jsme nahoře. Všechno nepříjemné bylo zapomenuto a zůstal už jen pocit. Jo. Jsem tady. Dokázal jsem to.

Byli jsme v Horní Halži. Jediné, co můžu říct o tomto kousku světa, čím pro mě byl zajímavý a důležitý bylo to, že byl už nahoře na hřebeni. Chvíli jsme váhali, jestli už se pustit zpět do Božího Daru a nebo věnovat ještě nějakou tu chvíli a energii návštěvě další pamětihodnosti. Ta pamětihodnost se jmenovala Měděnec a byla to vesnička, které dominovala taková jakože kaple na kopci a někde tam měl být skalní útvar, který snad měl mít podobu Sfingy. Rozhodli jsme se ještě chvíli pokračovat v objevování krás krušnohorska. Do Měděnce to bylo jen pár kilometrů po hřebeni a ke kapličce to bylo pár desítek výškových metrů. Obojí bylo ve srovnání s tím, co jsme absolvovali chvíli před tím pohoda. U kapličky, kam jsme částečně vyjeli a částečně vyšli, tlačíc kolo do těch nejprudších partií stoupání, jsme pořídili několik fotografií a po krátké chvíli věnované okolní scenérii, jsme se pustili dolů, abychom se tak připojili k ostatním. Sraz byl u hospody. Po chvíli jsme totiž u kapličky zbyli už jenom dva, mezitím co ostatní zmizeli obrazně řečeno v prachu.

Vyzkoušeli jsme všechny hospody, které se nám v Měděnci podařilo najít, ale měli jsme smůlu. U žádné z restauračních míst na nás nikdo nečekal. Zkusili jsme se spojit s ostatními "mezihvězdným komunikátorem", ale všichni byli mimo dosah signálu. Tak nic. Tak pojedem domů. Asi tak po čtvrt hodině, kdy už jsme byli pěkný kus daleko na cestě zpátky se nám ozval zbytek výpravy, že kde jako jsme. No kde by, když u hospody nikdo nebyl, tak na cestě do Božího Daru. Že prý byli u těch skal. No tak jo. Proč ne. Ale vracet už jsme se nechtěli. Pokračovali jsme po hřebeni směrem k Božímu Daru. Cesta to byla hezká, terén mírně zvlněný a kdybychom toho dnes neměli za sebou tolik, řekl bych skoro, že to byla taková odpočinková projížďka. Takhle to byla opravdu jízda na hranicích našich možností. Záda bolela, nohy byly lehce gumové, ale pořád to ještě šlo, ukrajovat další kilometry. Vidina penzionu sílila každým kilometrem.

Nebudu už nějak rozplizávat popis našeho návratu na penzion, ale stál nás poměrně dost velkou část zbývajíích sil. V posledním kopci, který nás čekal těsně před Božím Darem, jsme energii doplnili v jedné takové zahrádce opatřené sympatickým nápisem "Cyklisté vítání". Čišník za námi vyběhnul z restaurace ihned, jak nás zaregistoval. Jedním dechem se nás zeptal, co si dáme a také, že mu zrovna přijel autobus Němců, a že asi bude mít fofr. Tak jsme si objednali to, o čem jsme si zrovna mysleli, že je naprosto nezbytné pro naše přežití, zaplatili a zároveň se s ním i rozloučili. Sympatický podniček. Ještě než jsme se stačili vypořádat s přísunem energie, který jsme si dopřáli, zmínění hosté nás nenápadně obklopili a zapředli s námi hovor. Když tito zástupci německy mluvících důchodců zjistili, že s němčinou si moc nepopovídají, někteří z nich to začali zkoušet v angličtině. To už bylo lepší to už jsme se chytli a chvíli si s nimi povídali o tom, kde jsme byli my, kde byli oni a, hm, kdoví proč o pivu. No a potom už je jejich přátelé odvolali ze zahrádky dovnitř, asi aby jak nás varoval číšník, zaujali své nezadatelné místo u stolů a objednali si, po čem jejich žaludky touží. My jsme zatím dosvačili a nasedli zase na svá kola.

Už to bylo ale jen několik serpentin na vrchol kopce a poté, co jsme minuli odbočku na Klínovec a několik "větrníků", které tvořily nezaměnitelnou dominantu Božího Daru, byli jsme v cíli. To bylo radosti! Posledních několik set metrů z kopce a už tu byl penzion se svou kolárnou, kde jsme zahodili své stroje, které nás celý den věrně vozily po širém okolí, restaurace, kde jsme si dali citronový zázrak od Staropamenu v lahvi...v životě bych nevěřil, že tento hybrid (něco mezi limonádou a pivem) bude chutnat tak dobře. A také sprcha. Ta úleva.

Ale na spaní bylo ještě brzo. Kam půjdeme dnes večer? Asi bychom měli vybrat zase nějaké jiné místo. Poslední dva večery byly sice skvělé, ale struna se nemá přepínat. Co kdybychom si třetím večerem pokazili dojem? A navíc se tam v té hospůdce kouřilo. To není dobré. Naštěstí první část výpravy, od které jsme se oddělili už někde v Jáchymově měla spoustu času najít a vytipovat útočiště pro dnešní večer. Nechali nám zprávu, kde je máme hledat. Vyrazili jsme tam neprodleně. Nebo skoro neprodleně. Nebylo to daleko. Ono vlastně v Božím daru nebylo odnikud nikam daleko. Vešli jsme do takového nějakého hotýlku. Na první pohled jsme se dostali do vcelku typizované hotelové restaurace. Barový pult se všemi potřebnými rekvizitami, stoly lavice a židle a na zdech obrazy, fotky a vycpaná zvířata. Na první pohled opravdu typické. Ale na ten druhý se dalo vysledovat určité malé odchylky od toho, co by člověk očekával. Nemá támhleten vycpaný dravec ve svém vycpaném zobáku vycpanou myš? A co tamta srna? Nemá na frňáku brejle? A těch dioptrií. No, přece jen to tady nebude tak fádní, jak se to na první a možná i ten druhý pohled zdá.

Nejdříve ze všeho bychom ale chtěli povečeřet. Přece jen jsme za sebou měli nelehký sportovní výkon a jestli máme ve zdraví dočkat příštího rána a nepadnout vysílením - těžko říct, jestli se vůbec dá padnout vysílením ve spánku a tedy vleže - tak bychom měli doplnit zásoby energie. Kuchyně je ještě otevřena a kuchař je v pohotovosti. Takže sem s jídelním lístkem. Hmm. Polepšili jsme si. Alespoň teda pokud jde o cenovou skupinu. Ale zas to není tak hrozné, abychom tady museli jít zítra umývat nádobí. Alespoň doufám. U mě to nakonec vyhrála kachna a ani ostatní nezůstali pozadu, takže se musel kuchař pěkně otáčet.

Po večeři přišel čas lehkého útlumu a lehké společenské konverzace. Je to zajímavé, jsme pohromadě už třetí den a v podstatě nikdo neleze nikomu na nervy. Dobře jsme naši výpravu poskládali, jen co je pravda. A když se naše těla vyrovnají s náhlým přílivem energie, bude to ještě lepší. A taky že jo a začalo to nenápadně. Z číšníka se vyklubal vcelku šoumen. Nejdří šlo o jednotlivé a nesouvislé vtípky a tu a nás vyrazil obsluhovat v dlouhé černé paruce, kterou později vyměnil za krátkou fialovou a ještě později za blonďatou vlnitou. Zbystřili jsme. Číšníkovi unikla poznámka, že když si objednáme minimálně tolik panáků, kolik činí počet poloviny členů naší výpravy, tak je dostaneme z rukou lékaře. Některé to zaujalo. To tady má službu nějaký doktor a na zavolání přijede? Víc jsme z něj nedostali. A mí kolegové mě opět nepřekvapili. Vrozená zvědavost a přirozený pud nezkazit žádnou legraci nás vybičival k výkonu a ty panáky jsme opravdu objednali. Chvilku to trvalo, ale za chvíli se vynořila postava v operačním plášti, s rouškou, takovou tou doktorskou čepičkou a v rukavicích. Jestli měl fonendoskop už si nepamatuju. Ale byl to jednoznačně onen číšník. No, čekali jsme něco trochu komplikovanějšího, ale provedení ušlo.

Zábava pokračovala a alespoň já jsem se bavil královsky. Sem tam mezi nás zavítal onen číšník, aby doplnil naše sklenice a aby nám předvedl nějakou novou a další část své garderoby. A tak se taky stalo, že se jednou objevil s plnou náručí oněch roztodivných pokrývek hlavy a začal nám je rozdávat. Na každého něco vyšlo. Ať už to byla jedna z různobarevných paruk, jedna z operatérských čepic a nebo jedna z imitací čepic a lá Santa Klaus. Jak šel čas, tak se lidé u stolů začali promíchávat a tu a tam si i vyměňovat ony čepice. Můj první letošní karneval. Nálada večírku je naprosto nezprostředkovatelná, takže se ani nebudu o něco takového pokoušet. Prostě to tam žilo.

A po nějaké době tu byl opět číšník a že když si objednáme každý panáka, tak nám je přinese, tuším že říkal úchyl?, debil? už nevím přesně co, ale že ze Zlína. Važ slova kamaráde, my jsme ze zlínského kraje. Jeho to ale nijak nezaskočilo a podle toho jsme pochopili, že ono označení nebylo cílené přímo na zlíňáky, ale že prostě zvolil název kraje, který byl odsud nejdále a tak je nejmenší pravděpodobnost, že by se sem človíček právě odsud dostal. Zkusíme to? A máme všichni chuť na panáka? No jak kdo. Ale co bychom neudělali pro kolektiv. A už je tady tady to stvoření s platem panáků, hm opravdu zajímavá maska.

A pak už jen volná zábava s přemaskováváním a tancem a sem tam i nějakým tím fotografováním. Tak nám utekl včerejšek a na hodinách je, ouha jedna hodina po půlnoci. Tak to jsem teda nečekal. Ale večírek to byl stejně parádní. Se všemi těmi maskami zpěvy a tanci. Ale teď už je opravdu nejvyšší čas se přemístit na penzion a ukrást si ze zbytku noci pro spánek tolik, kolik jenom budeme schopni. Po cestě jsme se ještě nakrátko zastavili poblíž náměstí, kde jsme už zdálky viděli plápolat velikou vatru. To všichni místní mladí - a nutno upřesnit, že včetně kompletního obsazení hospůdky na Špičáku a to i s číšnicí - postávali okolo plápolající hromady dřeva. Mladí prostě hlídali májku. Asi tady mají stejný zvyk, jako u nás na kotároch, že si sousední vesnice májky podřezávají. Naštěstí jsme se dlouho nezdrželi a potom už jenom - postel.

29. května 2011 - Boží Dar, Klínovec, Oberwiesenthal, Chyše - Dnešní ráno je přece jen maličko jiné, než ty předchozí. Viníkem je večer, který se nečekaně rozhodnul končit až po druhé hodině po půlnoci. Odpočinek je tvrdý hráč. Nic nám neodpustí a vrátí nám každou vteřinku, kterou jsme mu ukradli pod záminkou zábavy. Ráno je tedy mnohem pomalejší a vláčnější, než ta předchozí. Ale i přes to že jsme spánku moc nedali, daří se nám bez problémů posnídat.

Potom se ale celá naše výprava začala štěpit na frakce. Někteří chtěli bezodkladně naložit všechny své propriety a vyrazit směrem k domovu, kdežto další části výpravy se chtěly nejdříve ještě trochu porozhlédnout po okolí. A to v sedlech svých bicyklů. Naštěstí jsem náhodou patřil k tomu druhému druhu cyklistů. Ještě mi tady totiž zbyl jeden takový dloužek a to byl Klínovec. Podle kolegů, kteří už nahoře byli jsem o nic moc nepřišel, ale prostě jde o ten fakt a o ten pocit. Prostě tam musím.

Výjezd na Klínovec jsme nakonec podnikli ve třech. Od našeho penzionu jsme museli projet celý Boží Dar a nahoru po silnici, v podstatě tím samým směrem, kudy jsme se včera vraceli z výletu. Dojeli jsme k "větrníkům" a po pár stech metrech jsme odbočili doprava. Bylo to sice do kopce, ale čekal jsem to upřímně horší. Jediná část těla, která protestovala byl zadek. Letos jsem to pravda zrovna moc nenajezdil a ještě se tedy nestihnul vytvořit cyklistický mozol. Cesta na Klínovec z Božího Daru opravdu není nijak náročná. Po pár kilometrech jízdy po zachovalé silnici jsme byli nahoře.

Vypadalo to tady dost pochmurně. Celá stavba, očividně za mnohá desetiletí poslepovaná z různých přístaveb, dostaveb, vestaveb a dalších architektonických prvků působila velmi zchátralým dojmem. Na pochybách nás nenechal ani drátěný plot, který obepínal celou stavbu a cedule s různými výstrahami dojem rozkladu ještě umocňovaly. Mohlo to vypadat vcelku hezky, nebo alespoň zajímavě, ale potřebovalo by to tady hromady peněz. Chvilku jsme si prohlíželi onu pitoreskní stavbu a chvíli jsme taky koukali dolů do krajiny. Dnes už je to asi poslední vrchol, který tady v krušnohoří navštívíme. Tak si to musíme užít. Taky jsme se ještě chvíli kochali z jedné místní zahrádky, než už byl opravdu nejvyšší čas pustit se z kopce na německou stranu hranice do Oberwiesenthalu, kde na nás má čekat zbytek naší části výpravy, který už dnes cyklistiku neměl ve svém programu.

Po krátkém odpočinku na vrcholu Klínovce a po rozloučení s Irenou, která ještě nikam nespěchala, protože posádka jejího auta se chystá odjet o něco později než my, jsme nasměrovali svá kola do Německa. Ahoj Německo, už jsme tady zas. Prosvištěli jsme půlku kopce po čerstvě opravené hlavní silnici, když jsme si všimli možnosti zbytek trasy absolvovat mimo dopravní tepnu přímo centrem onoho již zmíněného Oberwiesenthalu. Bude to rozhodně lepší, než se přetlačovat s motorkama o ideální stopu a nakonec, třeba dnes ještě něco zajímavého uvidíme. Zastavili jsme se jen na fotečku na náměstí a za chvíli už jsme byli opravdu dole. Tady jsme zase měli v plánu navštívit místní nádražíčko, protože kromě toho, že je malinké a malebné, je zvláštní také tím, že zdejší vlaky mají koleje nějak podezřele blízko u sebe. Je to prostě úzkokolejka.

Měli jsme ale tu smůlu, že tu zrovna nebyl žádný vláček tažený malinkou parní lokomotivou, takže fotky plné oblaků páry jsme museli nechat na jindy. A tak jsme nechali nádraží nádražím a slavnostně dojeli na parkoviště, kde už nás čekali naši přátelé a pomohli nám naložit kolo na auto. Převlékání z dresů do civilu jsme zvládli každý sám. A zase už je tady zlom každého výletu. Zrovna teď se právě začínáme vracet domů. Pojedeme ale dlouho, takže je možné, že se ještě někde zastavíme a něco zajímavého zažijeme. Kousek z trasy po cestě domů se má nacházet zámek Chyše a jeho součástí je i zámecký pivovar.

To by nebyl špatný tip a i když v polovině výpravy tato myšlenka na kulturní vložku nevyvolává žádné enormní nadšení, dokáže se ona polovička výpravy smířit se zastávkou na tomto místě s tím, že ji využije po svém. A to k asi jeden a půl hodině spánku v autě na parkovišti. Inu proč ne? My jsme mezitím co kluci spali, stihli se štěstím prohlídku zámku Chyže, zámku kdysi patřící Lažanským. Komu patří teď jsem se nedozvěděl. Průvodkyně o nich mluvila vždy jen jako o majitelích. Možná to zmiňovala na začátku svého výkladu. Ten jsme ale zmeškali, protože jsme se do zámku dostavili asi pět minut po začátku prohlídky. Paní v pokladně ale byla natolik ochotná, že opustila svoje místo a zavedla nás několika místnostmi za výpravou. A vnitřek si ničím nezadal s krásně opraveným vnějškem. Výklad citovat nebudu, jenom se zmíním, že na tomto skvostu nějaký čas pobýval Karel Čapek a údajně prý v rodinné legendě rodu Lázňovkých čerpal inspiraci pro svou hru Věc Macropulos. Hm, moje oblíbená. Ale jak zní tato původní legenda jsem se zeptat slečny paní kastelánky zapomněl. Možná při pohledu na klíče v jejích rukou. Na tom největším klíči celého svazku byl totiž udělaný uzel. A tak jsem se místo připravené otázky zeptal jak může zauzlovaný klíč fungovat. A dostalo se mi i odpovědi: kouzlo. Inu, jaká otázka, taková odpověď.

Po zajímavé návštěvě zámku jsme si ještě chtěli prohlédnout zámecký pivovar a nebo alespoň tu jeho část, kterou si budeme moci prohlédnout. Zašli jsme se zeptat kluků, jestli poněkud nepřehodnotili své pasivní stanovisko a když jsme dostali odpověď, že v žádném případě, tak jsme vyrazili do pivovaru. Z celého pivovaru byla k vidění jen velká stylová restaurace. A ta byla naprosto plná. Ani jeden ze stolů nebyl volný. Tak jsme si restauraci jenom letmo prohlédli, Martin si koupil nějaké pivo v petce a vyšli jsme ven k bufetu a zahrádce venku. Měli tady několik jednoduchých jídel a měli tu i místní pivo. Takže jsme se najedli a i nějaké to pivo ochutnali. Mezitím, ještě než jsme se stačili připojit k druhé polovičce našeho vozidla, dorazila sem i druhá půlka výpravy. Rovněž na oběd a patrně i nějaké to pivo. Takže jsme jim přenechali naše místa u stolečku a pokračovali jsme v návratu domů.

Cesta domů probíhala v poklidu a těžko o ní napsat něco bombastického. Profrčeli jsme po dé jedničce a někde před Brnem jsme se stavili pro benzín. Kolem sedmé hodiny jsme byli v Rožnově. Situace na silnicích nám přála, jediné zácpy, které jsme cestou potkávali byly výhradně v opačném směru. Při plánování tohoto výletu vyšlo snad úplně všechno. Počasí, dopravní situace, parta lidí, kulturní program, takže si myslím, že se to prostě někde projevit muselo. Viz. fokusová příhoda našich kolegů. A další bezvadný výlet se skokem přesunul z budoucnosti do minulosti. Ale co, zase budou další...takže nashle zase na výletě.

Mimochodem: začínám opravdu věřit, že existují dva druhy lidí. Jedna skupina, ta větší není z tohoto úhlu ničím zvlášť zajímavá. A pak je druhá skupina lidí, kterým se stávají různé zajímavé věci. Experimentálně jsme si ověřili, že tato skupina lidí je obsažena i v naší výpravě. Ono totiž, co se nestalo posádce našeho smůlou stíhaného vozidla a nebo spíše vozidel? No na zpáteční cestě si stihli ještě pořídit defekt.