Asie tě kousne a už tě nepustí. Bez spousty asijských věcí bych se dokázal obejít, ale spoustu věcí bych uvítal i tady.

29.3.2010 - Rožnov - A už se zase scházíme na nádraží v Rožnově. Jako už druhý rok těsně před odjezdem do dálek se pomalu shromažďujeme s očekáváním, jaké to bude tentokrát. Letos jedeme ve třech. A taky jsme změnili směr. Na rozdíl od loňska, kdy jsme si vyzkoušeli, jak to vypadá na tom nejzápadnějším západě, letos to zkusíme na druhou stranu. Letos poletíme slunci naproti. Ale až zítra. Dneska se musíme dostat do Prahy, abychom se přiblížili co nejvíc k místu odletu. Stejně jako loni i letos budeme spát u přátel v Praze.

Zavazadla jsme letos pojali všichni stejně, každý si s sebou vlečeme apartní kufřík, který nám nečekaně celkem dalo práci naplnit. A když ještě vyložíme všechno, co vezeme našim přátelům do Singapuru a necháme tam i "zimní doplňky" nezbytné pro přežití v místních zeměpisných šířkách, opravdu nevím nevím, co v těch kufrech vlastně budeme mít. To je výhoda cestování po teplých krajích. Člověk tady vystačí s plavkami, kraťasy, několika tričky a sandály. No snad najdem něco, čím naše kufříky trochu vycpat, abychom nebyli na celnicích nápadní.

Rožnovský Express už čeká, až se nalodíme. Lístky jsme si koupili, tak není proč váhat. Vysoukali jsme se do vagónu, svými kufříky zaplnili jedno oddělení a sami zabydleli druhé. Vagón zdaleka nebyl naplněný, takže průvodčí ničehož nenamítala a s úsměvem nám označkovala naše lupeny, opravňující nás používat služeb Českých drah kamkoliv, za předpokladu že to bude směrem do Prahy. Postupně míjíme Zubří, Střítež, Zašovou, Krhovou ... no pravděpodobně jsme projeli i Hrachovcem, ale asi jsem nedával pozor, takže ho neuvádím. Objet a nebo jinak minout ale stejně asi vlakem nejde. A už jsme ve Valmezu. První - sice velmi krátká - ale nepostradatelná etapa výletu je za námi. Ve vcelku příjemně krátké době máme přípoj na rychlík do Prahy. Abych byl místopisně naprosto přesný, právě se s celým nádražím (a tím i celým obsahem a nejbližším okolím svých tělesných schránek) nalézáme v Krásně nad Bečvou. Valmez je takové "to" až za řekou, ale dnes už to v podstatě vědí jenom starousedlíci a ostatním je to jedno. Takže Valmez. Vlak nás nenechává příliš dlouho čekat a tak poté, co s neuvěřitelným skřípotem přistane u třetího výstupiště-nástupiště, se nalodíme na palubu vlaku. V kupéčku, které jsme si obsadili jen pro sebe potom pokračujeme v cestě za hranice všedních dnů. A také za Hranice na Moravě, ale to je jen taková jakože epizodka. Vzpomínáme na loňskou nejistotu, způsobenou epidemií prasátkové chřipajzny, která řádila poblíž cíle naší výpravy a pevně společně doufáme, že nás nečeká nějaká obdobná katastrofa. Věštecká slova! Jen nevím, kdo je první vyslovil nahlas...

Mimochodem: cestování vlakem si krátíme zpravidla stále stejně. Nejdříve nastane chaotické ukládání zavazadel do co nejlepší a nejvýhodnější polohy. Po této aktivní fázi přijde lehký útlum, kdy se všichni účastníci zájezdu rozesadí po kupéčku tak, jak jim to přijde nejpohodlnější. Tato fáze je nezřídka doplněna občerstvením - obvykle tekutým. Zpravidla v množství menším než malém. A je to tak správně. Po této krátké pasivní fázi nastavá potřeba nějak zaplnit čas cestování vlakem po trase, která pro nikoho z nás již není příliš atraktivní a koukání z okna nám nepřináší ten pravý zážitek. Tento problém obvykle řešíme hrou v karty, zejména mariášem (píše se mariáš a nebo Mariáš?). Jedeme tři, takže počet je pro tuto činnost optimální. Chvíli nám to obvykle vydrží, pravda. Ale když někdo z účastníků začne dělat hloupé herní chyby, cítíme, že je potřeba hru přerušit a nějakou dobu se věnovat něčemu jinému. Knize, spánku, empétrojce prostě něčemu individuálnímu. Tak nám v poklidu uběhnou ty čtyři hodiny celkem nudného cestování do Prahy. Vcelku dobrá "rozcvička" na pobyt v letadle.

29.3.2010 - Praha - No rozhodně jsme rádi, že už to máme za sebou. Vítá nás Praha a její Hlavní nádraží. V těchto dnech připomíná staveniště, ale nutno říct, že už nutně potřebovalo trochu vylepšit. Čeká nás cesta metrem a autobusem přes celou Prahu. Ostatně jedeme na stejné místo jako loni. Problém je v tom, že jsem si stále ještě nezapamatoval, jak se tato místní část Prahy jmenuje. Jet sám, měl bych problém. Ještě že mám kamarády. Cesta metrem i autobusem proběhla bez nějakých problémů. Ani jsme žádné nečekali - příručka "Venkovan ve městě" leží bezpečně na poličce doma. Lístky jsme si koupili - kdo by šetřil desetikoruny, když by za letenku vypláznul skoro desetitisíce. Ale ani teď si nepamatuju, jak se jmenuje ta část Prahy. kde už druhým rokem trávíme poslední tuzemskou noc před odletem do ciziny.

Jak už jsem předeslal, do místa našeho dnešního noclehu jsme dorazili v pořádku. Ubytovali jsme se - což spočívalo především v tom, že jsme si uložili kufry v chodbě bytu našich pátel - a vyrazili jsme si trochu zarelaxovat do blízkého relaxačního zařízení, k této činnosti určeného. Asi zklamu všechny senzacechtivé, ale nešlo o hambinec, ale o docela obyčejnou ale vcelku přijatelnou hospůdku. Potkali jsme tu i nějaké ty rožnováky. Jojo, i ta Praha je nakonec malá. Dopřáli jsme si českou večeří - na nějakou dobu poslední - a po několika hodinkách konverzace o nadčasových filozofických tématech jsme vyrazili zpět bydlet. Dobrou noc...

Mimochodem: Kdysi dávno, když potřeboval člověk najít nějakého rožnováka v Praze, tak měl naprosto jasno, kam je potřeba se jít podívat. No prostě, kousíček od Národního divadla byla malá, útulná hospůdka, která se jmenovala "U zpěváčků". A tam byla velká, neřkuli největší, pravděpodobnost zastihnout buď samotnou hledanou osůbku a nebo alespoň někoho, kdo ví, kde se právě ona osůbka vynachází. To byly krásné časy. Teď se ono místo jmenuje sice stejně, ale naprosto radikálně změnilo tvář, kterou nastavuje svým návštěvníkům. Teď je to něco mezi barem a pizzerií. A rožnováci? Ti teď chodí kdovíkam. A mě to samozřejmě nikdo neprozradil. Cítím se, jakoby mi sebrali hračky...

30.3.2010 - Praha - Noc ufrnkla, jako by ani žádná nebyla. Ráno se nám moc vstávat nechtělo. Pravda. Ale adrenalin z nastávajícího cestování nakonec zvítězil - podpořen notnou dávkou kávy a obzvláště kofeinu v ní. Po snídani jsme vyrazili, tentokrát už opět doopravdy. Na letiště. Cesta dopravou na letiště proběhla hladce bez nějakých zbytečných zádrhelů...jako bych už něco takového někdy říkal. No, čím častěji, tím lépe. Venku sice zuřil běžný všední den plný lidí, shonu a obvyklých problémů, ale už ne pro nás. My už jsme jednou nohou jinde. Jak to, že to nikdo okolo nevidí a všichni se k nám chovají, jako bychom jeli někam do Horní - Dolní? Vždyť přece jedeme daleko! Jo jo, lidem prostě chybí empatie... Ale však my vám ukážeme. Směr letiště, teď hned!

Už když se v dálce začala rýsovat lehce povědomá budova letištní haly ruzyňského letiště, začala se o svá práva hlásit cestovní horečka. Vystupujeme z autobusu a vnořujeme se do chaosu odbavovací haly Praha - Ruzyně. Už nevím, který to byl terminál, ale pro příběh to ani zdaleka není důležité. Hledáme "naše" odbavovací přepážky a po krátkém čekání ve frontě se nám podaří letištnímu personálu vnutit naše kufříky. Všichni jsme byli odbaveni bez problémů a taky bez nutnosti se zpovídat u - řekněme imigrační mezipřepážky - dovedně vložené mezi cestováníchtivý dav a vlastní odbavovací místo, tak jako to bylo při cestě do Ameriky. Jsme nalehko. Tuhle fázi cestování přímo miluju. Zavazadlo má na starosti někdo jiný a já se cítím patřičně lehce. Máme pouze pasy, letenky, palubní lístky, příruční zavazadlo a žízeň. Nic z toho není vážný problém.

Poletíme s Turky. Ne, že by to bylo důležité, ale je to tak. Během odbavení se nám pravděpodobně nic zvláštního nepřihodilo, na nic výrazného si totiž nemůžu vzpomenout. Prostě jsme se jen přesunuli na palubu letadla, které nás má přemístit do Istanbulu v Turecku. Vzhledem k tomu, že v Turecku je sídlo Turkish Airlines, tak tato skutečnost určitě nikoho nepřekvapí. Co je ale mnohem zajímavější je, že v Turecku máme asi pět hodin času, takže při troše dobré organizace a trochy štěstí z toho kouká výlet do centra Istanbulu. Takový jakože bonus k té naší cestě na východ. Ale to už zase předbíhám. Zatím sedíme v plechové krabici, která se zabývá především vrčením a chvěním. Letušky předvádějí svůj naučený rituál - tedy letušky a jeden steward, abych byl přesný. Mezitím se pilot po konzultaci s někým na druhé straně bezdrátového spojení rozhodl, že už by to chtělo se dostat do vzduchu a postupně se přesunout na letiště Ataturk v Istanbulu. Odbila druhá hodina odpolední a my sedíme přikrčení na svých sedadlech a očekáváme věci příští. Takže ahoj Čechy, ahoj Praho, ahoj Podolí, ahoj lékárno, zatím mi není smutno. Čeká nás Turecko. ...v poznámkách jsem našel, že náš let má číslo TK1768, ale osobně si myslím, že to asi není zas až tak příliš zajímavé. Možná snad pro numerology. Palubní posádka našeho letu se chovala příjemně a podle mě naprosto vzorně. Ničím jsme netrpěli a tak příjemně, jak jen to v kovové krabici šlo, jsme se po několika hodinách chystali přistát v Istanbulu. Ale to už tu táhlo na čaj o páté. Ty časové pásma v tom dělají chaos.

29.3.2010 - Turecko, letiště Ataturk - Plechová bedna, která nám dělala celkem milou společnost asi čtyři hodiny, bezpečně přistála na mezinárodní části letiště Ataturk. Po nezbytném popojíždění a dalších naprosto nezbytných akcích předcházejících "přikurtování" k terminálu nás chlouba aviatiky vyklopila do mezinárodního prostoru jednoho z istanbulských letišť. Místní čas hlásil asi půl šesté. Nijak jsme neměli v úmyslu se tu zdržovat vzhledem k tomu, že jsme se chtěli dostat do centra Istanbulu a trochu se tam rozhlédnout. Brzy jsme našli tu správnou - a velmi dlouhou - frontu vedoucí směrem z imigračním přepážkám a s odhodláním jsme se připojili na její konec. Dlouho jsme na jejím konci nezůstali. Podobný nápad měli asi i jiní cestující. A to nepočítám ty, kterým tady cestování končí. Tak se tak pomalu "pročekáváme" frontou na vstup do Turecka, bravurně vybíráme jednu zatáčku za druhou - koridoru tvořeného sloupky a páskou - až jsme se po půlhodině dostali asi do poloviny. A tento okamžik byl pro nás naprosto klíčový, alespoň pro několik následujících hodin. Jak tak stojíme frontu, povídáme si - čistě náhodně namátkou v češtině - zjistíme, že jedna pohledná subtilní dívka očividně vnímá a rozumí tomu, o čem si povídáme. Už si nepamatuju, jestli ve frontě byla před a nebo za námi, ale myslím si, že to není tak důležité. A ani nevím kdo koho dříve oslovil. Ani to mi nepřijde nějak významné. Prostě někdy v polovině doby, kterou jsme strávili čekáním před imigračními přepážkami na letišti v Istanbulu jsme se dali do řeči s dívenkou, která s námi nepochybně přiletěla tímtež letadlem z Prahy. A měla ten samý nápad, podívat se do centra Istanbulu, než jí poletí její přípoj někam dál do světa. Chvilku jsme se jen tak lehce konverzačně společensky oťukávali, k čemuž nám fronta k odbavení poskytla dostatek prostoru. Dozvěděli jsme se spoooustu zajímavých věcí. Jmenuje se Hanka, je odněkud z okolí Plzně a studuje v Praze medicínu. Je aktivní v Adře a právě cestuje do Súdánu na misi - nebo snad něco jako výměnný pobyt. Přesně po těchto slovech bych mohl najít svoji dolní čelist až někde v úrovni svého pasu - toho nevydávaného úřady. Když jsme se ještě později dozvěděli, že tam letí sama s tím, že ji tam snad někdo bude - v jednu hodinu po půlnoci - čekat, a letí naprosto sama - což už jsem říkal, ale cítím potřebu to zdůraznit, věřím, že v tu chvíli bych na svou spodní čelist rukama ani nedosáhl. Patrně se mi to ale podařilo nějak zamaskovat, protože na mě nikdo nezíral víc, než jak jsem běžně zvyklý.

Druhá půlka fronty k imigračnímu nám uběhla mnohem rychleji, v družném hovoru s Hankou. Zjistili jsme, že máme obdobný cíl zde v Turecku a po prokonzultování výhod a nevýhod a vůbec způsobu cestování po Istanbulu jsme se tak nějak nenápadně shodli, že výpravu za památkami Istanbulu podnikneme víceméně společně. Po té, co nás po kontrole u okýnka vyplivla fronta na tureckém území jsme se vydali - teď už ve čtyřech - hledat vstup do metra, které nám mělo zajistit co nejrychlejší přístup do centra. Tomuto ale předcházela ještě jedna malá drobnost a to vyzvednout si v nějakém místním bankomatu hotovost potřebnou k několikahodinové existenci na tureckém území. Rozhodli jsme se, že hotovost vybere pouze jeden z nás a stejně jako jsme to dělali na výletech již dříve, náklady budeme zapisovat a po skončení výletu je rozpočítáme a spravedlivě rozdělíme. Tak i tady někdo z nás, tuším jsem to byl já, svedl zápas s místní formou bankomatu a opatřil hotovost pro pár dalších hodin existence zde v Turecku. Nějaké liry - jak se místní oběživo jmenuje - jsme za patřičný obnos přenechali i Hance. Bylo zbytečné, aby musela taky vybírat a nepochybně za to platit i poplatky. Skoro by se mi chtělo říct, že jsme ji na čas vzali pod svá ochranná křídla, ale tak nějak tuším, že někdo, kdo sám cestuje do Súdánu nic takového nepotřebuje. Jojo. Kdepak jsou časy Humphrey Bogarta a Ingmar Bergmanové... Ale v knížkách červené knihovny by se to hezky vyjímalo. Nicméně, držme se při zemi a žijme si naplno svou prózu.

Po tom, co jsme se vybavili zdejší měnou a patřičně si ji i rozdělili, jsme se vydali směrem k metru. Tady nás čekalo další překvapení. Na zdejší místní dopravu člověk potřeboval žetony. O to nic, to není tak neobvyklé. Ale tyto žetony jsou jednak plastové - což je první ne až tak obvyklá a samozřejmá věc - a jednak jsou k dostání v automatech, které "požírají" jen bankovky nízké hodnoty - tuším padesát drachem. A těch pravda člověk, který právě vybral z bankomatu mnohem vyšší částku nemá příliš mnoho. To ale vůbec nevadí! Okolo vstupu do metra - tu procházejí, tu popobíhají - človíčci v obleku a s vizitkou na saku která v turečtině praví, pravděpodobně, že jsou oficiálními rozměňovači. Jeden takový panáček nám vyměnil velkou bankovku za spoustu menších a otevřel nám tímto prostor k výměně zmíněné bankovky za několik plastových koleček, opravňujících nás k použití zdejší hromadné dopravy. Tak Istanbule, těš se. Za chvíli jsme v centru.

No teda za chvíli, trvalo nám asi hodinku, než jsme se metrem do centra dokodrcali. A to jsme měli ještě štěstí, že nebyla zrovna dopravní špička. Jinak by se nám cesta mohla ještě trochu protáhnout. Ale ať už tak nebo tak - tady v Turecku už to vypadá malinko jinak než doma. Celkový dojem je pořád ještě vcelku evropský, ale z každé strany na člověka křičí spoustu detailů, že už je opravdu někde jinde. Je to Evropa a není. Jedeme vcelku moderním vláčkem, který jsme po pár stanicich vyměnili za tramvajku, a posunujeme se ulicemi naplněných lidmi, zvuky, barvami, nápisy a vůbec ruchem, který je nám tak trochu cizí.

I přes to, že jsme intenzivně z okna okukovali všechno, co se nám za oknem mihnulo - a nebo právě proto - rozhodně jsme neminuli naši cílovou zastávku. Kdyby k tomu došlo, asi bychom neviděli centrum, ale mohli bychom se pokochat vyhlídkou na Dardanely. A viděli bychom Asii. To ale pro nás nepředstavovalo tak velké pokušení, vzhledem k tomu, že do Asie jsme stejně mířili. Kromě Hanky tedy, tu čeká Afrika. Teď se ale musím vrátit k nám, jak jedeme směrem do centra Istanbulu a vystupujeme na zastávce, která je nejblíže míst, kam se chceme podívat: Modré mešity a Hagia Sofya. Po výstupu z tramvajky, který byl nudně stejný jako u nás a asi jako i kdekoliv jinde, jsme se pokusili zorientovat. V turisticky atraktivních místech to zpravidla nebývá velký problém, protože místo střelky kompasu tady nejlépe funguje směr, který neomylně ukazují osy objektivů většiny fotoaparátů přítomných v tomto místě. Tak tomu bylo i tady. Neomylně jsme se vydali nejkratší cestou k Modré mešitě, stále v družném hovoru s Hankou. Prošli jsme malý parčík, koupili si vodu ve stánku, přešli ne příliš rušnou silnici a byli jsme přímo před vstupem do Modré mešity. Výstavnou a naprosto cizím písmem zdobenou branou jsme se dostali na malebné nádvoří mešity. Architektura mešit a vůbec staveb v islámských zemích je majestátná, ale strohá. Ozdoby sestávají v podstatě z arabských nápisů a reliéfů. Islám zapovídá zobrazovat živá stvoření. Trochu mi islámské stavby svou přímočarostí připomínají gotické stavby ve svém nejosvícenějším období. Jsme na nádvoří před mešitou, které jsme si individuálně a velice pozorně prohlíželi. Když jsme se dostatečně vynadívali, přistoupili jsme ke vchodu a zvědavě sledovali počínání ostatních návštěvníků. Těch vcházejících i těch vycházejících. Návštěva chrámu, bráno v obecné rovině, zdaleka není tak bezproblémová záležitost, jak by se na první pohled mohla jevit. Pokusil jsem se oprášit všechny své dosavadní zkušenosti a dal jsem dohromady jenom to, že v kostele či chrámu - ať už křesťanském a nebo v jakémkoliv jiném - se smeká. Další věc je, že jsou místa v chrámech, kam prostému smrtelníku vstup zapovězen jest. Tento problém ale většinou řeší sloupky s vkusnými provazy a nebo zábranami. Pro obzvláště nedohňupavé jsou občas k dispozici i cedulky s nápisy a nebo piktogramy.

Ale mešita, to je pro mě něco nového. Z nejspodnějších pater paměti lovím, že někde v Asii není slušné šlápnout na práh, ale to si nejsem jistý, jestli se to týká chrámů a nebo obydlí. A ani kulturou si nejsem tak úplně jistý. Smeknutí čepice bude asi v pořádku. A co dál? No tak se kouknem. Buď tady mají vietnamští trhovci stáneček, a nebo se všichni, co jsou uvnitř zuli. Jo! To bude ono. O tom už jsem dříve slyšel. A proudy bosých turistů, vycházejích z mešity mi dávají za pravdu. Tak jo. To by bylo. A dál? Ne, už si nebudu hrát na ignoranta. Byl jsem dopředu upozorněn, že jako "nevěřící" mám zakázáno vstoupit na kobercem pokrytou centrální část mešity. Ta je vyhrazena pouze věřícím. A to je - alespoň v této mešitě ohledně požadavků na muže vše. Ženy to mají ještě o něco komplikovanější. Žena vstupující do mešity musí mít na hlavě šátek, který jí zakrývá vlasy.

Hanka byla pro tento případ připravena a dobře vybavena. Poté, co jsme se všichni zuli - mimochodem, jsou nějaké mešity i poblíž polárního kruhu? - a bosky se chystali vstoupit dovnitř, Hanka ze svého příručního zavazadla vykouzlila slušivý šátek a po té, co dovedně vytvořila variaci na téma světoznámého portrétu z obálky National Geographic, jsme vstoupili do šera mešity. První dojem už nejsem z hlubin svého mozku schopen vydolovat, ale i přesto, že celek působil velmi zdobně, jednotlivé detaily interiéru mešity samy o sobě působily prostě. Nezměrný prostor uvnitř mešity byl osvětlen obrovským počtem svící umístěných na kovové konstrukci zavěšené ze stropu. Prostor pokrytý kobercem, a tedy určený pouze pro věřící, byl ohromný. Poté, co jsme na sebe na chvíli nechali působit atmosféru a kouzlo okamžiku, a prohlédli jsme si dosytosti vnitřek Modré mešity, vrátili jsme se ke vchodu, kterým jsme vstoupili a tím i ke své obuvi, kterou jsme tu zanechali. Takto znovu vybaveni jsme se pustili dále do okolí mešity. Zamířili jsme do takového malého parčíku, který sliboval pokračovat směrem dále do historického centra.

A právě tady nadešla chvíle loučení. Hance letělo letadlo do Sůdánu o několik hodin dříve než nám a proto musela zpět na letiště. Byla to škoda. Loučení s příjemnými lidmi je vždycky tak trochu smutné. Zase kecám. Ne trochu, hodně. Tak ahoj Hani, držíme Ti pěsti. My směřujeme do civilizované - alespoň podle evropského pojetí tohoto slova - země, ale Hanka míří někam, kde to podle mých přesdstav bude všechno přinejmenším nesnadné. Rozloučili jsme se s Hankou a pustili se ještě kousek dál do nitra Istanbulu.

Mimochodem: Vrozená zvědavost mi nedala, abych se po návratu z Asie nepokusil přes internet zjistit, jestli naše náhodná, odvážná a mimochodem velmi přijemná spolucestující nezanechala nějakou stopu na internetu. Na osmdesát procent si myslím, že jsem ji našel - myslím tu stopu. Pokusil jsem se na nalezenou adresu poslat email - i s nějakými fotkami z Istanbulu, ale odpověď jsem nedostal. Buď to není ta správná osůbka, nebo s námi nechce mít nic společného a nebo snad...hrůza pomyslet. To raději a ni nenapíšu

Po té, co jsme se rozloučili s Hankou jsme vyrazili na procházku nočním Istanbulem. Nejdříve jsme se ale rozhodli poznat i jinou tvář Istanbulu, než jakou nám nastavila architektura mešit a chrámů, a vydali jsme se hledat místo, kde by nám poskytlo krátkodobě azyl a pomohlo nám fyzicky i psychicky si odpočinout a chvíli zvolnit. V neposlední řadě jsme také chtěli ochutnat to, čemu tady v těchto zeměpisných šířkách a délkách říkají pivo. Nešli jsme ani

 daleko - po několika desítkách kroků jsme narazili na nezvykle úzkou hospůdku, vmáčknutou mezi obdobné hospůdky a bary v poměrně rušné ulici. Vybrali jsme si ji patrně namátkou, ale ručit za to nemůžu. Číšníci, kteří se před námi zjevili ve chvíli, kdy řeč našich těl neomylně naznačila ochotu na chvíli se tady zastavit se nás ujali a vedli nás ke stolu, který pro nás vybrali. Naprosto odmítám myšlenku, že jsme si tento stůl vybrali sami a to proto, že byl snad - pokud jsem dobře počítal - asi tak ve třetím patře zmíněné stavby. Pokud ne ve čtvrtém. Toto uzounké zákoutí bylo nepochybně prvním nesmělým pokusem nebo architektonickou studií pro stavbu babylonské věže v době, kdy ten dotyčný tvořitel ještě nezačal trpět megalomanií. Schodiště se před námi kroutilo a my jsme po něm vystupovali výše a výše, čím dál více zmatení. Některá místa schodiště tvořily pouze úzké prostupy do dalšího "levelu" této akční hry, někdy se ale schodiště rozšířilo v nečekanou prostoru obsahující stůl nebo soustavu stolů různé velikosti. Všechny stoly a stolečky, ať už jakkoliv velké a očividně pro různý počet návštěvníků určené, byly vzorně, čistě prostřeny a jen jen se zdály očekávat své příští hosty. My jsme ale za našimi průvodci stoupali stále výš. Doufám, že nejdeme na minaret, to by byl hloupé! Výhled by byl sice nádherný, ten by za to určitě stál, ale občerstvení by nás určitě nahoře nečekalo.. Ne, tak ne. Číšníci taky nebyli žádní sadomasochisti a včas zabrzdili. Ve třetím a nebo snad ve čtvrtém patře restaurace, těsně pod střechou. Ale odměnou nám byl nádherný výhled na Modrou mešitu v šeru zapadajícího slunce. To je blbost co, šero slunce... No tak dál. Chtěl bych věřit, že nám zdejší číšníci našli to nejhezčí a nejluxusnější místo ve své lehce pro nás nezvyklé, ale přesto útulné restauraci. Kromě výhledu, který byl opravdu skvostný na nás nezapomněli ani s naší objednávkou a my jsme ochutnali i místní pivo Efes. Ohodnotili jsme ho jako poživatelné, což bylo skoro víc, než jsme původně očekávali.

Šero dál pomalu upíjelo denního světla a to, co ještě před chvílí bylo šedé, začalo být skoro světle černé. Vyrovnali jsme útratu a po sestupu z výšin naší vyhlídkové věže jsme se ocitli zpět na ulici. Pořád jsme ještě byli na okraji prostranství, které těsně přiléhalo k Modré mešitě. Ještě sice nebyl náš čas, ale už bychom se pomalu měli začít zajímat o denní dobu, abychom stihli být včas zpět na letišti. (Hanka už touhle dobou letí a nebo se právě k odletu chystá). ... prostě mi nejde z hlavy ten Súdán. Obrátili jsme se zády k - možná náměstí, možná parku - a pustili jsme se tureckými uličkami směrem, kde jsme tušili tramvajovou zastávku, spojující nás s naším letem, naším výletem a ... hm, taky našimi zavazadly. Uličky byly živé tak, jak jsme to očekávali. Noční život prostě patří k jižněji umístěným krajinám. V jednom místním kiosku jsme si dokoupili plastová kolečka, která měla jediný účel, pomoct nám dopravit se zpátky na letiště - myšlenka na cestu zpět na letiště už nás neopouštěla. Kiosek - kde jsme si před chvílí žetónky koupili připomínal spíše sázkovou kancelář, ale dostali jsme to, co jsme potřebovali. A co chtít víc. Volným krokem jsme se procházeli ulicemi. Na jihu začínají města opravdu žít až po západu slunce. Nikam jsme už nespěchali. Nestihli jsme prohlídku Aya Sofya, nestihli jsme Velký bazar, neviděli jsme Bospor, ale to nevadí. Turecko není od nás zas až tak daleko. Ale je tu - v Istanbulu i v Turecku celkově - spousta věcí, která stojí za shlédnutí, takže, co neuvidíme teď, bude o to hezčí příště. Cílem cestování není - a je to moje nejniternější myšlenka, která sice určině není původní, ale nezvratně jí věřím - v poklusu se přískoky přesunovat mezi "tučně červeně zaškrtnutými stránkami turistického průvodce", ale porozumět alespoň malinko duchu místa, kde se člověk ocitne. Ať už je to kdekoliv.

Uličkami jsme se netoulali dlouho. Viděli jsme spoustu stánečků, částečně exotických s jídlem a zbožím, které u nás zdaleka nelze snadno a levně pořídit, ale také spoustu "boutique", které už pomalu pronikají i do míst, kde obchod a prodej mají historicky velmi barvitou tradici. Po chvíli proplétání se davem a po několikerém odbočení uličkami jsme se dostali na tu hlavní a pravou, která nás dovede zpět na letiště. Až přijde ten správný čas. Teď ale ještě ne. Do tmy chybí jen kousek, ale nám se pořád představa další rachotící bedny, ve které neodvolatelně prožijeme dvanáct hodin víceméně nudy, nezdá ještě příliš moc atraktivní. Tak ještě někam zajdem. Ne daleko, ne konkrétně někam, prostě kamkoliv. Vybrali jsme si opačný směr od "ulice s kolejemi", která pro nás znamenala ocelové spojení s letištěm, a vydali jsme se jen tady vedle, pár uliček směrem do města. Pomalu jsme se dotoulali k takové jakože zahrádce, kde právě uklízeli po celodenním obsluhování hostů. Jak nás zblejskli zpozorněli, a když jsme - v reakci na to, že právě zavírají byli užuž na odchodu, usadili nás nekompromisně k jednomu ze stolů, kde ještě úklid zatím nekulminoval. Na dotaz, jestli mají čepované pivo odpověděli že samozřejmě ano. Jenom trochu kazilo celkový dojem, že před tím, než nám pivo přinesli, bylo jasně vidět (přes prosklené stěny příslušného restauračního zařízení), že nám pivo do sklenic přelévají z lahví. Buď jim nedošlo, že je vidíme a nebo jim to prostě bylo naprosto jedno. Po cestě zpět k zastávce tramvajky se nám po pravé straně - znovu, jen před tím byla vlevo - objevila stavba častečně pokrytá lešením. Ano ano. Tohle přesně byla již dříve vzpomínaná Hagia Sofya.

Tak, a náš čas, který jsme si mohli a chtěli vyhradit pro návštěvu Istanbulu se definitivně naplnil. Stojíme na zastávce tramvaje a čekáme, až nějaká ta elektrická mrška dorazí. Je nutno říct, že jsme nečekali ani tak dlouho. Tramvajka nás se spoustou dalších lidí naložila a vyložila nás na stanici, kde jsme doufali počkat na metro a přesunout se k našemu terminálu. A i když jsme se cítili všelijak - přece jen na nás čeká spousta hodin nepohodlného sezení - jsme se po jednoduchém přesunu na zastávku metra jen o patro níž, nalodili do vláčku a v pořádku jsme dorazili do letištní haly. A ani imigrační s námi nemělo žádné komplikace - možná se nás už konečně chtěli zbavit. Když už jsme byli v odbavovacím prostoru, už jsme měli myšlenky jenom na to, abychom se včas a v pořádku dostali do toho správného letadla, které nás přenese do místa našeho dalšího plánovaného cile. Bylo asi za pět minut půl dvanácté. Nastoupili jsme na palubu letadla, usadili jsme se na svých sedadlech a přiměřeně hýčkání personálem Turkish Airways jsme pomyslně překročili hranice mezi Evropou a Asií.

Mimochodem: Turci se vytáhli s občerstvením. Jídla dost a pivo a nějaký ten panák zdarma. Mám i naprosto odlišné reference na turecké aerolinky - ani ne snad na úroveň jídla a pití, ale spíše na agilitu letušek a stewardů. My jsme byli celkem spokojení. Zato jsme ale měli naprosto rozdílné zkušenosti z cesty do Ameriky, kam nás vezla společnost se čtvrtým písmenem řecké abecedy ve jméně. Jídlo tam taky sice nebylo úplně špatné, ale nebylo to nic, o čem bych cítil potřebu vyprávět. Nevím proč při této vzpomínce vidím před očima bonsai. Možná proto, že to je sice taky strom, ale malinkatý. Podtrženo a sečteno, pro mě byly služby TA v pořádku.

Hned po startu letadla jsme přemýšleli, jak to udělat, abychom co největší část letu prospali. Zde jsem slavil drobný a pouze dočasný úspěch se svými schopnostmi předstírat cizí řeči a kolemvlající letušku relativně plynně požádal o sklenku ouza pro mě a kamaráda. Zbytek výpravy už stačil usnout. Přišlo mi to stylové jako rozloučení s Tureckem. Slečna dorazila vcelku rychle i s požadovaným nápojem. Co mě překvapilo - a pravda trochu srazilo mé lingvistické sebevědomí - letuška mi s úsměvem podávala pouze jednu sklenici, ale za to asi zpola naplněnou požadovaným nápojem. Dělalo to asi kolem jednoho deci. Prostě nebyly to dva panáky, ale jeden dvojitý. Nezkoumali jsme, "kde soudruzi z NDR udělali chybu" a o nápoj jsme se bratrsky podělili i z jedné sklenice. Pohled letušky, když jsem jí prázdnou sklenici po několika málo vteřinách s úsměvem vracel, zůstane navždy ve mě. Ale je pravda, usínalo se mnohem lépe. Heuréka! Tudy vede cesta...

31.3.2010 - Singapore - biologické hodiny už jsou totálně zmatené. Přenastavit takového budíka není jen tak. Venku je asi půl čtvrté odpoledne, ale uvnitř? Tam se všechno bouří uvěřit, co se venku děje. Únava, únava, únava. Ještě že adrenalin z cestování není ještě tak úplně pryč. Letadlo - které nám bylo dlouhých dvanáct hodin skoro domovem - přistává a pomalu roluje k terminálu tady, v Singapuru. Jsme tady. Skoro se tomu nechce věřit. Domů je to přes půl zeměkoule, ale my stojíme tady. V Singapuru na Changi. Dobré odpoledne, Singapure.

Když jsme se vymotali z letadla, dostali jsme se do přepychové haly. Už jsem takovéto prostory viděl - nacpané luxusem, nákladnými věcmi a zcela okázale zářícími čistotou. Proti - nutno říci - strohosti Tureckého letiště, jsme se ocitli v úplně jiném světě. A taky vcelku rozsáhlém. Changi sice není tak veliké, jako je letiště v Atlantě, ale na to že je Singapur městský stát, opravdu to není špatné. Kluci mě poučili, že první věc, kterou je potřeba v Singapuru na Changi udělat je najít Kaktusovou zahradu a dát si tam první singapurské pivo. Podle toho, co říkali, je Kaktusová zahrada téměř mystické místo, které zdánlivě mění svou polohu a nebo se alespoň mění přístupové cesty k němu. A navíc je to na Changi jediné místo, kde se smí kouřit. Ale to je jen takový bonus, který však je alespoň pro část naší výpravy naprosto nezanedbatelný. Takže jdeme hledat. Kluci už tu byli a snaží se z paměti vylovit polohu místa, kde ještě před pár lety kaktusová zahrada nepochybně byla. Neúspěšně. Dělá to na mě dojem, že je to prostě magické místo, které člověk musí objevovat zase a znovu.

Přesto, že jsme se dokonce museli jednou i ptát na cestu - aniž by nám to nějak zvláště pomohlo - přesto jsme se nakonec dostali do míst, které klukům byly povědomé. Odtud už vedly jen jedny jezdící schody směrem nahoru na střechu letištní budovy, k posledním proskleným dveřím, a ... dobré odpoledne, vítá vás prádelna. Vzduch tady v Singapuru je mokrý, hustý a horký. Nedošlo mi, že příští tři týdny strávím v podstatě v sauně. První pohled ze dveří "přívětivého světa klimatizace" do "pekla skoro rovníkové Asie" byl nade všechna očekávání nádherný. Periferně jsem samozřejmě vnímal obrysy stěn, které dohromady tvořily obrysy letištní budovy, ale tohle místo, kterému betonové stěny tak diskrétně přenechaly prostor k existenci, vypadalo jako svět, který se tu ocitl pouze nějakou náhodou. Svět za zrcadlem. Že by jen zdánlivě prosklené dveře byly tím zrcadlem? Pohled zpět. Kdepak. Tak to bude asi realita. Ale jaká! Teď už rozumím proč první i poslední kroky na Changi míří vždy do Cactus garden. To, že je to na Changi jediné místo, kde se dá kouřit, nechme stranou. Od vstupních dveří to zde vypadá asi takto. Panoramatickým pohledem zleva doprava je vidět téměř džungle pravděpodobně promyšleně vysázených kaktusů, sukulentů a jiných odolných rostlin, pro které se mi nedostává jména. Uprostřed tohoto zdání pralesa se nachází stříška, pod níž je umístěno několik popelníků. Proč jsou tu ty stříšky....noo, stačí chvilku počkat a bude to zřejmé. Jak tak dokončuju svůj panoramatický průzkum tohoto střešního zázraku, skoro úplně vpravo padne můj pohled na zastřešený, dobře vybavený a také velmi pohostinný bar. Tady se cesty naší výpravy dočasně rozdělují. Zatímco část z nás využila místa pod přístřeškem, kde lze legálně zapáliti si cigaretu, zbytek výpravy zamířil nejkratší cestou k tomuto baru.

Tolik jsem si toho vyslechl a singapurském pivu Tiger. Tak. Teď mám šanci se s ním seznámit osobně. Usedneme na barové stoličky a je nám usměvavou obsluhou sděleno, že normálně Tigera mají, samozřejmě. Ale zrovna mají nějaký problém s pípou... Grrr, no jo, lahvové nechceme, tak teda čepovaný Heineken. Což byla druhá zdejší volba. Takže si tak sedíme "v prádelně", kolem nás kaktusy a sukulenty a za nimi betonové zdi. Ale cesta už je v podstatě za námi. Dvacet tisíc mil nad mořem. Paráda. Jo, k vlastnostem tohoto ráje mezi pichlavými kytkami jsem ještě zapomněl poznamenat, že tu není zrovna levno. Ale to už jsem pochopil, že je vlastnost všech letišť na této planetě...

Zatímco jsme tak v podstatě spokojeně seděli na baru a po očku pozorovali veselí dvou dam kategorie 40+ vedle nás, které očividně opouštěly Singapur a hodlaly si to patřičně užít za poslední singapurské dolary, objednávajíce si jeden míchaný nápoj za druhým, tehdy mi to docvaklo s konečnou platností. Jsem na výletě. Skoro jako podle scénáře nějakého filmu - aby děj neztrácel dynamiku - se stala další věc. Z ničeho nic začalo pršet. To není ten pravý výraz. Někdo prostě na Changi vylil obrovskou nádobu vody. Jednu vteřinu je člověk suchý a tu druhou by na sobě nenašel jedinou suchou nit. Déšť netrval dlouho, maximálně tak dvacet minut, ale dodnes nechápu, proč se s tím tak namáhal. Mokré až na dřeň bylo všechno kolem do tří vteřin. Ten zbytek doby mi přišel jako naprosto zbytečná frajeřina. Taky jsme se na zbytek výpravy - vychutnávající si svůj nikotinový piknik - vyzývavě dívali z pod pergoly baru, u kterého se kouřit nesmělo. Nicméně, pršet přestalo stejně tak náhle jako začalo a až později jsem pochopil, že to taky tak funguje. Pořád. Den za dnem. Ale nutno ještě dodat, že ve vcelku stejných hodinách.

Když jsme takto uspokojili své potřeby - mentální i fyzické, vykonáním rituální návštěvy Kaktusové zahrady, vydali jsme se směrem, kde jsme tušili imigrační a kudy jsme doufali vstoupit do země. Sestoupili jsme - vlastně ze střechy letiště - zpět do hlavního patra letištní haly a rozhlíželi jsme se, kam to vlastně máme jít. Nebylo to tak snadné. Přestože oba kamarádi už tady byli, Singapur má jednu takovou zvláštní vlastnost, že je tady všechno prakticky neustále v rekonstrukci. Všechno se mění. To co platilo minulý týden, dnes už může být úplně jinak. Nakonec jsme objevili eskalátory, které vedly dolů do patra hluboko pod námi k řadě imigračních přepážek. Tam taky bylo napsáno, že tohle je to to správné místo pro vstup cizinců do Singapuru.

Nejdříve ale naše kroky zamířily do duty free shopu, kde je alkohol za poměrně solidní cenu. Rozhodně teda alespoň oproti cenám přímo v Singapuru. Musíme našim budoucím hostitelům - kromě drobných pozdravů domova, které jak doufám spolehlivě přicestovaly s našimi zavazadly - přinést něco dobrého tekutého na zub. Což jsme taky neprodleně provedli. Instrukce byly jasné. Smíme přinést litr piva, litr alkoholu a litr vína, v našem případě vermutu. Nakoupili jsme vše potřebné. V batohu jsme sice měli každý jeden a půl litrovou petku Starobahna, ale nad půllitrem piva tady snad přimhouří oči. Tak, a už je ten správný čas pro imigraci. Začali jsme odhodlaně sjíždět po eskalátoru a nemohli jsme si nevšimnout, že celá levá strana poměrně rozlehlé haly, do které jsme mířili, je pokrytá snad sádrokartonem a nebo něčím podobným a že patrně zakrývá výhled na zedníky a jiné řemeslníky svědomitě budující novou tvář tohoto prostoru. To znamená - mimo jiné - že až sem pojedu příště, tak to tady zase bude vypadat úplně jinak. Nu což.

Mezitím jsme se nezadržitelně přiblížili dolnímu konci eskalátoru a začali jsme se rozhlížet, co dál. Náš pohled upoutala asi čtveřice přepážek nad nimiž svítil nápis - něco ve smyslu, "cizinci, pokud to opravdu myslíte vážně a chcete se podívat dovnitř, tak to půjde jedině tudy". Po absolvování fronty, která nebyla zase až tak dlouhá - snad i díky dekompresnímu pobytu v Kaktusové zahradě - jsme se postupně dostali na řadu. Pořád mi v hlavě svítil nápis ze zadní strany imigračního formuláře: "WARNING, DEATH FOR DRUG TRAFFICKERS UNDER SINGAPORE LAW". V žádném případě jsem neměl v úmyslu pašovat cokoli, co by třeba jen vzdáleně připomínalo zakázanou látku. Ale znáte to. Lidi nejsou všichni kamarádi a co když mi někdo něco někam podstrčí...ručit můžu snad jenom za tělesné dutiny. Toho bych si všiml, že jo, aspoň doufám... Smíšené pocity. Nicméně, na dlouhé úvahy nebyl čas. Až nečekaně rychle jsme přišli na řadu, i když před námi byl nějaký čínský zájezd. Všechno šlo fofrem a rutinně: čepku dolů, "kuk na stryca", buch buch razítkem - a už su tu. Taky mi urvali tu menší část imigračního formuláře, tu bez toho mojeho oblíbeného nápisu s tím, že tu druhou část mi vezmou, až odsud pofrčím pryč. Asi patnáct let jsem si tajně plánoval, že se sem podívám, asi patnáct let jsem to záviděl všem, co to stihli dřív než já, ale už jsem tady taky. V Singapuru. Jo! No a co dál?

Ještě kufry. Přiletěly s námi? Přesunuli jsme se do velmi rozsáhlé haly, která byla plná pásových dopravníků patřičně označených čísly letů. Už jsme věděli, že se ani nemá smysl koukat na projíždějící pásy. Máme svůj vlastní styl cestování a ten zahrnuje to, že když my procházíme imigračním a vyrážíme směr "vyzvednutí zavazadel", všichni z našeho letadla už jsou dávno pryč. Piloti a letušky už možná i dávno spí...faux pas...kouzlo nechtěného, nebudu v tom tancovat. Prostě, naše kufry jsou téměř vždy již vyzvednuty z pásu, kde si obkroužily již nejedno čestné kolečko a jsou buď odloženy mimo pás a nebo již naloženy na vozík, který má za cíl přepážku se ztrátami a nálezy. A tak se také stalo. Poslední tři kufry u pásu, z něhož už před časem zmizelo označení našeho letu byly podle zběžného pohledu naše. Ujali jsme se svých zavazadel a opět jsme se odevzdali do moci travelátorů, které nás unášely pozvolna do nižších a nižších pater, kde se nacházely podzemní garáže. Také nám pozvolna začalo být tepleji a tepleji. Každé další patro bylo méně a méně klimatizované, až jsme se nakonec ocitli až úplně dole, kde byl vzduch už přírodně identický. Těch pater nebylo snad až tak moc, jak by to mohlo vyplývat z mého popisu. I když jsem je nepočítal, dokázal bych uvěřit číslu čtyři až pět. Prošli jsme podzemními garážemi a ocitli jsme se na chodníku, kde na nás už čekala Hanka - jiná než ta v Istanbulu. Bouřlivě jsme se přivítali, naložili jsme se i s našimi "čumajdany" do auta a vyrazili jsme do Ang Mo Kio - čtvrti, kde naši hostitelé bydlí, a současně do čtvrti, která i nám poskytne dočasný azyl. Cesta byla velmi komfortní, silnice jsou tady ve velmi dobrém stavu a i auto, kterým jsme jeli bylo velmi pohodlné. I když jsme podle našich biologických hodin měli už noc, snažil jsem se udržet se co v nejbdělejším stavu a vychutnávat si první dojmy z nového města, nové země a nového kontinentu. První dojem byl velmi zelený. Pohybovali jsme se v podstatě po něčem jako je dálnice, ale všechno kolem bylo zelené. No jo, tropy. Tady člověk opře hrábě o strom a do druhého dne mu zapustí kořeny a vykvetou. Taky si nepamatuju žádné ruiny domů, jak je to na spoustě předměstí po světě. Za to se tady na každém kroku staví. Čím dál víc mi dělá problémy udržet se vzhůru, ale je to životně důležité. Jednak je časné odpoledne a každý večer tady má pro mě z pohledu zážitků cenu zlata a jednak čím dříve se mi podaří "přeřídit" biologické hodiny, tím lépe. Povídáme si s Hankou, necháváme si - hlavně teda já - popisovat kolem čeho jedeme, co je tady nového a prostě všechno, co nám slina na jazyk přinese. Už nevím, jak dlouho jsme jeli z Changi do Ang Mo Kio - mohlo to být cokoliv od půl hodiny do dvou hodin. Možná, že jsem stihnul i několik mikrospánků. Obrazy střídaly obrazy, až jsme se nakonec přiblížili k místu s nově vypadajícími asi šestipatrovými budovami - a to už jsme byli tady. Tohle je Ang Mo Kio a po chvíli jsme dorazili i do takového jakoby resortu - nebo jak jinak nazvat ohrazenou a ochrankou střeženou část "sídliště". Přijeli jsme před jednu z budov a zastavili. Tak. Tady jsme na chvíli doma.

Vystoupili jsme a výtahem se přepravili do desátého patra. První věc, co jsem uviděl po výstupu z výtahu a současně taky první věc, co mě překvapila byl zdejší systém dveří a způsob jejich používání - i když se to tak trošku nabízí. Dveře - takové ty bytelné a opatřené zámkem byly otevřeny dokořán. Těsně před nimi byla ale taková jako ozdobná mříž - se svým vlastním zámkem - a ta byla zavřená. Velmi praktické. V zemi, kde v podstatě neexistuje nic takového jako zima je každý byť sebemenší průvan velmi vítaný. A přitom je to bezpečné. Co víc chtít? Plot okolo ...resortu?... hlídá ochranka a i tady nahoře je člověk bezpečný, aniž by si musel dělat nějaké starosti. Bezpečné místo v bezpečném městě.

A opět tady bylo velmi srdečné všeobecné vítání. Po krátkém rozkoukání jsme si přivlekli zavazadla do místnosti, která nám bude tvořit náš mikrosvět - hned v následující větě vysvětlím - a naši společnou ložnici. Tím mikrosvětem rozumím to, že tento pokoj je vybaven klimatizací a kromě toho, že v něm budeme spát, ho budeme hojně využívat také jako "dekompresní" nebo možná lépe řečeno "aklimatizační" komoru. Ještě jsme ani skoro neotevřeli kufry a už mě kluci hnali - a budiž jim za to díky - do další ze zdejších vymožeností místního bydlení. Do bazénku. Jenom jsme přehupsli do plavek - a zbavili se tak propoceného oblečení - popadli ručník a už jsme si to výtahem šupajdili do bazénku. Od výtahu to do bazénku bylo opravdu jenom pák kroků...není támhleto bambus totok? No je. A co? Tak to tady prostě roste. Aha, ještě mi to nedochází - před dvanácti hodinami střední Evropa se svým mírným pásmem a teď, tropická Asie se vším tím tady kolem. Jo, bazének. Nejdříve vlažná sprcha a potom ponořit do vody, která pravděpodobně už několik tisíc let, nepoznala co je to být led. Leda snad možná jako součást nějakého drinku. Po asi půlhodinové relaxaci jsme se přepravili zpět nahoru až pod střechu do desátého patra. Vybalili jsme věci, které jsme tu hodlali zanechat a bavili se o všem možném. Vypadalo to, že poklidný společenský večer se pomalu překulí v ještě poklidnější noc, ale to bychom se připravili o úžasnou atrakci. Moji nejoblíbenější v celé Asii. Ani jsme se nenadáli a slunce se odkutálelo někam jinam za obzor - pravděpodobně budit Evropany a nahnat je všechny do práce. Dobře jim tak! My jsme se ale vypravili do nočních ulic Singapuru.

Poté co jsme prošli něčím jako vrátnicí - tentokrát směrem ven - a byli jsme náležitě představeni ochrance (něco jako že "tihle tady teď budou pár dní existovat, tak je pokud možno nezastřelte") a poté, co jsme přešli jednu křižovatku a prošli pár bloků po jedné z hlavních ulic Ang Mo Kio jsme se dostali do místa, kde bylo očividně víc živo, než všude jinde v okolí. To místo z dálky vypadalo jako hodně dlouhý panelák, který měl ovšem velmi efektivně využité přízemí a obzvláště rohové partie přízemí. Celé přízemí bylo seskládáno z obchůdků a obchůdečků, kde se patrně dalo sehnat skoro všechno, o čem si lidi myslí, že to potřebují ke svému životu. Spousta jich mělo v době, kdy jsme sem přicházeli už zavřeno a nebo právě zavíralo - bylo asi devět hodin a nebo tak nějak. Jedna z prvních věcí, na kterou jsme narazili, byla řada několika bankomatů. To je prima, nějaká hotovost se určitě bude hodit. Před jednotlivými bankomaty sice většinou někdo byl, ale obvykle rychle vyřídil svou transakci, takže nějaké velké fronty tu nevznikaly. Na nás vyšel bankomat...na kterém se rozvaloval rezavý...kocour? Nebo to snad byla kočka? Těžko teď s odstupem času říct, ani tou barvou už si nejsem příliš jistý.

Mimochodem: Singapur a jeho mudrci, kteří mu vládnou, se vyznačují tím, že se k problémům, které se tady vyskytnou postaví čelem a řeší je. Kdysi, možná ani ne tak dávno, se v Singapuru vyskytl problém s kočkami. S pouličními kočkami. Bylo jich prostě všude spousta. Ale tak by to přece nemělo být! Je nezbytné s tím něco udělat. I stalo se a další kočičí generace - díky plošnému chirurgickému zákroku - už zdaleka nebyly tak početné, jak by jinak mohly být. A výsledek se brzy dostavil. Přemnožily se krysy a ptáci. Příběh má stále ještě otevřený konec, takže uvidíme, co přijde dál.

Ale abych se vrátil k bankomatu. Kocourovi-kočce - i když jak mě tak napadá, pokud se tento exemplář taky zúčastnil vzpomínané chirurgické párty už to asi vrásky nedělá, co vlastně je - bylo srdečně jedno, co lidé provádějí s plechovou krabicí, která mu tak pěkně slouží jako jeho přechodné bydliště. Tak jsme si taky vybrali nějaký provozní kapitál - pod dohledem kočičích očí - a pokračovali jsme po rušné ulici mezi stánečky, až jsme konečně dorazili k jednomu rohu tohoto popravdě řečeno rozsáhlého paneláku. A tady byl taky náš cíl. Food corner, kterému se taky říká Broadway.

Broadway je místo, které na mě opravdu hluboce zapůsobilo. Představte si ohromný komplex - nebo jak jsem to v předchozím textu pojmenoval "panelák" - či možná spíše blok obytných domů, který tvoří přibližně obdélníkový tvar. A v každém rohu tohoto obdélníkového komplexu je v přízemí místo, kde jsou soustředěny stánky a stánečky s různorodými a někdy až skoro neuvěřitelnými gastronomickými výtvvory. Jsou tu zastoupeny snad všechny kuchyně, co jich Asie nabízí. Indická, čínská, výrobky z mořských potvor, halal...no prostě všechno. Stánečky tvoří přibližně čtvercový a nebo možná snad obdélníkový výřez do nitra budovy o hloubce asi třiceti až padesáti metrů. Zmíněné stánečky tvoří jeho vnitřní obvod a zastřešená plocha v takto vzniklém prostoru je zaplněna stoly, stolečky, lavicemi a židličkami, z větší části skládacími a plastovými. Tu je prostor pro ty, kteří si pokrmy zakoupené ve stáncích nechtějí vzít s sebou domů, ale chtějí si je sníst tady, přímo na místě. Panuje tady neuvěřitelný ruch a lidé se přelévají jako voda. Přihrnou se k některému ze stánečků, něco si nechají naložit, zaplatí, vyberou si místo a za chvíli už najezení mizí někam dál. A nebo - pokud jde o nějaké jídlo, jehož příprava si vyžádá delší čas - prostě si objednají, zaplatí a jdou si sednout. A kuchař-prodavač z patřičného stánku dotyčného v pravou chvíli s hotovým pokrmem vyhledá a přinese mu jeho objednávku. Samo o sobě zajímavé a příjemné.

To ale není ten největší kulturní šok, který jsem tohoto večera utrpěl. Kromě těchto stánečků s jídlem mnoha chutí i vůní je tady taky jeden - zdůrazňuji jeden - stáneček, kde se prodává pivo. V tomto jednom stánečku jsou k dispozici k prodeji čtyři druhy piva. Všechny v lahvích, na čepované se tady nehraje. Ty čtyři značky jsou: Tiger (Singapur), Singha (Thaisko), Becks (Německo) a Carlsberg (Dánsko). A tady začíná celé to kouzlo. Přestože tady paralelně existují čtyři piva čtyř konkurenčních pivovarů, prodejci ve stánečku je v podstatě jedno, kolik kterého piva prodá. Od toho on tady není. Od toho jsou tady číšnice - zpravidla velmi pohledné a placené jednotlivými pivovary. Číšnice kmitají mezi stolečky s hosty a všemožně se snaží nabízet a prodávat "to svoje pivo". Není taky divu, jejich plat je přímo úměrný množství prodaného piva toho kterého pivovaru. Všechny jsou velmi agilní a skoro se zdá, že jsou na několika místech současně. Nejen že běhají mezi hosty, přijímají objednávky, nosí objednaná piva, sklenice a kyblíky s ledem, ale také neustále krouží kolem a dolévají pivo do sklenic a dosypávají led.

Funguje to tady prostě úplně jinak než u nás. Modelová situace. Přijde partie - nebo třeba i osamělec - a kde se vzala, tu se vzala, hned je u něj jedna - a nebo více - číšnic oblečená v barvách příslušného pivovaru a hned se ho všemožně snaží umluvit, aby si nechal přinést pivo jen a jen od ní. A samozřejmě tu "správnou" značku piva. Vítězná číšnice, která získá hostovu pozornost a tím i objednávku odběhne - a třeba i po cestě sbírá další objednávky - a za chvíli je zpět s větším kyblíkem plným ledu do kterého jsou zabodány objednané lahve s pivem, s patřičným počtem sklenic a s malým kyblíkem ledu a dnes již nezbytnou lžící na led. Lahve dovedně otevře rozestaví sklenice a všem naleje. A případně ještě do sklenic hodí nějakou tu kostku ledu. Zpočátku mi to přišlo divné, házet si led do piva. Měl jsem za to, že led - potažmo voda, ve kterou se led velmi rychle změní - rozředí pivo natolik, že to nebude k pití. Záhy jsem však poznal, že tomuto zabrání další zvláštní místní zvyk a to ten, že číšnice nejen neustále kmitají mezi hosty a nabízejí svoje pivo, ale také to své - a kupodivu i konkureční pivo - hostům neustále dolévají. V případě větší společnosti u stolu člověk absolutně nemůže vědět, kolik toho piva vlastně vypil. Netajím se zjištěním, že tento konkurenční boj na poli pivovarnictví mě oslovil, ohromil a zanechal v tiché melancholii, že k nám domů velmi pravděpodobně nikdy nedorazí. U nás je velmi podobné to, že majiteli hospůdky je naprosto jedno, kolik kterého piva prodá. Tady ale veškerá podobnost končí. Protože i číšníkům a servírkám - nebo je správně číšnicím? - je to jedno taky. A i když i u nás je spoustu z nich pohledných, nezřídka z nich vyzařuje touha, být v tu chvíli naprosto jinede. Což si nepochybně myslí i číšnice zde na Broadway. Ale já tam ten pocit z nich nikdy necítil. Prostě jsem se do té atmosféry tady zamiloval, milý deníčku...

Pokud lze něco nazvat kulturním šokem, kromě dříve zmíněného a taky toho, že za těžké zločiny jsou zde naprosto nemilosrdné tresty, za ostatní zločiny přísné tresty a za vandalství a podobné prohřešky tělesné tresty (baštonáda nebo výprask holí přes záda), je tohle můj osobní kandidát na jedno z nejpříjemnějších míst pro život. Poznámka autora: autor tohoto textu byl v Singapuru poprvé za naprosto ideální konstelace hvězd, střízliv jak jen to okolnosti dovolily a vždy s očima navrch hlavy. Konec poznámky autora. Podle našich přátel - viděno zevnitř - to tady ale zdaleka není tak ideální, jak se to na první pohled zdá.

Mimochodem: Když jsem poprvé slyšel o místním zvyku dávat led do piva - jak už jsem se zmínil dříve, řekl jsme si... no je totok vůbec možné? Dávat něco do piva? A navíc něco, co se dříve a nebo později promění ve vodu? To je nemyslitelné. Tato absolutně zásadní a neměnná myšlenka mi vydržela až do doby, a přesně do doby, kdy jsem se ocitnul tady v Singapuru. I to nejstudenější pivo se stává teplým přesně ve chvíli, kdy ho číšník položí na stůl. Další naprosto nepřípustnou vecí bylo to, že ještě před pár lety personál nabíral led holýma rukama a házel ho hostům do sklenic. V tomto směru se ale toho spoustu změnilo a každý kyblík s ledem je nyní opatřen lžicí a tudíž je v podstatě jedno, která ručka ten led do sklenice dopraví. Naopak. Být takto obsloužen je velmi příjemné. A k poslední mojí výhradě, že led ve sklenici piva se zákonitě změní ve vodu a mění i chuť toho piva...tady a teď mi to nějak nevadí. Prostě to patří ke zdejšímu koloritu.

A tak jsem seděli na Broadway, usrkávali ze svých sklenic a pozorovali cvrkot kolem. Hodně stánkařů už dnes zavřelo zdroj své obživy a buď se přidalo k hostům a nebo odešlo k rodinám. Vypravil jsem se na takovou malou soukromou výpravu okolo tohoto "paneláku" s tou ideou, že tady musí být přece spousta jiných a dosud otevřených stánečků a tím pádem určitě i několik stánků s ovocem a zeleninou. Měl jsem totiž ještě takový soukromý plán, ochutnat několik typicky asijských druhů ovoce, které se do Evropy pravděpodobně nikdy nedostanou. Seznam byl krátký a jasný: durian, rambutan. Nicméně, tento večer - i když jsem obešel celý blok se mi nepodařilo sehnat ani jedno z těchto druhů ovoce. Očividně proto, že většina obchodů vůbec a nejvíce ty s ovocem a zeleninou už byly zavřené. Tak jsem se vrátil ke svým přátelům s nepořízenou. Seděli jsme, povídali si, nechali jsme se obsluhovat číšnicemi pivovaru Tiger - jednak proto, že Tiger je opravdu dobré pivo a taky proto, že už je to taková tradice a naši hostitelé sem prostě chodí na Tigera - a čas plynul a plynul, až přišla chvíle, kdy už bylo jasné, že je nejlépe odebrat se k domovu. Cesta zpět nám utekla v příjemném hovoru. Pořád bylo co nového se dozvídat, jen si nejsem jistý, jestli si pamatuju úplně všechno.

Mimochodem: Po návratu z Broadway, jsem si sedli na balkón v šestém patře, pod námi klidná světla ulic a okolostojících domů a koukali jsme se do dálky. Viděli jsme letadla mířící k Changi a nebo se od něj odpoutávajíci. Koukali jsme daleko na horizont, a jak tam hezké tropické počasí svádí bitvu s ne až tak moc hezkým tropickým počasím. A pak náš pohled padl na zemského souputníka nejvěrnějšího. No co toje? Tady se určitě nehraje na "céčko" a "déčko", na "couvá" a "dorůstá"... Nene, bylo nám vysvětleno, že tady mají "mističku" a "deštníček". Ale už jsem zapomněl, co z toho znamená "dorůstá" a co "couvá". Ale já to zjistím! Prý se podle toho mají - nejen! - stříhat nehty, ale i také vyřizovat spoustu dalších věcí. Ale Matko Přírodo, kdo na to má pořád myslet. Ale ten měsíc naplacato je nějaký divný, to teda jo...

1.4.2010 - Singapore - Tak. První ráno v Asii, v Singapuru. Ještě před pár dny, možná hodinami bych od sebe očekával euforii. Tohle slovo na "E" ale realita nahradila jiným, začínajícím na "A". Ano, tím slovem je agonie. Ranní probuzení bylo jako po šestnástce v kamenolomu. Jet-lag funguje na jedničku. V přetopené prádelně rovníkového podnebí toho Evropan taky moc neudělá bez toho, aby si nehrábl opravdu až na dno svých sil. Tohle ráno to nebylo probuzení, jedním slovem to byla spontánní autonomní exhumace. A to jsme se v této chvíli nacházeli v místnosti, kde byla zapnutá klimatizace a přibližovala okolní klima alespoň té naší nejdivočejší představě o rovníkovém podnebí, aby ji pak realita mohla s přehledem překonat.

Poté, co jsme o sobě navzájem mohli prohlásit, že už jsme se opravdu probudili, nebo alespoň to, že to zdařile předstíráme, posbírali jsme nezbytné koupací propriety - jako například plavky, kupodivu každý svoje, a nějaký ten ručník. Jen tak na okraj, ručník byl od včerejška ještě stále vlhký. Nicméně, vyrazili jsme jen v tom nejnutnějším z desátého patra výtahem dolů do přízemí, abychom po překonání několika desítek metrů po dlážděných cestičkách a schůdcích zapluli do vlažného a tedy navýsost přátelského bazénku. Někdy v těchto chvílích začal mozek plnit svou základní funkci a nesměle převzal vládu nad mým tělem. Kdo na tom pracoval doteď? Nechci to vědět a doufám, že se nikdy nevrátí. Když jsme se dostatečně vydováděli v bazénku, odhodlali jsme se k tomu vyjet výtahem zpět do bytu a po nezbytné a uvážlivé přípravě vyrazit do města. Čeká nás Singapur, symbol úspěchu v Asii. Kluci si jdou oprášit vzpomínky, ale pro mě je všechno nové a jedinečné. Včera jsme se - s vyjimkou návštěvy Brodway - pohybovali po Singapuru taxíkem. Dnes to bude jiné. Nohy budeme potřebovat také, a nejen ty. No jistě. Evropané prostě mají už takový - například pro američany - nepochopitelný zvyk, chodit pěšky, ale kromě toho hodláme používat i místní hromadnou dopravu. A ta má ve zdejších - mimochodem čtyřjazyčných - končinách zkratku: SMRT. Hezké, což? Obzvláště pro čechy má název této dopravní společnosti zajímavý dopad na psychiku. A nic na tom nemění ani vědomí, že jde o zkratku pro "Singapore Mass Rapid Transit". Výroky, už mi jede SMRT. Nebo: musím počkat, až přijede SMRT nezní zrovna dvakrát optimisticky. Nutno ale přiznat, že jako místní dopravě se SMRTi nedá nic vytknout.

Mimochodem: Přece jenom něco. Jednou nás opravdu SMRT nachytala na hruškách. Měli jsme v úmyslu dostat se geograficky na druhou stranu Singapuru a podle mapy linek metra jsme si vybrali optimální trasu. Prvních několik zastávek včetně jednoho přestupu probíhalo naprosto plynule a bez problémů. Ale potom nás na jedné zastávce - očividně úplně fungl nové trati - zaskočilo to, že nás vyzvali k opuštění vlaku, protože souprava zde jízdu končí. No prostě i přesto, že na oficiální mapce Singapuru byla tato trať označena jako plně funkční, reálný stav byl naprosto rozdílný. Kluci singapurští měli postavenou trať pouze asi dvě zastávky ze sedmnácti plánovaných. V Singapuru se staví rychle. Ještě rychleji tady ale kreslí mapy.

Ke stanici metra jsme to měli z "Far Horizon Gardens" asi deset minut pěšky. Obešli jsme půl bloku, přešli vcelku rušnou křižovatku a podél trati, tady umístěné na vysokých pilotech, jsme se pod palčivým sluncem ploužili ke stanici. Nebylo to tady na ulici zas až tak hrozné všude. Spousta částí ulic byla krytá stříškou, která vydatně pomáhala proti ostrému slunci, ale ještě užitečnější byla proti náhlým a prudkým lijákům, které tady byly na denním pořádku. V těchto úvahách o zdejším urbanistickém řešení chodníků jsme pomalu dorazili až ke stanici metra. Věšli jsme do budovy - vstupní haly - a ihned teplota klesla o několik stupňů. Jakmile jsme si proklestili cestu turnikety, dostali jsme se na nástupiště. Tak. Už nám odtikávají vteřinky, ale nějak moc nás to netrápilo. Není to až zas taková drahota. Nastoupili jsme do vláčku naším zamýšleným směrem.

Cesta "smrtí" byla příjemná a netrvala ani tak dlouho. Jenom využilo nestřeženého okamžiku a po několika stanicích se nenápadně přemístilo z vysokých pilotů hluboko do podzemí. To co mě ale v metru nejvíce zaujalo - kromě toho, jak rozlehlé prostory jsou lidé schopni a ochotni vydlabat mnoho pater pod zemí - bylo, kolik je tady věnováno detailům. První věc. Zapomeňte na pražské metro s jeho peróny, které nic ale vůbec nic nedělí od kolejiště vlaků se všemi nebezpečími, které z toho vyplývají. Tady nic takového neexistuje. Tady jsou nástupiště od kolejišť odděleny pevnou zástěnou s automatickámi posuvnými dveřmi. Celý systém je nastaven tak, že když ve stanici není žádná vlaková souprava, všechny dveře jsou bezpečně zavřené. Když ale nějaký ten vláček dorazí, zastaví naprosto přesně tak, že dveře vlaku jsou naproti dveřím zábrany na nástupišti. Oboje dveře - jak ty vlakové soupravy, tak ty perónové se otevírají součesně a vytvoří tak portál k dalšímu pohodlnému a bezpečnému cestování po Singapuru. Další věcí, která mě nadchla - i když je provedením až dětsky jednoduchá - je několik čar na podlaze nástupišť singapurského metra. V místech, kde pevnou a jednolitou bezpečnostní zábranu na nástupištích přerušují dveře, je na podlaze z jednoduchých reflexních čar vytvořen "magický obrazec" který urychluje a zefektivňuje nastupování a vystupování. Toto kouzlo funguje tak, že po stranách dveří je z reflexních čar vytvořen takový jakože trychtýř, který naznačuje, že na vnější straně se mají držet lidičkové, kteří chtějí dovnitř, zatímco vnitřek pomyslného trychtýře tvoří prázdný prostor, aby vystupujícií lidé mohli co nejrychleji opustit metro. A lidé to opravdu dodržují! No totok...

Samozřejmě, že jsme se přidali na tu správnou stranu reflexních čar. Vklouzli jsme do soupravy metra a nechali jsme se unášet směrem k naší příští zastávce. A naší příští zastávkou, vlastně první v centru je čínská čtvrť. Říká se, že jsou všechny na celém světě stejné a nebo alespoň velmi podobné. Ale tomu nevěřím. I když se nějaké místo podobá jinému, ten finální dojem a konečnou podobu na něm vykouzlí to, co tam člověk prožije. Ale kromě letmého setkání s čínským jídlem a restauracemi, které ho nabízí různě po světě, jsem v opravdu čínském prostředí ještě nikdy nebyl. Už zase jsem krok pozadu za přáteli, s kterými cestuju. Ale dá se to brát i tak, že zatímco pro ně už některá místa ztratila kouzlo překvapení, na mě ty nečekané zážitky ještě čekají. Ale souprava metra už zpomaluje a pomalu dojíždí k perónu.

China town, vystupovat. Tak na tohle jsem opravdu zvědavý. "SMRT" nás vyplivla na zastávce "China Town" a my se po eskalátoru blížíme do míst, které dýchají tajemstvími. Poté, co jsme definitivně opustili klimatizované útočiště "SMRTI" jsme byly vyvrženi do místa, které se poměrně dost podobalo asijské tržnici v kterémkoliv českém městě. Ale přece jen tu byly nějaké rozdíly. Kýče tu byly. To je pravda. Ale bylo jich tu poměrně méně, než by si člověk představoval. Ale kromě tohoto důvěrně známého zboží tady bylo spoustu dalších a dalších předmětů, za které místní obchodníci hodlali utržit nějakou tu hotovost. Náš zájem se soustředil především na trička a drobné upomínkové předměty. Pozorně jsme prošli očividně dobře zásobenou tržnicí a tu a tam si koupili nějakou tu drobnůstku. Zboží se ale začalo - zcela očekávaně - na jednotlivých stáncích opakovat, aniž by se nějak výrazně snižovala cena a tak jsme se rozhodli, že dnes už bylo nakupování dost a zbytek dne zasvětíme poznávání kulturna a města jako takového.

Tento edukativní proces jsme započali praktikovat na prvním rohu od stanice metra "China town", kde se nám přímo vnutila do naší pozornosti čínská restaurace. Přijali jsme zdejší pohostinství a vyzkoušeli jedno z piv, které tu nabízeli. Bylo to něco, co se jmenovalo ABC beer. Nebo tak nějak. Ale raději bych věřil, že si jméno pamatuju přesně, protože dosavadní jedno setkání s touto kapalinou je tak právě akorát. I nepříjemná zkušenost může být cenná. Po té, co jsme vyzkoušeli, jak se odpočívá v čínské čtvrti, vyrazili jsme dál, podél ulice, která vede přímo od stanice metra...kam vlastně? Zastavili jsme se až po několika stech metrech u rušné silnice, která tvořila definitivní konec asijského tržiště...zde v Asii. Ale nemohl jsem si nevšimnout, že už několik desítek metrů po právé straně ve směru naší chůze zmizely veškeré výstavné domy, nesoucí znaky čínské kultury a i všechny pro čínské čtvrti nepostradatelné stánečky s rozličným zbožím, a je tam pouze vysoká bílá, nebo možná šedá a původně bíla zeď, kterou tu a tam zdobí pestrobarevné sochy s různými výjevy. Jsou to především zvířata - s běžným počtem končetin a v obvyklých polohách a nebo lidé, s naprosto nečekaným počtem končetin a v naprosto libovolných polohách.

A právě tato stavba se ukázala být naším dalším dnešním cílem. Ale vraťme se k nám, jak jsem došli na křižovatku ve tvaru "T", kde spodní nejdelší stranu tvořila cesta, kterou jsme přišli a stříšku tohoto "T" tvořila rušná víceproudá silnice, která byla v naprostém kontrastu s místy, kterými jsme prošli právě teď. Ano, taky tam bylo rušno, ale naprosto jinak rušno. Zatímco doteď jsme se proplétali mezi barvami, vůněmi, lidmi, dovedně upravenými stánečky, teď nás náš - řekněme cestovní plán - vyvrhnul na krajnici živé a velmi, vemi rušné komunikace plné hluku a automobilů. To není to, co bychom postádali. To známe i od nás. Naštěstí nám stačí se jen malou chvíli držet bílé a nebo skoro bílé zdi, kterou stále máme po pravé ruce a dostáváme se...do jiného světa.

Stojíme před velmi bohatě zdobenou branou. Vchod nás láká abychom vstoupili na cizí a mě doposud neznámou půdu hinduismu. Jen těžko bez přípravy říct, co se odehrává za těmito bílými zdmi opatřenými spoustou velmi barevných a výrazných seskupení soch, očividně seřazených podle nějakého mě zatím naprosto neznámého systému. Ale váhat na prahu? To my tedy ne. Vstup poutníče, však se ukáže, jsme-li vítáni čili nic a cestu zpět si odbydeme na ramenou místních věřících. Ale stejně jako v mešitách i zde je nezbytné zanechat obuv ped vchodem. Třeba ses ní i tady ještě setkáme.

Hinduistický chrám působil velmi exoticky i vevnitř. Architektura mi byla celkově vzato cizí, ale nepůsobila nijak rušivě. Co ale bylo zvláštní byly sochy a obrazy. Vše bylo velmi členité, plastické a vymalováno velmi sytými a výraznými barvami. Všude spousta soch zvířat a také soch lidí - sice anatomicky velmi přesně uchopených, ale často s rozličnými končetinami v naprosto nečekaných polohách. Stání na jedné noze zde byl jen tak pro srovnání velmi fádní a obvyklý zvyk. Také některé postavy měly nečekaně hlavy - nebo snad masky - opatřené velmi výmluvnými řadami zubů. Celkový dojem byl spíš nepokojný a za určitého duševního rozpoložení by spíše způsoboval neklid, než aby do dušičky vnášel mír.

Při své prohlídce barvami a tvary kypícího chrámu jsme zčistajasna narazili na cedulku psanou anglicky ve smyslu "turisti, tady do tohoto místa nechoďte, tady je to jenom pro věřící". Nás s Romanem tato cedulka spolehlivě zastavila, ale Adošek pokračoval v chůzi dále, jako by tam vůbec žádná cedule nebyla. Buď ji přehlédl, neporozuměl anglickému textu a nebo ji prostě jenom ignoroval. Jisté však je, že se ležérní chůzí procházel přímo před místy, kde hinduisté pokládali své dary vybranému představiteli hinduistického panteonu a vše si důkladně fotil. Pro ostatní účastníky bohoslužby byl neviditelný. Třešničkou na dortu potom bylo, když - poslušni nějakého svého rituálu - hinduisté pozvedli sošku svého oblíbeného boha a za hudebního doprovodu se soškou boha nad hlavou začali obcházet chrám. S Adoškem ve velmi těsném závěsu. Nechtěli jsme ho rušit v jeho rozjímání, tak jsme ho i sprůvodem následovali v poněkud větším odstupu. Takto oslavujíc některého z hinduistických svatých jsme obešli chrám a vrátili se zpět, odkud jsme svou pouť započali.

Dalším silným zážitkem návštěvy hinduistického chrámu byla všeobjímající rekonstrukce interiéru i exteriéru vlastního chrámu. Už zvenčí bylo jasně vidět, že cokoli může být opraveno, změněno nebo chcete-li zrekonstruováno. Spousta bambusových konstrukcí - lešení - obstavěná kolem spousty, a někdy naprosto nečekaných míst, byla jedinečným důkazem. Další nezapomenutelná scénka na nás čekala přímo v chrámu až na konci naší prohlídky. Celou centrální část chrámu tvořila naprosto rozrytá a rozkopaná plocha, uprostřed níž stál, opřený o motyku nebo podobný nástroj človíček, který většinu svého času trávil tím, že se čile rozhlížel a bezostyšně "panorámoval" všechny okolojdoucí pohledné dívčiny. No jo, každý si asi pod představou meditace v chrámu představuje něco jiného.

Když jsme se vymotali z hinduistického chrámu, vydali jsme se směrem doleva. Pár metrů jsme ušli podél chrámové zdi, minuli jsme uličku, která nás před nedávnem přivedla z čínské čtvrti sem a po poradě s mapou jsme se vydali podél rušné ulice s měrem dále do města, k mešitě. Mešitu už jsme navštívili v Turecku, takže jsme tak nějak přibližně věděli, co můžeme očekávat. Mešita naštěstí nebyla moc daleko, protože procházka kolem rušné dopravní tepny nám neposkytovala žádnou rozkoš. Ještě pár set metrů ruchu a už jsme tam.

Mimochodem: teď se mi vybavila jedna taková - asi marketingová teorie. A to teorie "zmrzlinového stánku na pláži". Je pláž. Na ní je stánek se zmrzlinou. Otázka za dva bludišťáky. Kde si podle této marketingové teorie má postavit svůj stánek konkurence? Na té nejvzdálenější části pláže? Ne ne. Hned vedle toho prvního stánku? Ano! Vysvětlení proč právě tam se mi už vykouřilo z hlavy, ale má to něco společného s tím, že už tam jsou lidi zvyklí chodit, nechce se jim stát frontu jen u jednho stánku a nebo snad s konkurencí. A přesně tak tady na mě působí zdejší blízkost chrámů všech možných náboženství. Prostě jsou tady všechny na jedné hromadě. Věřím, že tu někde je i kostel, ale ten nám nepřijde tak exotický, takže ho tady na svých výpravách asi vynecháme.

Mešita. Není jediná v Singapuru a ani si nejsem jistý, jestli je to ta největší. Myslím si, že ne. Ale je k nám nejblíže, takže jdeme přirozeně tam. Procházíme stále po té samé rušné ulici a koukáme kolem sebe. Míjíme spoustu míst, která jsou právě opravována a nebo která jsou právě ve výstavbě. Je to typické pro Singapur, jak jsme pochopil. Jdeme po chodníku a po cestě míjíme řady obchůdků. Zde poblíž chrámů obvykle s různými předměty patrně potřebnými pro obřady, které nám evropanům nic moc neříkají. Čím dál více se ale začínají objevovat i obchůdky s běžnějšími předměty, jako jsou potraviny. A taky různé věci, co člověk chtě nechtě potřebuje pro život. Jdeme a koukáme kolem sebe, až se proti nám po levé straně vyloupnula nezaměnitelná silueta mešity. Tak. Tady jsme si o něco jistější. Víme, co dělat. Děvče není nikdo z nás, to už by se patrně provalilo, takže šátek shánět nemusíme. Přicházíme k přední straně mešity. Je bílá a zdobí ji tmavě zelené ornamenty. Tedy, pro nás jsou to ornamenty, pro arabský svět je to písmo. Zouváme si boty a vstupujeme do mešity. Už z dřívějška víme, že pro nás je vyhrazena ta část mešity, která je pokryta dlažbou. Koberec nám je patrně navždy zapovězen. Obcházíme proto centrální část mešity, která je pokryta právě kobercem a prohlížíme si vše, co jen vidět lze. Tato mešita je trochu jiná, než Modrá mešita v Istanbulu. Od pohledu je mnohem novější. Strop zde tvoří prefabrikovaná konstrukce vyplněná čtverci keramické vaty, jak ji znám především z kancelářských budov, souměrně opatřených ventilátory. To plně schvaluji. V tomto tropickém podnebí, kde jinde by se měl člověk cítit dobře. A také mě zaujaly - rovněž důvěrně známé - prosvětlené zelené cedulky označující směr k nejbližšímu únikovému východu. Prohlédli jsme si zvenčí celou mešitu a pomalu jsme se chystali toto místo opustit, když nás oslovil muž, který svým oblečením k tomuto místu nepochybně patřil a zeptal se nás, jestli je vše v pořádku a jestli nemáme nějaké otázky. A nebo jsme oslovili my jeho? Už si nejsem moc jistý. Ať už tak nebo tak, ujistil nás v tom, že v mešitě smíme kamkoliv, kde není koberec. A že také smíme cokoliv fotografovat, pokud nebudeme rušit modlící se. Asi bych přeháněl, kdybych těch pár téměř letmo vyměněných vět považoval za rozhovor, ale získal jsem tady naprosto rozdílný pocit, než v hinduistickém chrámu před necelou půlhodinou. Nechci se ale v žádném případě pouštět do metafyzických úvah z oboru srovnávací teologie.

Po odchodu z mešity jsme se zanořili mezi mrakodrapy a z místa, které je určeno především k tomu, aby svým věřícím přinášelo klid a útěchu jsme se ocitli přímo uprostřed ruchu metropole, hodné tohoto svého jména. Spěchající auta, spěchající lidé, telefony, taxíky, hluk rušné dopravy, to vše dohromady vytvářelo dojem vnitřku rušného včelího úlu. Bzzzz. Prošli jsme několika upravenými ulicemi a i přes to, že žádná z prosklených budov tady neměla méně než deset pater, všude je spousta prospívající zeleně a odpadky poházené po ulicích by musel člověk pohledat. Neříkám, že tu úplně chybí. To ne. Ale vzhledem k velmi propracované soustavě pokut téměř za cokoliv je tu odpadků opravdu malé množství. To je jedna z věcí, kterou bych u nás uvítal. Pokračujeme v chůzi směrem k Marina Bay. To je náš příští - spíše orientační bod než cíl. Za vydatné pomoci mapy se snažíme najít co nejschůdnější cestu směrem k pobřeží. Asi bychom mohli vyhledat nejbližší stanici metra a přepravit se někam blíž podzemím, ale co bychom takhle ze Singapuru vlastně viděli? Stěny tunelu? Nene. Hezky po svých. A stojí to za to. Jednak proto, že na místech, která se s trochou fantazie dají označit jako náměstí jsou umístěny zajímavé a velmi progresivní sochy - víc jsem jich viděl snad jen v Barceloně, a to kdoví jestli - a jednak taky, že každý roh singapurských ulic může překvapit tím, co skrývá. Stačí jen jít dál a za ten roh zahnout. A žasnout.

A skutečně. Hned z příštím rohem na nás čeká jedno takové překvapení. Přímo mezi mrakodrpy svítícími sklem a ušlechtilými kovy se krčí chrám, nebo možná spíše chrámek. Jaký že přesně chrám to je? Copak to poznám? Na nároží vsunutý mezi výškové budovy je malá parcela obestavěna zídkou se sedlovou stříškou z pálených tašek. Přes zídku a také přes množství rostlin, které dokreslují naprosto neopakovatelný ráz tohoto místa, je vidět nečekaně velké dlážděné nádvoří, za kterým je možné rozeznat nevelký chrám. Samozřejmě, že jsme neodolali a vstoupili jsme. Je to dobré, nikdo nás zatím nevyhazuje. Rozhlížíme se po nádvoří. Jak už jsem se zmínil, nádvoří je celé pokryté kamennými dlaždicemi. Ke chrámu nám chybí asi padesát metrů po těchto dlaždicích. Další věc již jsme si všimli a která nás zaujala, jsou šňůry v levé části nádvoří, které jsou zhusta zavěšeny směrem od brány ke chrámu. Určitě nikoho nepřekvapí, že tyto šňůry nejsou v žádném případě určeny k věčení prádla. Naopak. Jsou na nich v pravidelných rozestupech zavěšeny zvláštní předměty. Jsou to takové postupně se rozšiřijící spirály tvořené nějakou hmotou, asi centimetrového průměru. A ta spirála na konci doutná...a voní. A už je to jasnější. Cítíme kadidlo a nebo snad santal, takže tyto spirály tady provoňují vzduch, nebo odhánějí zlé duchy a nebo dělají něco úplně jiného, ale nepochybně spirituálního. To už říkal nejeden archeolog. Když vykopeš něco, o čem nevíš co to je, tak to má určitě něco společného s náboženstvím.

Tak se zkusíme přiblížit k samotnému chrámu, schválně, jak daleko nebo snad blízko nás nechají přijít. Fantazie funguje a někde tam vzadu pořád číhá Sandokan se svými malajskými tygry. Kdybych se nepotil už od rána, prohlásil bych, že jsem se napětím začal potit. Tady v nejcivilizovanější části jižní Asie ale snad nebude hrozit, že se na nás jako mravenci vysypou fanatici s mačetami a prakticky nám předvedou některé pečlivě vybrané lekce z aplikované anatomie. Nenápadně se blížíme a blížíme a všechno kolem sebe se zájmem pozorujeme a fotíme. Už jsme docela blízoučko - asi takových deset, maximálně patnáct metrů, a stále nic. Tak to zkusme ještě kousek. A už jsem v podstatě ve dveřích chrámu - Honzo vstávej...v kolik hodin?...pět slepičích... - a připravujeme se fotografovat. A v tom jsme místními lidmi zdvořile nicméně razantně posunky upozorněni, že tady a tohleto už tedy ne a abychom se radši klidili kousek dál. Pár fotek jsme stihli a tak jsme se tedy raději brali k ústupu. Co kdyby ten mužíček, co nás tak - ještě poměrně přívětivě - posílal někam jinam odněkud přece jenom vylovil kinžál? Některé své orgány vidět nemusím - rozhodně ne alespoň jejich vnitřní části - a pevně věřím, že tyhle detailní studie by měly být určeny až pro patologa.

Teď, po tomto téměř spirituálním zážitku, navazujeme tam, kde jsme svou původní cestu opustili a opět míříme k Marina Bay. Ještě několik průchodů mezi budovami, které tu svou velikostí tvoří téměř věčný stín a najednou nás poslední z ulic, kterými sme postupně procházeli, přivede přímo na nábřeží. Za zády máme něco jako hradbu ze skla a oceli a před sebou dlážděné nábřeží. Za ním zátoku a za zátokou, spoustu roztodivných staveb. Časové i slohové rozpětí mezi jednotlivými budovami je neuvěřitelné. Od tradičních zděných domů - kterým by člověk skoro věřil i viktoriánskou dobu a na kterých už patina zanechala svou stopu, až po supermoderní stavby, které si ještě nějaký ten čásek budou muset počkat na své dokončemí. A tam v dálce, po pravé ruce, mezi stavbami prosvítá širé moře. Móóóře...

Krátce poté, co jsme si zvykli na mrakodrapy a i na nábřeží, které bylo až nezvykle čisté a udržované, vyrazili jsme směrem doleva?...směrem po proudu?...taky nic moc. Prostě nechali jsme ústí Singapore river do zátoky Marina Bay po levé ruce a vydali jsme se po jejím břehu směrem k moři. Šlo se nám opravdu dobře. Něco jako písek a nebo divočina se tady nenosí. Šli jsme po vydlážděném lidu - nebo snad nábřeží - a postupně jsme míjeli jednu vznosnou budovu za druhou. Banky, hotely instituce. Cestu nám sem tam překřížil nějaký ten most. Některý jsme mohli podejít, a některý bylo nezbytné překonat vrchem napříč vozovkou plnou aut. Nicméně povedlo se. Žádný nás ale nezlákal k přechodu na druhou stranu. Máme přeci plán, že jo. Aspoň doufám... Mosty skončily - možná proto, že zátoka už na ně byla příliš široká, možná pro něco jiného - a konečně jsme měli na dohled sochu, ke kteréjsme celou tu dobu šli a která představovala a stále představuje oficiální symbol Singapuru. Vymysleli jsme si pro ni pracovní název: blijící lev. Singapure promiň.

Mimochodem: různě po světě je umístěno nespočet soch, které jejich autoři použili jako dekoraci fontán. Je trochu smutné, že jejich fantazie a dobrý vkus jim neponoukla jiné nápady, než trysky fontán navrhnout a zbudovat v různých tělesných otvorech postav. Přijde mi to krajně dekadentní a věřím, že by se našlo i mnohem přívětivější řešení. Například jsem viděl fontánu, která tryská ze džbánu jež na svých půvabných mramorových ramenou drží socha dívky. Pro mě osobně je to esteticky neporovnatelný rozdíl. Co říct na zástupy vodu zvracejících, koní, lidí i jiných zvířat a postav. Možná jen chlapeček v Belgii mi nepřijde nepatřičný. Ale to je jen můj osobní názor.

Tento lev má z nějakého důvodu dolní část těla překvapivě zakončenu ploutví. Z nějakého - alespoň mě - neznámého důvodu. Ale jednou je ta socha symbolem Singapuru, takže si své názory nechám pro sebe. Kromě tohoto článku, samozřejmě. Symbol je symbol. Český lev má taky dva ocasy, že ano. A korunu. Kdoví, co je v dnešních dobách genetických manipulací méně pravděpodobné. Nechtěl bych ale vzbudit dojem, že mi celkově ta socha přišla nějak odporná. Zpracování deset bodů z deseti. Jen ten gejzír z tlamy... Aspoň mu z uší nejdou bubliny...

Mimochodem: nad zátokou Marina Bay se tyčí podivná stavba ve tvaru lodi na trojnožce. Zní to dostatečně divně? Žádný strach, ve skutečnosti je to mnohem divnější... Na třech tlustých vysokých sloupech tady odpočívá taková podivná kanoe. Ještě není tak úplně hotová, to se dalo snadno rozeznat podle dvou velikých jeřábů trůnících na vrcholu každého z obou krajních sloupů. Ale moc už toho k dokončení asi nezbývá. Alespoň nás tak nějak nenapadá, kam by s tímto nevídaným projektem chtěl architekt ještě pokračovat. A co že to je? No dlouho jsme o tom přemýšleli a vytvářeli jsme různé konspirační teorie. Ale musím říct, že ani ty nejbláznivější se ani zdaleka nepřiblížily skutečnému účelu stavby. Dnes už samozřejmě víme, na co jsme se to koukali vlastně celou dobu, co jsme byli tady, v centru Singapuru. Zdejší pracanti to stihli dokončit, zkolaudovat a otevřít asi měsíc po našem odjezdu domů. Je to napínavé, což? Co že vlastně tento podivný a spektakulární objekt je. Nenápínám přespříliš takříkajíc "čtenářovu pozornost"? Jo a to víte, jaké tam tehdy bylo počasí? To je vám velmi zajímavé. Zrovna byla ta nejlepší konstelace....já vím, až tak vtipné to není. Prostě, je to hotel a obrovské hotelové koupaliště. Vážně, nekecám. Velkou část těch necek nahoře tvoří vydlabaná část plná vody. Koho todleto napadlo. Vyjedu si pár desítek pater a namočím se do bazénu, ze kterého na jedné straně uvidím - mimo jiné - spoustu sladké vody, Marina Bay a na druhé spoustu slané vody - moře. K neuvěření. Opět. Vítejte v Singapuru. Jenom taková drobnost musím si k tomu pronajmout pokoj v hotelu alespoň na jednu noc.

Pomalu jsme se přesunovali podél okraje zátoky a míjeli jsme různé stavby. Hotely zvučných jsme, banky méně zvučných jmen - alespoň pro nás - protože asijské bankovní domy přece jenom u nás v republice příliš mnoho poboček nemají. Celé nábřeží bylo pěkně upravené, vydlážděné a všude kolem bylo plno zeleně. Tu a tam umístil architekt přímo na chodník a nebo na jiná, mnohdy vcelku nečekaná místa nějaké to sochařské dílo. A musím říct, že záměr oživit, ale přitom příliš nenarušit ráz okolí se mu docela dařil. Viděl jsem už až příliš mnoho horších pokusů. Pomalu jsme minuli "centrum centra" s jeho obrovskými mrakodrapy a dostávali jsme se k zábavnější části břehu zátoky. Tady se výstavný a seriózní ráz nábřeží jako mávnutím kouzelného proutku změnil do mnohem užší, ale taky pestřejší podoby. Od samotného břehu nás oddělila souvislá hradba různých posezení a zahrádek, ke kterým patřila spousta malých barů, jídelen, kavárniček a vůbec podobných míst určených k odpočinku. A taky samozřejmě k občerstvení. Ulice byla plná lidí. Ne sice, že by to byly přímo neprostupné davy, ale bylo tady opravdu rušno. Kromě spousty turistů - samozřejmě - tu byla taky spousta personálu starající se o právě ten svůj kousek místa. Byli tu nadháněči, kteří se různými způsoby snažili upoutat pozornost okolojdoucích a přivábit je právě do toho svého bez pochyby nejlepšího a jediného správného místa, kde člověk dostane jen prvotřídní služby, zatímco u konkurence vedle...to ani nestojí za řeč. Asi tak v jedné třetině tohoto barevného světa jsme podlehli i my. Nechali jsme se usadit ke stolku přímo s výhledem na zátoku a objednali jsme si. Obsluha dovedně skryla své zklamání, když zjistila že jíst se nechystáme, ale že si dáme jenom pivo - bylo totiž opravdu horko. Nu což, malá ryba, taky ryba. Dali jsme si mug Heinekenu.

Mimochodem: Pivo v Asii. Opravdu čepované pivo je docela řídký jev. V podstatě se vidí jen a pouze u malých pivovarů. Všechny ostatní občerstvovny podávají pivo buď přímo v lahvích a nebo v jiných dopředu připravených a lahvovým pivem naplněných obalech. Určitě není na škodu si v těchto objemových mírách udělat trochu pořádek. Nejmenší možná míra, ve které je člověk schopen sehnat pivo jinak než v lahvi je "glass" - sklenice. To je objemově přibližně pinta. Nesmíme zapomínat, že než se Singapur osamostatnil, byl anglickou kolonií. Dalším, o něco větším a o něco zajímavějším objemem je mug. Mug je taková malá nádoba - asi tak nějak velikosti tří pint. Takový hezký večer pro jednoho osamělého človíčka. Pak přichází na řadu větší džbánek, ale tomu už se říká jug. To je tak pořád ještě pro jednoho, ale hodně osamělého a hodně žíznivého človíčka - a to je přibližně šest pint. No a největší množství, které si tu člověk může legálně objednat, je tak zvaný "tower". To je asi dvanáct pint. Tato nádoba - na rozdíl od všech předešlých, které opravdu vypadají tak jak by člověk očekával podle názvu - tower je velmi promyšlená konstrukce, která na první pohled opravdu připomíná věž. Abych ji ale popsal důkladněji. Tvarem připomíná takový veliký a trochu protáhlý stojánek na vejce na měkko. Spodní část - pracovně ji nazývejme noha - je celá plastová a i podle jména a i podle očekávání slouží k tomu, aby celá tato věc mohla bez problému stát na stole. Další, klíčová část celého zařízení se skládá ze dvou soustředně umístěných plastových nádrží. Ta vniřní je velmi úzká a je zpravidla beze zbytku naplněna ledem. Okolo ní je sdruhá, objemem mnohem větší nádoba, která obsauje samotné pivo. Tímto jednoduchým konstrukčním řešením je zaručeno, že se pivo ani v tomto prádelně podobném podnebí, neohřívá ihned, ale až za nějakou chvíli. Což je samo o sobě k nezaplacení.

Po opuštění našeho velmi dočasného útočiště na lidu Marina Bay jsme se pomalu vydali podél břehu směrem nahoru, jakoby proti proudu Singapore river. Jak jsem později pochopil, byl v tom jasný záměr. Byli jsme na levém břehu a potřebovali jsme se - prý - dostat na ten pravý. A protože zátoka se zužovala směrem proti proudu řeky a tudíž tam byla větší pravděpodobnost potkat nějaký most, šli jsme patrně správným sněrem. Tak mě napadá, jakou asi vypovídací hodnotu má předchozí věta? Asi nic moc, ale zní učeně. Ale. Jak jsme tak pokračovali v chůzi směrem proti proudu...hm, zátoky, dostali jsme se k prvnímu mostu, který sliboval spolehlivý přechod suchou nohou na protější břeh. Přibližujeme se k mostu, už zdálky slyšíme a později i vidíme, že nejsme sami, koho most zaujal. Před námi je několik skupin, u nás bych řekl mladých skautíků, ale tady nevím. Prostě dětí v letech od osmi asi do patnácti let. Všichni rozděleni do skupin a taky rozlišeni patřičně rozdílnými tričky.

Přišli jsme právě včas. Vypadalo to, že jednotlivé skupinky měly připravéné něco - čemu jsme kdysi dávno na pionýrských táborech říkali pokříky - a zrovna v této chvíli se je rozhodli, patrně na pokyn vedoucích předvést. Je pravda, že už u prvního "představení" jsme značně zpomalili v chůzi a pozorně jsme sledovali počínání mládeže. Zpomalovali jsme a zpomalovali, najednou jsme zjistili, že stojíme a zíráme na jedno představení za druhým. Pak už jsme si k tomu dokonce i sedli na betonové zábradlí mostu a koukali a fotili a koukali, až byl najednou konec...Škoda. Bylo to hezké a moc příjemné. Počkali jsme ještě chvíli, jestli nebude nějaký ten přídavek a když se nic nedělo a poslední "herci" opouštěli "jeviště" vrátili jsme se zpět ke svému dřívějšímu cíli.

Dokončili jsme kulturou zpestřené přecházení mostu a vydali se zpět "po proudu zátoky" tentokrát po druhé straně nábřeží. První zastávku jsme měli jen pár dalších stovek metrů před sebou. Byl to minipivovar Brewerkz. Zvenku vypadala budova až nepatřičně omšele, alespoň tedy v porovnání se sklem a kovem naproti přes zátoku stojících krasavců. Vypadá to, že se dostáváme do poněkud starší zástavby. Skoro se nám ulevilo, tolik skla, chromu a oceli na jednom místě už jsme dlouho neviděli.

Když už jsem zmínil minipivovar Brewerkz, musím ještě dodat, že toto pamětihodné místo bylo už od začátku výpravy jednou z plánovaných zastávek. A teď, okolo poledne, teda spíše chvíli po poledni se nezdálo, že by zrovna překypovalo turisty a jinými návštěvníky. Ale to se změní, až se dotkne slunce horizontu a ponoří se do vln moře. Pak ožijí i ta nejtemnější zákoutí. Zatím ale máme Brewerkz sami pro sebe a rozhodli jsme se toho patřičně využít k ochutnávce zdejších produktů. Já vím, budu se opakovat, jako už tolikrát před tím, ale kluci už to tady znají, takže s očima na vrh hlavy jsem se tu pohyboval jenom já. Sedli jsme si k jednomu z mnoha prázdných stolečků a začali jsme si vybírat z nabídky, kterou zdejší pivovar poskytoval. A bylo z čeho. Všechno rozhodně neochutnáme, to by nás odsud asi vynesli a stejně bychom si ty poslední vzorky asi nepamatovali. Je dost pravděpodobné, že bychom si ani nepamatovali, že jsme tu vůbec byli. Vybírali jsme proto velmi, velmi pečlivě. Svůj tehdejší výběr už si nepamatuju a nebylo to proto, že bych se tu zapomněl. Mám ale takový neodbytný pocit, že jsem byl celkem spokojený. Ale potvrdil se mi můj názor získaný už loni v Americe, že tmavá piva ve světě moc neumí a ta pšeničná vaří obvykle moc na kyselo. Je jistější se držet těch světlejších plzeňského typu. Po ochutnávce a několika fotografiích jsme i opustili toto útulné místo a vyrazili zpět do ulic.

Po odchodu z Brewerkzu jsme "lehce odpočinuti" pokračovali v prohlídce města po nábřeží směrem zase "po proudu" zátoky k výrazným budovám před námi. Jednou z nich byla již zmíněná budova ve tvaru lodi stojící na třech silných nohou a ta druhá, o které jsem se dověděl, že je to singapurská opera, je vybudována ve tvaru durianu. Žádný strach. O durianech bude ještě určitě řeč. Pokračovali jsme po nábřeží, které se svým vzhledem výrazně podobalo svému protějšku na druhé straně zátoky. Všude bary, restaurace, jídelny a kluby. Všude kolem spousta zaměstnaných lidiček, snažících se ulovit dalšího "sponzora" právě pro ten jejich podnik. Tyto občerstvovny jsme si sice prohlíželi, ale sednout si někam jsme už necítili potřebu. Byli jsme přece čerstvě občerstveni. Pokračovali jsme podél pobřeží - nebo spíše podél barů, lemujících pobřeží až do místa kde se nám zdálo, že už na nás v tomto směru nic dalšího atraktivního nečeká. Proto jsme se vydali jednou z příčných uliček směrem od břehu abychom zabrousili trochu do hloubi této čtvrti a oklikou se tak vrátili zpět k mostu a potom dál, zpátky na zastávku metra. To proto, abychom se přemístili do jiné části města.

Očividně jsme se nyní ocitli ve čtvrti, která má sloužit zábavě. Jak tak pomalu korzujeme uličkami, kolem sebe vidíme spousty barů a restaurací a před námi se tyčí dokonce i jakási konstrukce, která - jak jsem pochopil z názorné ukázky - slouží k vystřelování odvážlivců na speciálních popruzích do výšky, aby se pak tito skoro astronauti nechali smýkat soustavou lan, pružin a různých pryžových výrobků až do úplného zastavení. Po tom, co hrdinně nešťastník potlačí nevolnost a obnoví se mu většina životních funkcí, je tento propuštěn zpět na pevnou zem, aby mohl svým kamarádům nadšeně vyprávět, jak to bylo super. Naštěstí mají zavřeno a otevírat budou až pozdě odpoledne. Mineme tuto adrenalinovou atrakci, a začínáme se blížit ke konstrukci mnohem bizarnější. Jak to popsat? Je to shluk kovových hřibů a nebo snad deštníků, které svými rozměry přesahují i střechy okolních domů. Tak to musíme vidět z blízka. Ale zas tak moc na to nespěcháme, abychom nějak výrazně zrychlili své kroky. Nezapomínejme, že jsme v tropech a slunce dnes zdaleka ještě nepředvedlo úplně všechno, co umí. Pomalu kráčíme směrem k podivným konstrukcím, které nám mezitím zakryly okolní budovy. Ještě jedna boční ulička a už jsme tam. Barů a restaurací neustále přibývá. Asi se opravdu blížíme do centra všeho dění. Že by to mělo nějakou souvislost? Uvidíme. Ještě poslední nároží. Tep se mi sice nezrychluje, tolik mě to zase nebere, ale zvědavý jsem od už přírody. To zase ano.

A už jsme tady. Koukáme do uličky a věru nevíme. Ulička - podle očekávání plná barů, restaurací a reklam na všechno možné, prostě jako ty ostatní - se před námi otevírá v celé kráse. A už vidíme i spodní části těchto hřibů. Vypadají velmi podobně tomu, co jsme očekávali. Prostě kovová trubková konstrukce zakotvená do dlažby ulice. Což nám ale neprozradilo vůbec nic o jejím účelu. Napověděli nám až soustavy saxofonům podobných trubek a rour zavěšených z pod "klobouků" těchto nevídaných hub. A když jsme se dostali až pod tyto deštníky, naše podezření se nám potvrdilo. Singapuřané si prostě pořídili klimatizovanou ulici. Těžko to nazvat jinak. Z těchto saxofonů - rour proudil studený vzduch a jediným účelem deštníků bylo tento vzduch udržet dole v ulici. Tohle je možné opravdu jenom tady. Ale bylo tady příjemně. Nápad to byl opravdu miliónový. A panoval tady čilý ruch, který obstárávali převážně dodavatelé všeho druhu, kteří se snažili všechny zdejší občerstvovny naplnit vším, co si jen srdce - nebo spíše jazyk a žaludek - hostů bude přát a po čem bude toužit. Na turisty přijde řada až večer a bude právě na nich, aby udělali ve spižírnách dostatek místa, pro další dodavatele zboží, kteří dorazí zítra. Prošli jsme si tuto uličku s vědomím, že se sem určitě ještě podíváme v atraktivnější dobu.

Ale to už jsme byli venku poměrně dlouho, na právě dorazivší evropany až nebezpečně dlouho, takže jsme zvolili další zdravotní přestávku na konci uličky přiléhající ke břehu Marina Bay. Byl to takový nenápadný bar na rohu a my už jsme kolem něj šli cestou z Brewerkzu. Možná jsem se nezmínil, že všechny zdejší stánečky jsou kryty důkladnými slunečníky a jejich naprostá většina je vybavena mocnými ventilátory. Takže jsme seděli v křesílkách a nechávali se ovívat. Asi po půl hodince jsme se odhodlali pokračovat dál s krásnou vyhlídkou na plně klimatizované metro, které by nás mělo přepravit do další čtvrti města, do Little India. Cestu na stanici metra jsme zvládli bez problémů a bez nějakých veselých příhod. Asi jediné co mě po cestě zaujalo a pobavilo byly informační a zákazové cedulky nalepené na prosklené stěně při vstupu do metra. Kromě několika z nich, které informovaly o tom, že v metru je přece jenom pár věcí zakázáno - jakožto třeba konzumace nápojů a jídla, kouření a převážení hořlavin. Vše pod patřičnou a dosti vysokou pokutou. To ale nebylo to, co mě pobavilo. Poslední cedulka vyjadřovala zákaz vstupu do metra s duriany. Tady ale výše pokuty překvapivě chyběla. Nevím, co si o tom myslet, ale pro jistotu to zkoušet nebudu. Přesun metrem už nám přišel rutinní. Turniket nás na předplacenou kartu ochotně pustil dovnitř a ani na "počmáraném" perónu jsme nezaváhali, na které straně kresby to vlastně máme stát. Jeli jsme pár zastávek až na tu naši příští konečnou, na Little India.

Little India je, jak její jméno už tak nějak napovídá, indická čtvrť Singapuru. Metro nás vypustilo do ulic malé Indie jako do naprosto odlišného světa. Ze světa mnohapatrových mrakodrapů, světa chromu a skla a oceli jsme se dostali do světa jednopatrových, zděných a pestře omalovaných baráčků. Také anglické nápisy na informačních cedulích doplnily nápisy v tamil.

Mimochodem: Singapur se - mimo mnoho jiného zajímavého - vyznačuje tím, že má čtyři úřední jazyky: angličtinu, čínštinu, malajštinu a tamil. První tři jsou poměrně známé a alespoň jedním z nich více či méně vládne prakticky kdokoliv, kdo je schopný si přečíst tyhle zápisky. Předpokládám, že v naprosté většině případů půjde o angličtinu. Zato slovo tamil zní uchu turistově poněkud exoticky. Je to jeden z dialektů jazyka, kterými se mluví především v Indii. Nebo jde snad o samostatný jazyk - koho to zajímá, ať se zeptá pana Googla a nebo paní Wikipedie. Vím o něm jen to, že mu naprosto nerozumím, nejsem schopný ho rozeznat, když ho slyším, ale také to, že tamil má neuvěřitelně pohlednou psanou formu. Je to řada kudrlinek různého typu, tvaru a velikosti a spíše to připomíná ozdobný reliéf nějakého uměleckého díla.

Ponořili jsme se zcela do - málem jsem řekl do spleti uliček - ale to se tady rozhodně nedá říct. Tady se nehraje na úzké a lomené uličky vzájemně se křížící, spojující a rozpojující, jak je to obvyklé pro orientální města ve filmech nejen americké provenience. I tady, kde domy nejsou zdaleka tak výstavné, jako v centru, se ulice stavějí široké a v podstatě pravoúhlé, aby se jimi ve čtyřech, nebo alespoň ve dvou proudech mohly prohánět nesčetné automobily. A to je tady počet aut prý regulovaný. Ale očividně jsme na místě, kde si lidé žijí svým vlastním a naprosto jiným životem. Jak jsme se tak proplétali - z orientálního hlediska širokými bulváry - zcela pardoxně lemovanými zcela tradičními budovami a koukali jsme na spoustu barevných a voňavých krámků, skoro jsme zapomněli na čas. Procházeli jsme ulicemi, jejichž jména jsme v tamil absolutně nebyli schopni identifikovat. Ještě že zdejší obyvatelé nezapomínali na angličtinu. V jednu chvíli jsme mezi nenápadnými budovami míjeli něco, co na první pohled vypadalo jako chrám. Celková silueta tomu napovídalla a i když jsme potom přišli blíže, nebylo pochyb. Musí to být chrám. A máme podezření na chrám hinduistický. Co bylo na této budově nápadné a zajímavé, byla vstupní brána. Byla to vlastně těžká dvoukřídlá kovaná vrata rozdělena svým tvůrcem do mnoha čtverců. Uprostřed každého takového čtverce byl, patrně bronzový, zvonek. Vypadalo to úchvatně, ale mělo to jednu chybu. Už bylo zavřeno. Ale nevadí. Nejsme tady poslední den a určitě se sem ještě podíváme. No ale teď nám nezbývá nic jiného, než opustit i toto místo a podívat se někam jinam.

Procházeli jsme se malou Indií, obdivovali stánky s čerstvým ovocem a květinami, pokukovali po místních obyvatelích a vůbec se snažili nasát místní atmosféru. Koukali jsme tu a onde a uvažovali jsme i o obědu. Poledne jsme už nechali daleko za sebou a už by to možná něco chtělo. Biologické hodiny byly stále ještě mimo provoz, takže jsme nějak extra velký hlad necítili. Pokud neobjevíme něco obzvláště atraktivního, tak se najíme až později na nějaké příští zastávce. Bloumali jsme dál po ulicích a tu a tam jsme něco vyfotili. I tady ale panoval čilý stavební ruch. Na každém kroku byla nějaká značka "na silnici se pracuje", nějaká stavební ohrádka a nebo dokonce skupinka stavbařů, kteří očividně pracovali. No prostě se tady pořád staví a přestavuje. Prošli jsme takto několik ulic - některé z nich opravdu malebné - a když se nám začalo zdát, že už je těch dojmů na nás na první den ve městě nějak moc, tak jsme se nenápadně začali vracet zpět k zastávce metra.

Cestování metrem už pro nás neskrývalo žádné další překvapení. A myslím, že i tohle už jsem říkal. Alespoň myslím, že se nám doposud nestalo nic dalšího překvapivého. Metrovlak nás dovezl na Orchard, což je takový místní Václavák. Ne že bychom tu něco konkrétního hledali a nebo potřebovali, ale proč se nepodívat do té nejrušnější části centra. A můžu říct že pověst rozhodně nelhala. Je tu opravdu cvrkot. Co tu budeme dělat? Kousek se projdeme a pak si můžeme sednout někam na jídlo. Biologické hodiny se konečně začaly orientovat ve zdejším časovém pásmu, alespoň tedy částečně, a tak jsme se začali rozhlížet po nějakém vhodném místě, kde by nás nakrmili a dočasně nám poskytli trochu toho chladnějšího podnebí. Nemuseli jsme ani hledat dlouho. Po pár stovkách metrů, které jsme ušli od metra, jsme narazili na poměrně solidní hospůdku, podle vzhledu soudě, a ještě si pamatuju, že její jméno mělo něco společného s Indočínou. Usadili jsme se a objednali jsme si oběd a něco k pití. Oběd nebyl špatný, ale už si tak nějak moc nepamatuju, co jsem si dal dobrého. Potom jsme chvíli seděli, koukali se kolem sebe a odpočívali. Na můj dotaz, kam tady půjdeme kluci odpověděli, že tady už asi nikam. Že jsme tu jenom proto, že Orchard je prostě centrum centra a bylo by hloupé se tu alespoň nezastavit. Ale že když nechceme nakupovat, tak nic víc kromě atmosféry rušného velkoměsta nám Orchard nabídnout nemůže. Při pohledu na pohodlně usazené kamarády jsem spolknul otázku na téma procházky a zeptal jsem se, jestli tu kluci ještě chvíli vydrží, že bych se sám třeba prošel alespoň kousek po ulici tam a zpět. Prý úplně klidně. Tak jsem vzal fotoaparát a vyrazil jsem. Ale musím říct, že kromě davů lidí, spousty reklam, různých - ale nutno říct, že architektonicky zajímavých - budov, jsem neobjevil nic až zas tak bombastického. A docela se mi líbilo, že i tady, v tom nejcentrovatějším centru, je spousta zeleně a to včetně obrovských krásných stromů. Ušel jsem jenom snad tak čtyřista metrů a pomalu jsem se otočil zpět. Už se taky pomalu začalo stmívat. Nenápadně, ale nezadržitelně. Takže hybaj zpět, vyzvednout kamarády a potom asi - jak taky jinak - hurá na metro a plnou parou směrem na Ang Mo Kio. Což se mi taky podařilo zrealizovat přesně podle předpokladu. A nebylo to proto, že bych měl ambice nějak se chopit vedení výpravy - v tomto směru mi při cestování vyhovuje spíše okolnostmi usměrňovaná anarchie - ale názory nás všech si byly vzácně blízké.

A protože nás už nenapadalo nic zvláštního a protože už se celkem šeřilo, tak jsme se vydali metrem zase zpět do Ang Mo Kio, přesně podle plánu. Příjemně unaveni, dobře najezeni a vůbec celkem spokojeni jsme "polykali kilometry" místním metrem až na stanici, která nás vyložila jen kousek od našeho přechodného bydliště - pečlivě zaznamenaného v imigračním formuláři, který jsme museli při příletu vyplnit. Přijeli jsme, vystoupili a pěšky se vycházkovým tempem vydali směrem k Far Horizon Gardens. Už si začínám zvykat. Překvapuje mě spousta věcí, ale šokuje mě už máloco.

Tak jako rána, tak i večery bychom si tady nedokázali představit bez návštěvy bazénku. Prostě sebou plácnout do průzračné vody, koukat se na vrcholky palem a na modré nebe a relaxovat. Moc prima vynález. A je taky fajn, že tu nikdy nebývá moc plno. Naopak se vcelku málokdy stane, že tu v bazénku nejsme úplně sami. Tak, únavu jsme "nechali plavat" a můžeme pokračovat ve vychutnávání Asie. Mezi spánkem a námi, leží ještě poměrně významné množství času, které jsme se rozhodli věnovat místnímu sousedskému životu. Půjdeme zase na Broadway. I když zdejší "představení" nejsou zdaleka tak bombastická, a už v žádném případě tak ceněná jako představení její slavnější jmenovkyně, rozhodně ale stojí za to si tady sednout na plastovou židličku do první řady divadla "Život", vybrat si "svou číšnici" a vychutnávat si nejen atmosféru ,ale naprosto nenapodobitelné občerstvení.

Broadway rozhodně není luxusní restaurace, a není ani něco, co by se dalo nazývat tradičním a historicky cenným klenotem restauratérství. Tomu prvnímu neodpovídají ceny, kdežto tomu druhému neodpovídá prostředí, a ceny vlastně taky ne. Co bychom si vyprávěli. Prostě tady je to místo pro lidi. A taky sem lidi chodí. A rádi. A já jsem taky lidi, tak jsem se sem taky sám, rád, dobrovolně, i se svými kamarády chodit naučil. Co bych ještě pověděl o Broadway? Snad už jsem důkladně popsal, jak to tady funguje a jak se mi líbí, že to tady právě takto funguje, a ... pak bych se začal opakovat. Podle mě je Asie spíše o pocitech, než o faktech. Nasi goreng nebo Mee goreng si dnes člověk může dát kdekoliv na světě. Ale mě už by dnes chyběl tlak plastového nábytku na mém - s prominutím - pozadí, vůně stovky dalších jídel ve vzduchu a pocit milého štěbetavého obletování číšnicemi vzájemně konkurenčních pivovarů. Na tohle se krásně a lehko zvyká a velmi lítostivě vzpomíná. A každý večer končí. Ale než se takový večer překlopí v ráno, je mnohem lepší jít spát. Protože ráno nepočká. Je sice někde tam daleko, ale přesto stále blíže a blíže....číhá. Dobrou tropickou noc.

2.4.2010 - Singapore, centrum Ang Mo Kio - Na druhém ránu v Singapuru jsem nenašel žádný větší rozdíl oproti tomu prvnímu. To první, co jsem toho rána zvednul - a že to byla tíha - byly moje oční víčka. A to byl nadlouho taky ten jediný pohyb, kterého jsem byl schopen. Klima jela na plný výkon a podařilo se jí vytvořit zdání asi dvacetistupňové teploty v místnosti. Alespoň teploměr tomu očividně věřil. No, trochu kecám. Taplota byla v pořádku. Ještě stále mi ničil tělo i duši jet-lag. Ale to se poddá. Adam už si dávno čte, protože ten má časové pásma posunuté už i v Evropě. Roman na tom není o mnoho lépe než já.

Když jsme kolektivně našli dostatek morálních a fyzických sil opustit náš ostrůvek chladu uprostřed tohoto přetopeného klimatu - takové plýtvání na rovníku... Co by za trochu toho tepla dali za polárním kruhem? Prostě. Hned jak jsme se trochu rozkoukali, ihned jsme zamířili o šest pater níž, k bazénku. Tam jsme sebou po vlážné sprše plácli do příjemně osvěžující vody a tak trochu jsme začali přemýšlet o dnešním dopoledním programu. Odpoledne a veřer už byl jasný. To jsme zvládli naplánovat už dříve a budeme ho trávit společně s přáteli. Na dopoledne jsme ale byli sami a to nám poskytovalo - v rámci jistých rozumných hranic - téměř neomezené možnosti. Šlouchaje a cákaje se ve vodě jsme se nakonec shodli, že nebudeme vymýšlet žádné rozsáhlé a časově náročné expedice, abychom se pak nedostali do časové tísně. Půjdeme se prostě podívat do centra Ang Mo Kio, což je část města, a nebo chcete-li státu, protože zde město i stát jedno jest - které nás po většinu našeho pobytu hostí. A navíc, je to jen pár zastávek metrem a to stihneme.

Vyrazili jsme známou trasou směrem kolem nemocnice a školy pro kadety, přešli křižovatku a po pár stech metrech chůze jsme opět stáli na zastávce metra. Plán metra jsme měli bezpečně s sebou, ale tentokrát se s ním radit nepotřebujeme. Po té, co jsme se přesvědčili, že máme všichni šalinkartu a nebudeme se muset vracet, vstoupili jsme do metra na naší oblíbené - protože nejbližší - zastávce Yio Chu Kang.

Mimochodem: karty na dopravu. Karty na dopravu nejsou žádná novinka ani u nás. Ale co je hezké, že tady se člověku z karty odečítají minuty strávené v metru. A klidně tyto minuty mohou a pravděpodobně i mají jinou váhu v době dopravní špičky a zase naprosto odlišnou v době, kdy až takový provoz není. Čas a tudíž i centíky se začínají odečítat průchodem turniketu při vstupu na nádraží a počítadlo se zastaví opět při průchodu turniketem směrem ven. Stejně to funguje i v hromadné dopravě. Tedy myslím v autobusech. Tramvaje a trolejbusy jsem tady nezaznamenal. Mohlo by se zdát, že člověk takhle zbytečně stráví spoustu času na peróně a přijde o spoustu peněz, ale není to tak hrozné, protože vlaky jednak jezdí často a taky rychle. A možná jsem ještě zapomněl zdůraznit, že na veškerou zdejší hromadnou dopravu si tady člověk vystačí s jednou kartou.

Metro nás vyplivlo na stanici s případným názvem Ang Mo Kio. Jeli jsme opravdu jenom pár minut a už jsme zase vysedali. Štípnout si hodinový lístek, tak by mě to štvalo. Takto, když tady počítají všechno na minuty, tak mi to bylo jedno. Přechody z klimatizovaného proštředí MHD jsou vždycky zážitek. Vedro tady na nás venku počkalo, žádný strach. Ocitli jsme se v místě, které působilo poněkud neuspořádaně. Vysoké mnohapatrové domy byly proloženy nízkými domky s mnoha průchody a pasážemi, sloužícími velmi často jako sídla stánků a obchůdků všeho druhu a taky jako restaurace a vývařovny. A rozhodně se nedá říct, že by to místo bylo nějak malé a už vůbec ne opuštěné. No vždyť jsme vlastně v centru a je sobota dopoledne. A nebo snad pátek? Těžko říct. Ale je to fajn. Když člověk zapomene sledovat kalendář, tak teprve tehdy začíná dovolená...

Následoval jsem kamarády, kteří se tvářili, že vědí kam jdeme, a po několika zatočeních doleva a doprava jsem si byl jistý jen jednou věcí. Kdybych teď měl hledat cestu zpět, nebylo by to pro mě jednoduché. A to si myslím, že orientační smysl mi celkem dobře funguje. Prostě jsme minuli příliš mnoho lákadel pro oči, uši i nos. Spousta krámků s ovocem, jídlem, kořením a vůbec vším co lze prodat a koupit, a taky se spoustou věcí, o kterých jsem si dosud myslel, že se prodat ani koupit nedají. Poznával jsem takové věci jako vonné tyčinky, většinu ovoce a zeleniny, různé předměty denní potřeby, jako například nádobí, textilie... A mezitím obchůdky s mobily, počítači a konzolemi, elektronikou vůbec, cédéčky, dévédéčky a spoustou různého dalšího haraburdí. Co ale bylo pro mě překvapení, byly tu i krámky, jejichž jedinou náplní byly různé papírové modely všeho možného.

Mimochodem: jak jsem částečně věděl z televizních dokumentů a jak mi kamarádi a i místní přátelé potvrdili, číňani uctívají památku svých mrtvých tím, že zapalují věci, o kterých si myslí, že by byly mohly být jejich mrtvým ku prospěchu. Nevím, jak tento přepravní proces "někam jinam" vlastně funguje - pochybuju, že je má DHL v adresáři - ale hlavní je, že to vědí číňani. No a protože by bylo hloupé zapalovat opravdové věci, tak si číňani vytvářejí papírové náhražky, které mají symbolizovat něco jako duši předmětů - pokud tomu dobře rozumím - a ty pak s vervou zapalují. No řekněte, nebylo by to podivné, někde v autosalónu koupit například zbrusu nové Porche Carera v tmavě modré metalíze, vyjet s ním před autoslón, zaparkovat u chodníku, polít benzínem a zapálit? Nejen, že by to byla velká spotřeba luxusních aut, ale myslím si, že by si to málokterý číňan mohl dovolit. A úřady by to jistě taky neviděly rády... těch vraků okolo cest. A tak si koupí papírový model auta, domu, předmětů denní potřeby a nebo třeba i peněz. Opravdu. Existují i "makety" peněz, ovšem v takové kvalitě, že finanční policii nechávají v klidu spát. Druhý problém je, že číňané jsou zvyklí pálit své dary mrtvým přímo na ulici. Dříve tady v Singapuru, když byl nějaký čínský svátek, vypadalo to na ulicích jako po výbuchu sopky. Všude vítr roznášel pozůstatky zápalných obětí. Teď jsou ale pro tyto rituály vyhrazena taková jako kamínka rozmístěna po veřejných prostranstvích A tato kamínka zbytky hořících darů udržují pokud možno na jednom snadno udržovatelném místě.

Zcela nečekaně - alespoň pro mě - jsme se dostali do známých míst. Známých míst mých spolucestovatelů, čímž se taky vysvětluje, proč tento zcela zjevný fakt byl pro mě nečekaný. Dostali jsme do takového zákoutí, které tvořilo shluk stánečků s jídlem a pitím a téměř typizovaným místem mezi nimi s židličkami a stolečky. Takových tady ale musí být všude tisíce. Kluci ale očividně ožili a prohlásili, že rozhodně musím ochutnat carrot cake. Sám jsem si vynalézavě přeložil, že by mělo jít o mrkvový koláč. Mé podezřívavější já sice přišlo s návrhem, že jsem se přeslechl, a že dotyčná laskomina se jmenuje parrot cake, ale vzhledem k tomu, že mi tuto krmi doporučoval i Adam - ortodoxní vegetarián, vypustil jsem ze své mysli všechny myšlenky na papoušky upravované do formy koláče a soustředil se plně na těšení se na koláč, který mi mí agilní přátelé stihli objednat, aniž bych mezitím stihnul domyslet všechny své myšlenkové pochody ohledně papoušků, koláčů a podobných věcí. Po zaplacení příslušné sumy nám bylo sděleno, že se máme posadit i s objednanými a briskně dodanými tekutinami ke stolku a vyčkat věcí příštích. A opravdu. Netrvalo to dlouho a kuchař nám přinesl - tuším dvě - porce "mrkvového koláče" o které jsme se srdnatě hodlali podělit.

Aha. Jo? Tohleto "tentononc" je ono? Hm. Jste si jistí? No tak asi jo. Abych to radši popsal. Bylo to takové nějaké skoro centimetr vysoké volské oko bez zřetelného žloutku, ale zato zabarvené do růžova. Po překonání počáteční nedůvěry - když se toho nebojí Roman ani Adam, tak to musí být naprosto v pořádku - jsem se do jídla pustil taky. No jo, dobré. Hodně moc dobré. Ale co to má společného s mrkví, a nebo alespoň s koláčem? Tak to je naprosto ve hvězdách. Skoro bych byl ochotný věřit, že to má víc společného s papoušky. Ale obraťme list. Bylo to prostě dobré. Tečka. Seděli jsme u našeho plastového stolečku, na našich plastových židličkách a vychutnávali si tropické dopoledne osm stupňů od rovníku.

V tom se něco mihlo přesně na okraji mojeho periferního vidění. Co to bylo? Ještě, že všechny Hitchcokovy filmy už byly natočeny a to včetně ptáků. Protože hlavními hrdiny příštích okamžiků byli právě tito potomci dinosaurů. Zatímco, jsme si pochutnávali na porci "mrkvového koláče" kolem nás se začali nenápadně stahovat právě exempláře zástupců ptačí říše a jejich upřené pohledy si ani v nejmenším nezadaly s pohledy imigračních úředníků, jak jsme je měli v živé paměti. Bratrsky jsme se dělili o jednu či dvě porce "mrkvového koláče", zatímco se kolem nás začala stahovat ptačí mračna. To trochu přeháním, ale tvrdit, že nás obklíčilo pět ptačích jedinců by neznělo tak dramaticky. Nicméně, ve chvíli, kdy jsme se své porci jídla intenzivně věnovali, žádný ze zde přítomných ptáků neprojevil až tak velkou odvahu, aby se připojil ke trojici lidí, uzobávajících z talíře. Tito samozvaní a neplatící strávníci ale upřeli svou pozornost k blízkému stolečku, který před sotva chvilkou opustil jiný host zdejšího občerstvení a na talíři zanechal nevelké množství nějakého čehosi. A protože je tady zvykem po jídle nechat nádobí na stole tak, jak leží a běží a protože personál sklízející toto nádobí není nadán rychlostí servisních techniků formule F1, tak mají ptáci dostatek času, aby tu a tam ukradli něco z talířů a nemuseli se pachtit za hmyzem a jinou mnohem pohyblivější potravou.

Mimochodem: opět jsme tímto narazili na důsledky problematiky s pokusy o řízení populace potenciálně škodlivých zvířat. Viz. drastické omezení počtu koček v ulicích s důsledky jaké to mělo pro myši a ptáky. Myši ponechme tentoktát stranou, ale ptactvo a jeho chování stojí za pozornost. Tím, že ptáci ztratili svého zdejšího v podstatě jediného přirozeného nepřítele, začalo jich velmi přibývat a začali se chovat velmi nenuceně. Ptáci se v Singapuru nesmí krmit. To je pravda. A to pod značnou pokutou, jak jinak. Hm, tak mě napadá, jestli jsou ptačí krmítka taky vyjmenovaná mezi věcmi, které se do Singapuru nesmí dovážet... Ale vraťme se k ptákům. Během času se ptáci naučili se nespoléhat na asistenci člověka - což samozřejmě příroda původně ani nezamýšlela - a vše si bez problémů obstarají sami. Ovšem z lidských zdrojů. Jak už jsem se zmínil, velmi rozšířené jsou tady tak zvané "food corners", kde si člověk v některém ze stánečků vybrané jídlo zakoupí a na některém stolečku zde zkonzumuje. Potom zpravidla zanechá nádobí na stole a odejde za svými dalšími pochůzkami. To už je ale stůl s nádobím a obvykle i zbytky jídla pozoně monitorován jedním nebo i několika příslušníky ptačí říše a než se ke stolu dostane některý s lidí, kteří se starají o sběr nádobí, je obvykle hotová rychlá inventura obsahu talířů a vše, co bylo uznáno poživatelným a nebo snad dokonce chutným, zmizí v nenávratnu. A to vše v bezprostřední blízkosti lidí. Tady rčení "jsi drzý jak nádražní vrabec" dostává zcela nový rozměr.

Dojedli jsme a vydali jsme se dále do centra Ang Mo Kio. Přece tady musí být spousta jiných zajímavých věcí, když už teda je to něco jako centrum. Že jo. Hm, Tak tedy ne. Nebo spíše, ne až tak úplně. Schema, které jsme stihli postřehnout během předchozích chvil se opakovalo s menšími obměnami během celého našeho výletu do centra Ang Mo Kio. Stánečky, v přízemí betonových výškových budov, které se jinak tvářily jako obytné. Kousek volného prostranství, obvykle pokrytého nějakými dlaždicemi ale doplněno sem tam záhonem nebo truhlíky s nějakými rostlinami. A tak pořád dokola. Ale kupodivu - alespoň z mého pohledu - tu bylo až nečekaně málo poházených odpadků. I když podle vyprávění tady neměly být absolutně žádné. Ale informace, které jsem se dovídal od přátel byly přece jen už pár let staré a každý systém se časem unaví a začne být lehce nepozorný a benevolentnější. I když i dnes platí, že "Singapore is a fine city".

Mimochodem: Pro ty, co jim angličtina nezabírá kapacity mozku, které se tak dají použít jiným zajímavým způsobem, věřte, že tento výrok je velmi vtipná slovní hříčka. Slovo "fine" totiž může v angličtině znamenat jak "příjemný, hezký" tak i méně přívětivé slovo "pokuta". Ale co je na tom výroku nejlepší, že obě dvě interpretace jsou naprosto v pořádku. Pokud člověk nemá nějaké "boční úmylsy" a nevymýšlí žádné kulišárny, tak se tady může a bude cítit skvěle. Pokud ale je z těch, co mu nařízení a pravidla příliš nepřekážejí, mohl by najednou zjistit nemilou věc, že Singapuru dluží spoustu peněz. A to se vůbec už nechci znovu zmiňovat o fyzicky mnohem citelnějších postizích.

Velmi pomalým procházkovým krokem - který naprosto odpovídal podnebí a počasí - a který zrychloval pouze pod širým nebem a opět zpomaloval pod střechou, jsme se dostali k něčemu, co na první pohled vypadalo jako Singapurská burza. Představte si zastřešené místo o velikosti čtyřicet krát asi sto metrů (napsal bych i víc, ale to už by mi nevěřil vůbec nikdo), a toto místo bylo naprosto plné lidí. Ale ti lidé tady nebyli jen tak náhodou. Podél stěn - nebo snad pomyslných hranic - tohoto místa se táhly zdánlivě nekonečné řady stánků a stánečků. Nad stánečky svítily, zářily a blikaly reklamy všeho druhu. I když jsme většině z nich - jako rodilí evropané - nerozuměli, u většiny z těchto stánků nás obrázky nenechaly na pochybách. Kromě toho, v Asii jsem vypozoroval jeden takový zvyk, a to, že když se nějaký ten obchodníček snaží něco prodat, tak své zboží vystaví tak, aby zákazníkovi jako první padlo do oka. Takže lověk může naprosto snadno pořídit týdenní nákup tou metodou, že prostě na žádanou pochutinu ukáže a a udělá něco jako "hehm". A tak za pomocí ukazováčku a několika málo citoslovců je možno pořídit v podstatě cokoliv. A kolik to stojí? Tenhle problém už neleží na vašich bedrech ale je na obchodníkovi, aby vám to co nejsrozumitelněji sdělil. Někdy stačí prsty, někdy napoví displej kalkulačky. Ale tady v Singapuru je - nebo alespoň v době mé návštěvy zde bylo - samozřejmé, že když takovému obchodníkovi človíček podal bankovku, která zjevně přesahovala hodnotu nakupovaného zboží, dostal nazpět vše do posledního centu. Ne toliko však ve zbytku Asie - tam to nezkoušejte! Ne, ne, ne ... ty, ty, ty! Ale o tom až později.

Celou plochu mezi řadami a řadami obchodníků se svými produkty tvořila plocha vyplněná stolečky a lavicemi. No a taky lidmi. Neříkal jsem už něco takového? V podstatě to tady vypadalo jako v úlu. Ne že bych byl někdy přímo v úlu a nebo někde v baru se včelami na pivo. Ale svým zdánlivým a nebo opravdovým chaosem a nebo jen velikou složitostí celého tohoto mumraje mi toto hemžení úl velmi připomnělo. Singapurci "přilétali" a přinášeli dolary za které dostali - mnohdy poměrně obskurní předměty - které později s chutí konzumovali. A potom zase toto místo opouštěli. Ale nikdy tady nebylo prázdno. I my jsme se s klukama domluvili, že na chvíli obsadíme jeden ze zdejších stolů. Odsunuli jsme stranou talíře, misky a kelímky, které tu zbyly po předchozích návštěvnících a část z nás vyrazila koupit nějaké tekutiny, že si tu pár minut odpočineme. A jak jsme se dohodli, tak jsme taky učinili.

Po chvíli spokojeného sedění u stolu jsem si ale uvědomil, že jsem přeci někde, kde se už nikdy nemusím ocitnout a že tu mají spoustu věcí, které možná už nikdy nebudu mít šanci vidět ani ochutnat. Tak jsem se zase zvednul a vyrazil jsem podél stánečků se spoustou divného čehosi, až jsem narazil na jeden stánek, kde nabízeli věci, o kterých jsem si byl alespoň trochu jistý, že bych je snad mohl pozřít. Před tím jsem minul stánečky se spoustou vylisovyných hlavonožců, drůbeže pečené a nebo uzené vcelku, různobarevných ryb - které si se svým tvarem zjevně nedělaly velkou hlavu, chobotniček očividně protažených mandlem (alespoň to na mě tak působilo) a spoustou jiných věcí, u kterých jsem si nebyl jistý, jestli jde o rostliny, živočichy - případně jejich části - a nebo snad něco, co přiletělo odněkud z vesmíru. Ale jak jsem se zmínil, dostal jsem se ke stánečku, kde jsem byl nejen schopen identifikovat většinu nabízených potravin, ale také jsem na některé z nich dostal chuť. A opět se mi potvrdilo pravidlo, že pokud prodávající opravdu chce něco prodat, nakupující nemusí znát žádný světový jazyk, aby se dobral toho, za čím přišel. Moje oblíbená metoda ukazovačku a citoslovců opět slavila zasloužený úspěch. Postupně jsem ukázal na žádané vystavené pochutiny a citoslovci pouze reguloval žádané množství. Takto jsem naprosto bez problémů přišel ke třem druhům rýžových nudlí - skvělých! - několika druhům zeleniny a potom taky k několika vzorkům čehosi, o čem jsem nevěděl vůbec nic, ale co vypadalo chutně. Když jsem naznačil majiteli a nebo provozovateli stánečku, že moje porce je tímto kompletní, klučina na mě vypálil několik slov v jazyce, který jsem neidentifikoval - předpokládám, že to byla cena. Ale klidně se mě mohl ptát, jestli to chci sníst tady, a nebo jestli to chci zabalit. Mohlo to být cokoliv v jakémkoliv jazyce, včetně češtiny - mám na mysli jeho pojetí češtiny. Téměř bez mrknutí oka jsem mu do ruky vrazil pětidolarovku. A stalo se něco, co mi zpětně připadá jako zázrak, nebo alespoň jako něco srovnatelného s krásnou barevnou duhou po dešti. Dostal jsem nejen talíř s objednanými pochutinami, ale také hromádku drobných zpátky. Ale jak jsem byl později poučen našimi přáteli, tady se zákazníky neokrádá a o jídlo a pití se nesmlouvá. To první platí jenom v Singapuru, to druhé platí v celé Asii.

Potom, co jsme společně zdolali tento "vzorkovník" místní kuchně, který jsem hrdě jako svou kořist přinesl zpět k našemu stolu, jsme se pomalu zvedli a začali se vracet zpět. Jednak proto, že už nás tady očividně žádné bombastické zážitky nečekaly a jednak taky proto, že už nás pomaličku začal tlačit čas. Přece jenom jsme ale nějakou tu chvilku k dobru ještě měli a tak jsme se rozhodli ještě pokračovat v prohlídce centra Ang Mo Kio. Kromě dojmů a zážitků je také na pořadu dne opatřit si nějaké suvenýry, a to zpravidla trička s různými vtipnými a nebo jen alespoň aktuální výlet připomínajícími nápisy a obrázky. Člověk potom, když se ráno - někdy mnohem později - obléká, hned si vzpomene na všechny ty hezké věci, které ho na tom kterém výletu potkaly. Hm, tentokrát nic. Centrum Ang Mo Kio nás v tomto směru příliš neobohatilo. Nenechali jsme se ale nějak psychicky rozhodit a pokračovali jsme v procházce. Nakonec jsme se dostali až úplně na druhou stranu celého komplexu a čím dál míň se nám chtělo absolvovat celou tu cestu směrem k metru. A to byl také ten nejzávažnější důvod, proč jsme se nakonec rozhodli, že nejen metro, ale i jiné druhy dopravy jsou pro nás dostatečně dobré a začali jsme se rozhlížet po nějaké té zastávce autobusu nebo něčeho podoného. Na první pohled jsme žádnou zastávku neviděli. Ale před chvílí se kolem nás mihnul jeden autobus, což nepochybně znamená, že jsme na správné stopě. Vydali jsme se podél silnice a obdivovali jsme upravenost okolí. Nešli jsme ani tak moc dlouho a před námi se vynořila...autobusová zastávka. Ještě že naše zapůjčená karta, kterou jsme dosud používali jen pro cestu metrem, funguje i na ostatní hromadnou dopravu. Nečekáme ani dloho a k zastávce "připlouvá" autobus místní hromadné dopravy. Zjistili jsme, že to tady funguje stejně jako v metru. Při vstupu jsme se "přihlásili" kartou a při výstupu zase "odhlásili". Určitě nám to odečetlo zase nějaké ty minutky. Ale mezitím jsme se vezli klimatizovaným autobusem a dokonce i směrem, kterým jsme potřebovali. Do Far Horizon Gardens jsme dorazili bez komplikací. Pak už jenom pár set metrů pěšky od zastávky autobusu a byli jsme zpět ze sobotního výletu. Hezké dopoledne jsme za sebou nechali, jen co je pravda. Jen tak dál.

Odpolední program už jsme měli předem domluvený dopředu a já docela jsem se těšil. Návštěva Orchid garden sice zněla jako taková nějaká prohlídka arboreta někde v Horní Dolní, ale už si pomalu začínám zvykat, že když se v Singapuru něco jmenuje zahrada, tak to nemá pod deset hektarů a to, co tam roste, by středně otrlému biologovi vyrazilo dech na několik týdnů dopředu. Oběd máme za sebou, žízní také nestrádáme a tak jenom vyčkáváme, až bude ta správná chvíle vyrazit mezi orchideje.

Pro cestu do Orchid garden jsme využili služby zdejší taxistužby. Protože nás jede mnoho, rozdělili jsme se na dvě části. První má v plánu si důkladně prohlédnout jeden z nejkrásnějších parků v Singapuru a druhá skupina - složená dílem z dětí a dílem z lidiček, kteří se o ně starají - a kteří už tato místa mimochodem důvěrně znají, na nás někde počká, až se důkladně pokocháme pohledem na všechny krásy, které nás očekávají. Taxi už je dole, takže si to jdeme užít. Nejdřív šest pater výtahem. No a potom hódně daleko taxíkem. Opravdu si nepamatuju ani jak daleko, ani jak dlouho jsme jeli. Ale když už jsme byli tam, kde jsme měli být, taxík nás vysadil na parkovišti před vstupem do tohoto botanického parku. Propluli jsme pokladnami - po uhrazení vstupného, samozřejmě - a ocitli jsme se z jednoho upraveného a zelení naplněného světa v jiném, ještě upravenějším a ještě zelenějším světě. Pomalu jsme postupovali po směru prohlídky a rozhlíželi se po všem, co by za to eventuelně mohlo stát.

Nejdříve jsme jen tak procházeli po asfaltových cestách obklopených rostlinami a stromy, které jsme tady v Singapuru už potkali. Ale netrvalo dlouho a začaly se objevovat další a jiné rostliny, které zdaleka nebyly tak běžné. Když jsme ušli několik set metrů parkem, začala se cesta - kterou jsme si pro svoji prohlídku vybrali - šplhat do zpočátku mírného svahu. A co víc. Na levé straně cesty se z ničeho nic objevila odbočka (ne že by tam dříve nebyla a zhmotnila se z ničeho, to ne), jenom nás prostě příjemně překvapila. A to prostě proto, že cedule umístěná u vstupu na tuto stezku hlásala, že odvážlivec, který se touto cestou vydá, bude mít pocit, jako by se ocitl přímo v džungli. Samozřejmě bez úmorného prodírání se hustým podrostem, protože tato cestička byla nejen dost široká, ale také plně vybetonovaná a opatřená zábradlím. Výhledy byly ale naprosto dokonalé. Skoro se mi chce věřit, že tam kde končil poslední kousek betonu začínala opravdová a nefalšovaná džungle. Stromy a i další rostliny tvořily kolem cestičky tak hustou spleť, že si nedokážu představit, že bych byl schopen se tímto labyrintem bez úhony dostat dál než nějakých sto metrů. A všechny ty zvuky, vůně a vůbec atmosféra...úžasný zážitek.

Tato stezka tvořila vlastně jenom takou malou odbočku z naší původní trasy. Byla je o něco málo delší, než mnohem méně zajímavá cesta po asfaltové silnici. Po té, co nám stezka "napříč džunglí" předvedla ukázku naprosto jiného světa nás přivedla opět zpátky na asfaltovou cestu v serpentinách stoupající do kopce. Ale dlouho jsme po této hlavní cestě nešli. Tady už začínaly postupně odbočovat stezičky vlnící se mezi spoustou ostrůvků orchidejí a i jiných krásně kvetoucích květin. I my jsme, tentokrát na delší dobu, opustili hlavní prohlídkovou trasu a zanořili se mezi trsy různě barevných květin. Nedávno jsem si - vlastně kvůli cestě sem do Asie - koupil nový fotoaparát a tak jsem fotil téměř nepřetržitě. Ale nebylo to jenom proto, že bych se nemohl nabažit nové hračky, ale hlavně proto, že prostě bylo co fotit. Spousta obrázků různobarevných rostlin, květin, stromů, zvířat, hub a já nevím čeho dodnes obohacuje moji rychle se nafukující sbírku.

Nějakou dobu jsme se procházeli klikatými cestičkami, které nás vodily od "jedné kytky ke druhé" a pomalu jsme si začali myslet, že to tak půjde až do konce naší návštěvy zde. Singapurská botanická zahrada se ale zdaleka nespokojila jenom s pěstováním rostlin, které jsou přirozené pro zdejší podnebí, ale šla ve svých ambicích mnohem dále. V podstatě něco takového zkoušíme i my u nás doma, ale naopak. Zatímco ve střední Evropě nám slouží různé skleníky a foliovníky, abychom vevnitř vytvořili o něco teplejší klima, tady to funguje přesně naopak. Tady je účelem podobných staveb vytvořit klima sice také rozdílné, ale buď o něco chladnější a nebo o něco vlhčí. Dalším rozdílem oproti našim skleníkům je, že vstup i výstup do těchto - musím říct budov - zajišťuje dvojice posuvných dveří, nezřídka na fotobuňku. Tak jsme navštívili "exotické" prostředí mírného pásu s "podivnými" rostlinami, které živoří při nepředstavitelně nízké teplotě asi dvaceti stupňů. Ale také jsme se dostali do pavilónku, kde byly rostliny očividně zvyklé na mnohem větší vlhkost - což mi teda nejdříve vůbec nepřišlo pravděpodobné - než je v Singapuru a byly neustále zvlhčovány výkonými rozprašovači. Tady se moc fotit nedalo, ale přesto jsme to zkoušeli a některé obrázky se nám docela povedly. Pak jsme narazili i na jeden pavilónek očividně specializovaný na masožravky. Už jsem sice viděl pár kousků rosnatek, ale tohle bylo něco jiného. Tady byly desítky hladových exemplářů. Ale očividně jsme nepřišli v době krmení a nebo jsme si toho alespoň nevšimli. Představoval bych si to asi tak, že dovnitř dorazí "pikolík v overalu" s nějakou bzučící bedýnkou a volně do prostoru vypustí hejno octomilek a nebo snad masařek. Pak chvilku počká, až se disciplinovaný hmyz jako jeden brouk vrhne do kalichů zrádných květů a spokojeně odejde vyčkávat dalšího denního krmení. Pokud teda zbytek své pracovní doby nemusí trávit se síťkou chytáním dalších "večeří". Ale možná, že tady nakupují balený hmyz z Číny na kila. Kdo ví?

Víc druhů pavilonů se mi v paměti nedochovalo, což ale neznamená, že už tam žádné další zajímavé nebyly. A navíc. Ani přechody mezi pavilony, či jak to nazvat, zdaleka nebyly nezajímavé. Každý kousek cesty nám nabízel výhled na další a další exotické rostliny a každá zatáčka skrývala další a další překvapení. Ale nešlo jen o rostliny. Ale mezi přírodními výtvory byly velmi šetrně a citlivě umístěny sochy. Uvnitř pavilonů i vně. Místy byly tyto architektonické prvky doplněny i jezirky vodopádky a fontánkami. Celkový dojem působil harmonicky. Inu takový balzám na duši.

Mimochodem: obrovský zážitek mi také připravila rostlina, kterou dobře znám. Jak jsem si původně myslel. Vždyť jsem kdysi jednu takovou dostal k narozeninám a plody těchto rostlin mě provázejí už od dětství a mám je neoddělitelně spojené s Vánocemi. Možná už se dá uhádnout, že jde o banány a banánovník. Zatímco doma jsem od kolegyněk v práci kdysi dostal banánovníček - malinkatý banánovník, který byl vysoký asi dvacet centimetrů a v té době měl jenom dva listy - tady rostou banánovníky mnoho metrů vysoké. Ale já měl tehdy z mého banánovníčku obrovskou radost a pečlivě jsem se o něj staral. Věděl jsem, že ho musím hodně a pravidelně zalévat, aby byl spokojený. A že je spokojený se pozná snadno podle toho, že pláče. Že prostě na konci nejnovějšího listu je vždycky kapka vody, jen jen ukápnout. A musím se pochválit, že můj banánovníček plakal opravdu hodně a pokud je mi známo, dnes stále ještě úspěšně roste. Ale už bych ho asi ani neunesl. Dnes už je větší než já.

Abych se ale vrátil k reálným banánovníkům tady v Asii. Nejen, že jsou obrovské, ale taky mě na nich překvapilo, že jsou schopny nést plody a současně i kvést. A květ banánovníku? To je zážitek sám o sobě. Je nádherný. Na úplném vrcholu rostliny banánonosné, vysoko nad trsy banánů a listy je obrovský fialový květ. Tady opravdu nemá cenu popisovat podle mě nepopsatelné, prostě jak se to píše v seznamkách: foto napoví.

Další překvapení na nás čekalo vpravo od stezky, po které jsme se posouvali dál a dál tímto rájem nesčetných rostlin. Na první pohled to křoví vedle nás napravo vypadalo jako hromada nějakého plevelu se širokými listy. Ale hned na ten druhý pohled se nám podařilo zaostřit nějaké takové jako když hlavy, které si to trůnily na vrcholcích jednotlivých rostlin. Čím nám jsou jenom povědomé a kde jsme je už viděli? V Kauflandu? V Kauflandu. Zoom našich fotoaparátů napověděl a zkušenější z nás potvrdili, nojo, to jsou přeci ananasy. Týjo. Ananasy přece rostou v krabicích v hypermarketech, že jo! Stejně jako mléko roste v krabicích, možná snad na krávovníku... Nebo ne? Třeba sem ty ananasy z Kauflandu vozí a v noci je sem přilepují na to divné křoví. No to jsou mi věci. Dnes už jsem totálně přešvihnul příděl žasnutí a myslím si, že na několik týdnů dopředu. Údivová inflace. Mozku mozku, nemáš to se mnou lehké...

Pomalým a rozvážným krokem míříme ke konci naší prohlídky zde v Orchid garden. A viděli jsme tu úžasnou spoustu zajímavých věcí a orchideje byly rozhodně mezi nimi, ale po nějakém tom pětsettřiašedesátém druhu už mi začínaly připadat všechny hrozně podobné. Až jsem se pomalu začal přiklánět k sofistikovanému botanickému klíči, který propaguje jeden z mých kolegů a jehož způsob zařazování rostlin je naprosto nezpochybnitelný. Uvedu jen pár příkladů: bílá kytka, žlutá kytka, červená kytka, modrá kytka...

V úvahách nad rozmanitostí přírody jsme se dostali k místu, kde jak mi bylo vysvětleno se nachází jeden z posledních zajímavých objektů, které tady lze uvidět. Byla to taková fontánka ve tvaru přesně kulaté misky o průměru koule, která do té misky byla opravdu vložena. A ta koule by se asi ani nepohnula, kdyby do misky odněkud zespodu neustále nevtékala voda. Tím byla koule nepatrně nadlehčována a i přes to, že její váha byla dosti značná, dalo se jí s vynaložením patřičné námahy v jejím lůžku pohybovat. Taky si matně pamatuju nějakou tu legendu o tom, že komu se s ní podaří otočit, do Singapuru se určitě vrátí. Podařilo se mi to a vrátit se mám v plánu. Byť jen na chvíli.

Poslední naší zastávkou byla malá expozice bonsaí. Bylo jich tady naaranžováno poměrně velké množstní a tvořily jistě velmi cennou sbírku. A některé z nich byly velmi pohledné i pro laika, jako jsem já. Po chvíli se ale celé to kouzelné procházení se mezi stromovými liliputy zvrhlo v prohlížení cedulek u jednotlivých stromečků a hledání nejstaršího exempláře. Ne že bych se na bonsaie samé už ani nepodíval, to ne, ale člověk má prostě sklon k tomu, vyhledávat senzace.

Výlet mezi rostliny nás lehce unavil a taky jsme potřebovali psychicky zvolnit tempo s jakým na nás vyskakují další a další zážitky a nechat prostor svému mozku trochu relaxovat. Na to by bylo dobré si sednout někam na trochu dobrého a chladného piva. A to bylo také mpřesně to, co si pro nás naši hostitelé vymysleli právě na teď. Zkrátka už se tady za ty roky velice dobře orientují. Než ale zasedneme někam do stínu a svlažíme svá hrdla studeným pěnivým mokem, ještě nás čeká krátká procházka. To jednak abychom si toho více vážili no a pak taky proto, abychom se tam vůbec dostali, že jo. Z Orchid garden jsme se vydali po takové silničce. I když už slunce zdaleka nemělo být tak ostré, jak by se na denní dobu slušelo, někdo mu to patrně zapomněl říct. A nebo to byl extra bonus speciálně pro nás, abychom nebyli na pochybách, že to tady s počasím není tak jednoduché. Šli jsme dál podél ne příliš frekventované silnice a co nejlépe využívali každého stínu, který se nám nějakým nedopatřením připletl do cesty. Moc podrobně si cestu nepamatuju, jen snad že asi po deseti až patnácti minutách jsme odbočili doprava (tím jsem si skoro jistý) a po ještě méně frekventované silničce jsme došli ke skupince přízemních baráčků s parkovištěm a s dalšími vymoženostmi, které napovídaly, že si to tady majitelé neoprašují jen tak sami pro sebe, ale že počítají i s účastí cizích lidí - nejlépe zákazníků.

Do prostoru tohoto - řekněme objektu - jsme vnikli v místech, kde jsme s malou nápovědou identifikovali indickou restauraci - prozatím zavřenou. Tak tady půjdeme na večeři. Ale teď bychom mohli jít někam, kde bychom mohli počkat, až tady otevřou. Ano. S tím se prý počítá a zrovna teď se tam přesouváme. To byla nepochybně dobrá zpráva. Ale trasa přesunu nás docela překvapila. Pokud indická restaurace byla na straně shluku budov nejblíže k nám, tak místo kam míříme bylo naprosto na opačné straně. Nekonalo se ale žádné mastňácké a amatérské obcházení dost širokého pruhu zeleně, lemujícího celé toto místo, ale pod vedením našich hostitelů jsme se pustili těsně podél obvodových zdí tohoto soubudoví. Byla to cesta jenom velmi lehce nepohodlná - několik těsně přiléhajících křovin a několik nízkých zídek nás nemůže překvapit. Teda moc překvapit. Když jsme se vynořili u vchodu minipivovaru, kam jsme měli namířeno, a to z boční strany přímo z lůna zeleně krášlící toto místo, lehkému povytažení obočí některých dalších návštěvníků zdejší restaurace jsme se nevyhnuli. Ale to nás nerozhodilo. Museli jsme ale couvnout zpět na cestičku, která běžné a situace neznalé návštěvníky vedla z parkoviště směrem ke vchodu restaurace, abychom si vychutnali pohled na celé průčelí tohoto podniku i s obrovským logem minipivovaru "Red Dot". Tak jsme tady.

Se zbytkem výpravy jsme se měli setkat přímo uvnítř restaurace. Takže směle dovnitř. Usadili jsme se venku - slunko už si tak trochu dalo pauzu. A nebo to možná dělalo to, že kolem nás rostly i nějaké ty stromy a svými korunami, s porozuměním shlížejícími na unavené poutníky, vytvářelo přiměřený stín. Setkání se zbytkem výpravy dopadlo na jedničku. Místo i čas hraje. A už jsou tu i číšníci a číšnice s nezbytnou nabídkou místního piva. Jsme přece v minipivovaru. Při vybírání piva jsme narazili na něco, co se jmenovalo "Monster green lager beer". Už se opravdu opakuju, ale překvapivé to bylo jenom pro mě. I když ani pro mě ne tak moc, protože jsem byl předem varován. Říká se tomu tady puškvorcové pivo, má to být zelené a chuť má být nepopsatelná. No to přece nemůžeme nezkusit! Źádné nějak moc kyselé obličeje kolem sebe nevidím, jenom pár skeptických, ale přece se jen tak nenecháme zviklat! Objednali jsme si s klukama džbáneček. Zbytek výpravy si objednal mnohem konvenčnější nápoje. Bylo to taky pivo, a to mnohem obvyklejší, protože svou barvou rozhodně nepřipomínalo například Źermanickou přehradu uprostřed letní sezóny. Po chvíli k nám číšník - nebo to snad byla číšnice? - už nevím, doručil - doručila džbánek s pronikavě zelenou tekutinou. Tak říkáte, že "tohleto" je pivo. No tak dobře. Rozlili jsme si to do sklenic a ochutnali. Hm, byl to velký kontrast. Stejně tak, jako byla barva výrazná, tak přesně tak byla chuť naprosto nevýrazná. Kdybych zavřel oči, nic by nenapovídalo, že se tohle pivo nějak moc liší od všech ostatních. A i do kategorie "pivo" by se to dostalo jen těsně. Ale je pravda, že ta barva dělala tenhle nápoj poměrně atraktivní. Dopili jsme ten brčálově zelený džbánek a objednali si raději něco konvenčnějšího.

Mimochodem: právě v tu dobu, kdy jsme seděli u Red Dot, tady probíhala "Happy hour", obecně velmi oblíbené období kdekoliv na světě. Tato šťastná hodinka nabízela, že když si objednáme "tower" zdejšího piva, tak dostaneme další kousek zdarma. Byla to bez pochyby lákavá nabídka a některé ze skupinek u vedlejších stolů se jí s nadšením chopily, ale my, co jsme měli před sebou plán a hodlali jsme se ho pevně držet, jsme tu hodlali strávit už jenom velmi krátkou dobu, která nám neposkytovala prostor pro nějaké větší projekty. Rozhodně bychom se nebyli schopni vypořádat se dvěma towery jakéhokoliv místního piva "bez ztráty kytičky".

Takže jsme si docucali naše džbánečky a a pomalu jsme se zvedali k přesunu do místa, kde na nás nepochybně čeká večeře. Tento další zlatý hřeb dne se bude odehrávat v indické restauraci, ze které jsme se tak usilovně probíjeli do pivovaru Red Dot. A zrovna mě taky napadá, že už tak úplně přesně nevím, jak jsme se dostali zpět k indům. Ale pravděpodobně jinudy, protože už naše výprava byla mnohem početnější včetně dětských kočárků. To bych si snad pamatoval, že bychom se brodili zelení s kočárky na ramenou...

Ať už tak a nebo jinak, po poměrně krátké chvíli jsme se dostali zpět do indické restaurace, která na rozdíl od naší první návštěvy - kdy byla temná a liduprázdná - teď přímo přetékala ruchem. Chvilku jsme se tak rozhlíželi, až jsme nakonec našli stůl na něčem, čemu by se snad dalo říkat terasa, a usadili jsme se. Všichni jsme se vešli k jednomu - nebo snad dvěma sraženým kulatym stolům - a těšili se na dobroty. I hlad už se hlásil o svá práva, poslední jídlo, které jsme absolvovali, bylo v centru Ang Mo Kio. Tady v tropech sice hlad není tak citelný, protože ho zcela neoddiskutovatelně přebíjí vedro a žízeň, ale někde tam vzadu vždycky číhá, jen jen se ujmout vlády. Systém podávání večeře jsem pochopil jenom částečně a tak ho nebudu vysvětlovat, jen ho tak přibližně popíšu. Kromě toho, že jsme si pravděpodobně v nestřeženém okamžiku objednali pivo - tady lahvové a překvapivě nedobré, kterému tady říkali Kingfisher - nám našimi hostiteli byla objednána večeře. Opět v nestřeženém okamžiku a bylo to tak dobře. A jak už jsme napsal. Nevysvětluji, popisuji. Stůl, u kterého jsme seděli byl kulatý a dostatečně veliký, abychom se tam všichni vešli. A bylo nás tam opravdu mnoho. Sedm dospělých a dvě děti. Nejdříve nám přinesli nádobí. Řadami nováčků v Singapuru - tedy mnou - proběhla lehká vlnka překvapení a nepochopení. Dostali jsme všíchni kus nějakého obrovského zeleného lupenu, velikosti asi tak čtyřicet krát třicet centimetrů. Bylo mi ochotně vysvětleno, že jde o kus banánového listu, a že mu mám odteď říkat talíř. No, to jsem zvědavý, co příjde dál. A rozhodně jsem nebyl zklamán. Servírování jídla na "talíř" probíhalo asi tím způsobem, že nedlouho po tom, co nám přinesli nádobí se kolem našeho stolu začaly trousit stylově folklórně oblečené postavičky s různými nádobami naplněnými různými ... doufám potravinami? Něco se mi povedlo identifikovat a něco ne. Tito lidé - říkejme jim například číšníci - nám každému zvlášť nabízeli svoje "cosi" co si hrdě přinesli v patřičné nádobě. Nu což indická kuchyně není zas až tak zákeřná tak jsem jim všem říkal že jako jo, že zrovna vyjimečně tu jejich mlsku ochutnám a že zrovna na ni mám právě chuť. Postupně se mi můj banánovníkový list plnil a plnil různými dobrotami a to i přes to, že jsem celkem zdatně ujídal. Nakonec záastup personálu restaurace začal žídnout, až ustal docela. Bylo to štěstí, protože mi začalo docházet místo na "talíři" a později taky v žaludku. Ale musím naopak taky přiznat, že v podstatě všechno, co mi zdejší pikolící nakladli na list, bylo opravdu dobré. Po večeři jsme chvilku odfukovali a poté, co jsme se nakonec vypořádali i s pivem - nebo tím co se za pivo vydávalo jsme vyjeli zpět do Ang Mo Kio.

Potom, co jsme dorazili do místa našeho přechodného bydliště a chvilku jsme si odpočinuli, vyrazili jsme na Broadway. To místo má opravdu neopakovatelnou atmosféru. Je to tisíc příběhů v jednom. Kdybych se začal rezepisovat, dříve a nebo později bych se začal opakovat a určitě by se mi všechny popletly. Takže malý skok v čase, my už jsme zpět ve Far Horizon Gardens, venku je tma, přes mraky vykukuje měsíc a my se chytáme jít spát v našem příjemně vychlazeném pokoji. Dobrou noc.

3.4.2010 - Singapore, Historické muzeum, centrum - Trochu mi to připomíná Ameriku. V Americe byly všechny rána taky podobná jako vejce vejci. Že by to mělo něco společného se zeměpisnou šířkou a délkou? Hm, třeba se k tomuhle nápadu jednou vrátím a vytřískám z něj nějakou když ne odbornou práci, tak alespoň beletrii. Dnes ráno ale naše kroky - hned po ranních, fyziologicky nejnezbytnějších úkonech - míří opět přímo do bazénku dole v přízemí. Někdy jsme tu sami, někdy tu s námi ještě je někdo další, ale deset nás tu dohromady nebylo ještě nikdy. Ani dnes ne. Po přiměřeně dlouhé koupeli jsme se osvěženi vrátili nejen zpět do vysokých pater, ale taky k plánování dnešního dne. Co podniknem? Dnes se ale nebe lehce mračí a slibuje, že by mohlo těžce zapršet. A to i jindy, než v časech, které jsou zde úřady stanoveny.

Pojedeme do centra a potom uvidíme, co se s tím dá dělat. Bylo nám doporučeno zdejší singapurské historické muzeum. Proč ne? Už jsme tady byli leckde, ale v muzeu ještě ne. Tak teda jedeme. Protože máme stále "šalinkarty" pojedeme zase "SMRTí". Cesta na zastávku proběhla rutinně, už se tady docela orientuju, už jsem tady přeci třetí den. Ochranka u brány resortu už nás zná - "Ahoj kluci!" - a ten kousek po ulicích směrem k metru už jsme šli několikrát. I když, co se týká ochranky, nebyl jsem si jistý, jestli zrovna tihle už nás vůbec někdy viděli, a nebo jim jenom stačilo, že jsme šli směrem ven a to na lehko, bez nějakých naditých zavazadel.

Dnes ale opravdu počasí není tak usměvavé, jako jindy. Sice se už zase lehce opakuju, ale pokouším se postupně gradovat děj směrem k pointě. Možná že nakonec budeme docela rádi, že většínu dne budeme trávit v zastřešeném prostoru. Alespoň to tak v této chvíli vypadá. Když jsme vcházeli do metra, kromě hrozivých mračen nás zatím nepotkalo nic, co by stálo za zevrubnější popis. Při výstupu z metra, o mnoho stanic jinde, obloha odmítala změnit svou zakaboněnou tvář, a stále na nás pohlížela nevlídně. Jakoby jsme si prvními dvěma naprosto vzorovými dny vyčerpali příděl "přítulného" počasí. Ale dnes jsme se rozhodli, že nás nic takového nerozhází. Dnes přece jdeme do muzea. A jak bude odpoledne? Na to je přece naprosto jasné. Někdy mezi druhou a třetí bude obrovská průtrž mračen, a hned potom bude všude naprosto nádherně slunečno. Tím prvním jsme si byli naprosto jistí a pokud jde o to druhé, v to jsme úpěnlivě doufali.

To už jsme se po vystoupení z metra ocitli na cílové stanici a prošli pár ulic, aby se před námi náhle objevila budova, kterou neumím slohově zařadit. Což ale není zas až takový zázrak, protože já nejsem bohužel žádný architekt. Zkusit popsat ji ale můžu. Byla celá bílá. Málo? Tak dál. Měla nepochybně prvky renesance, ale ani vliv baroka a dalších asi dvacíti architektonických směrů bych jí nedokázal upřít. Naštěstí jako ryzí laik si můžu dovolit popis, že to byl bílý barák, který se současně snažil tvářit staře a tradičně a současně taky velmi udržovaně a zachovale. Když jsme po několika kamenných schodech vešli dovnitř, tak jsme se ocitli v kruhové hale. Tak. Nejenom že se bíle a tradičně snažil tvářit vnějšek budovy, ale i vnitřek s ním v tom šel ruku v ruce. Celý interiér byl vymodelován v tom samém "tradičním" stylu - ať už to byl kterýkoliv - a zářil tou samou bělostí. Celá ta sláva byla přiklopena pokličkou - klenutou klenbou. Celkový dojem působil sice jakože historicky, ale vcelku sterilně. Po krátké dohodě jsme si zakoupili lístky na hlavní prohlídku. A vyrazili jsme.

Po schodech jsme vystoupili do prvního patra této kopulí zastřešené haly a dosáhli tak ochozu, který obkružoval celý půdorys haly. Z tohoto balkónu - kromě schodů, kterými jsme se sem vyšplhali, vedla chodba do další části muzea. Musím říct, že podivnější chodbu jsem ještě neviděl. Celý tento prostor zabíral tři plnohodnotná patra - alespoň taková, která by byla v jakékoliv jiné trochu méně neobvyklé budově. Stáli jsme na okraji chodby vedoucí do další modernější části budovy. Chodba před námi byla vcelku krátká. Její délku - ne větší než padesát metrů tvořil něco jako most. Celá tato lávka byla ale lemována sněhobílým mohutným štukovaným zábradlím. Chodba, kterou jsme přišli navazovala právě na tuto lávku. Pod námi někde v hloubce se dalo tušit další patro, které však nebylo přímo přístupné ze vstupní haly (marně odháním vzpomínky na některé z akčních her). Nad námi je ale prosklená klenba, která je naprostým kontrastem k dolnímu, ve stínu utopenému přízemí. Ale to ani zdaleka nebylo všechno. Uprostřed tohoto architektonického dílka se nacházelo místo, které na první pohled nedávalo žádný smysl. Most se zde rozšiřoval do takového kulatého náměstíčka, které nemělo očividně jinou funkci než prostě existovat. Já jsem teda alespoň na nic nepřišel.

Most nás dovedl do prvního patra obrovské prosklené budovy, očividně se nesnažící tvářit jako kus historie. Stěny i strop tvoří kovová konstrukce z větší části prosklená. Pod stropem jsou na dlouhé podélné ose v jedné řadě a v asi dvoumetrových rozestupech zavěšeny na dlouhých kovových tyčích lustry, které se nápadně podobají "křišťálovým skvostům" plným cinkrlátek. Na první pohled si tam jen tak visí a svítí a člověk by jim určitě druhý pohled ani nevěnoval. Když nám na ně ale padl letmý pohled po chvíli zaujalo nás, že se tak nějak kývají v průvanu. Ale co by tady dělal průvan? Na to je tahle budova očividně přiliš promyšlená. Pak se ale potvrdilo naše podezření definitivně. Lustry tady pohybuje nějaký důmyslně skrytý mechanizmus a to naprosto promyšleným způsobem. Zatímco v jednu chvíli jsou všechna svítidla v klidu, po chvíli už se kývají do stran v nějakém složitém vzorci. Večer potmě to musí vypadat ještě mnohem efektněji.

Tolik ke stropu a vůbec obecně k výšinám historického muzea. Další pozornost jsme věnovali patru na kterém jsme stáli a které bylo vlastně prvním patrem budovy. Většinu tohoto patra tvořily vlastně ochozy po krajích budovy jen sem tam propojeny soustavou mostů a lávek. S přízemím byla tato nadzemní prostora spojena eskalátory. Přízemí byla v podstatě souvislá prostora kterou korzovali bez zjevného záměru a nebo úmyslu turisti a to ve skupinkách i jednotlivě. Část této prostory byl uměle oddělen truhlíky s nějakou vegetací a obsahoval něco jako restauraci. To je dobře vědět. Nejen kulturou a sebevzděláváním se je člověk živ. Hledali jsme, kam vlastně jít. Kde se nachází vstup do expozice, do které jsme si zakoupili lupeny. Zatím je po nás nikdo nechtěl. Nakonec jsme nalezli jeden takový - možná spíše travelátor než eskalátor, před kterým stál na stráži turniket. Hm, už dlouho se mi nepodařilo nacpat tolik cizích slov do jedné věty. Zkusili jsme nabídnout naše lístky tomuto zařízení a ono to fungovalo. Brána se otevřela a našemu prahnutí po vzdělání už nestálo nic v cestě. Pomalu jsme se blížili - nebo spíše byli unášeni - k něčemu, co vypadalo jako obrovský sud - prostě taková válcovitá stavba uprostřed budovy - kde "pohyblivý chodník" končil a kde nás čekala sestupná spirála nepohybliváho chodníku, která nás zavedla až do podzemí. Týjo. Denní světlo nahradilo světlo umělé a to později zase šero. Po pár krocích šerem až téměř tmou jsme se ocitli v podzemní kulaté místnosti, jejíž jediná stěna byla jedním obrovským filmovým plátnem, na které byl v nekonečné smyčce promítán dokument o historii i současnosti Singapuru. Chvíli jsme se koukali a když se nám začalo zdát, že se scény opakují, prošli jsme otvorem na druhé straně místnosti a pokračovali jsme dále směrem hlouběji do podzemí muzea.

Sklepení. Jiné slovo mě nenapadá. I když tady nebyly žádné neomítnuté stěny ani jiné rekvizity tak dobře známé z různých dobrodružných románů, přesto kontrast se vzdušnou a prosvětlenou nadzemní částí muzea byl nepřehlédnutelný. A navíc samozřejmě, vůbec žádná okna, to dá rozum. Ale zato jsme se konečně dostávali do části muzea, kde kromě architektonických zvláštností a videoprojekcí byly k vidění i nějaké exponáty. První větší sál jich obsahoval spoustu a hned i několik, které nás zaujaly. Ve mě osobně zanechal největší dojem například čínský pohřební vůz - buď originál a nebo kopie jedna ku jedné, rikša a také velká spousta keramiky. Vše bylo promyšleně rozmístěné po místnosti s komplikovaným půdorysem. Tak komplikovaným, že jsem nebyl schopný odhadnout celkový tvar a po chvíli ani směr, ze kterého jsme sem přišli. Celá soustava místností se totiž utápěla v šeru, které jen tu a tam lehounce rozpouštěly bodové lampy a nebo moderní interaktivní displeje. Kontrast mezi archaickými artefakty a moderní prezentační technikou byl naprosto neuchopitelný. Nejdříve jsem se snažil pečlivě pročíst všemi komentáři všech vystavených věcí, ale brzy jsem to musel vzdát. Moje úroveň angličtiny zdaleka nestačila na plynulé čtení odborných popisů a nechtěl jsem se pořád vyptávat. Takže jsem se nakonec omezil na názvy a vůbec texty psané kapitálkami.

Takto jsme se proplétali jednou místností za druhou, tu a tam zpestřenou tématicky naaranžovanými chodbami a průchody. Pokud bylo záměrem architekta jen navodit atmosféru a plynule přesunout návštěvníky z jedné části expozice do jiné, tak si myslím, že to příliš nevyšlo. Právě u těchto jen jakoby doplňkových částí výstavy se návštěvníci shlukovali a vzájemně se fotografovali v naprosto roztodivných pozicich. A právě toto mělo za následek, že přechod do další části expozice nebyl zdaleka tak plynulý, jak by se dal očekávat. Ale možná, že právě toto měl architekt na mysli. Když jsme se takto regulovanou rychlostí propletli celou historií Singapuru, dostali jsme se nakonec do místa, kde stěny přestaly mít lehce ponurý vzhled a kdy na nás všechno - kromě audiovizuální techniky - křičelo "já jsem historie!" a zase nás pohltila mírně futuristická architektura a propustila nás do přízemí muzea. Tady, opět ve světlé, prosklené části muzea jsme zjistili dvě závažné věci. Jednak, že venku docela slušně prší a že máme docela obstojný hlad. Už dříve jsme chtěli řešit oběd tak, jak to máme ve zvyku při všech našich výletech. Poodejít kousek dál z místa, kde se motají turisti a najíst se někde, kde jedí místní. Je pravda, že v Asii a například v Africe to jistě není bezpečné řešení. Ale v Evropě, Americe a i tady v Singapuru nám to přišlo jako naprosto nejlepší alternativa. Ale v kombinaci s deštěm tato varianta ztratila na atraktivitě a my jsme zamířili nejkratší cestou k truhlíky ohrazenému místu, které se tvářilo jako restaurace. Snad než se najíme, přestane i pršet. Usadili jsme se u stolu a místní pikolík nám přinesl jídelní lístek. Na tohle jsme tu v Asii moc zvyklí nebyli, ale poradili jsme si. Do oka nám padla italská kuchyně. Pasta carbonara? Proč ne? Prý těstoviny přivezl do Evropy z Asie Marco Polo, takže těstoviny v Singapuru mi přijdou naprosto v pořádku. A vůbec nebyly špatné.

Když jsme zatočili s hladem a žízní, zjistili jsme, že "problém počasí" se vyřešil tak nějak sám od sebe. Prosklený strop i stěny sice byly nepochybně mokré, ale vody rozhodně nepřibývalo. Takže můžeme jít dál. Ale ještě než vyrazíme, koukneme se ještě do dalších vedlejších expozic v prvním patře, které by nám podle údajů na naší vstupence měly být také přístupné. Ano ano. Kruh se uzavírá. Musíme se dostat o patro výš, do místa, kudy jsme sem přišli. Ještě, že tady k tomuto účelu mají nainstalovány jezdící schody. Teď se budou obzvláště hodit. Těsně po obědě.

Mimochodem: Podařilo se nám zpestřit jednu právě probíhající svatbu. Přesněji, svatba jako taková už proběhla a oba mladí si už nepochybně řekli své "Ano", "Yes", "Hai" či něco obdobného, co se tak říkává na různých místech tohoto glóbu. Na tohle nejsem expert. Mladý pár se ale nepochybně rozhodl pro focení v prostorách singapurského muzea. Myslím si, že fotograf z nás měl ještě minimálně pár týdnů noční můru. Než jsme se zvedli od svého stolu v restauraci tak si fotil naprosto spokojeně. Byla to ale jeho chyba, když se rozhodl pro umělecký záměr vyfotit šťastný pár na jezdících schodech zrovna ve chvíli, kdy jsme se rozhodli se přesunout o patro výš. Mladí asi dostali přesné instrukce se dole nalodit na eskalátor a vyjet vstříc objektivu, který úplně nahoře třímal onen umělecky založený fotograf. Jaké bylo jeho překvapení, když kromě páru ve svátečním se mu "na mušce" vynořily tři postavičky, které rozhodně nezapadaly do celkového pojetí. Byli jsme sice oblečeni čistě a společensky nezávadně, ale do "velké večerní" měl náš oděv hodně daleko. Bojím se, že jsme páreček nechtě odeslali na ještě jedno kolečko po eskalátorech. Podle toho, jak se tvářili to ale brali sportovně. No ale až jednou budeme všichni slavní, tak si nás vnoučata šťastného páru budou vzrušeně na fotografiích ukazovat.

Jak už jsem nesměle naznačil, součástí muzea byly také různé a musím také říci, že velmi početné tématicky zaměřené expozice, které se měly nacházet tady nahoře v prvním patře. Ano. Už jsme tady byli, ale tím jak jsme se hnali na hlavní prohlídku, vše ostatní kolem sebe jsme nechali zatím bez povšimnutí. To se teď ale změní. Nevím, kolik tady je těchto tématicky zaměřených expozic, ale alespoň pár z nich rozhodně chceme prozkoumat. Vstup do těchto bočních pavilonků střeží - tak jako do hlavní expozice - turniket, který by se měl nechat ukecat čárovým kódem na našem lístku. A opravdu. Většinou to funguje bez problémů. Takto se nám podařilo navštívit několik zajímavých pavilonů, jako například ten o vlivech na místní směsici kuchyní a vůbec o jedlých rostlinách vůbec. Taky tu byly pavilony středně zajímavé o historii filmu a hudby, spíše té populární a pak tu byly i takové, kde jsme toho času moc nepobyli. Jako například pavilon o historii šití. Ale protože jsme už od začátku neměli v plánu projít všechny prostory muzea - to totiž není úkol na půl dne (a více času jsme prohlídce historického muzea věnovat nemohli a ani nechtěli), pomalu jsme se měli k odchodu. Historie je krásná věc, ale my jsme tady chtěli vidět ještě spoustu jiných věcí, živějších a současnějších.

Přece jenom se ale zastavím u pavilónků, které jsme v rámci prohlídky navštívili. Už samotný vstup do jednotlivých expozic byl zajímavý. Kdo by si myslel, že zakoupením lístku v pokladně a vstupem do vnitřních prostor muzea může lístek zahodit, se zlou by se potázal. Při vstupu do jednotlivých tématických sekcí byl turinket se čtečkou lístků a spolehlivě třídil ty, jež měli platnou vstupenku od těch, co ji neměli. Třídil tak důkladně a nesmlouvavě, že i nám několikrát odmítnul vstup do místa, kde jsme měli mít volný pohyb zajištěn. Ale po několikerém přiložení lístku se nakonec elektronika umoudřila a vpustila nás kamkoliv, kde jsme se chtěli podívat.

Když jsme opět vyšli z budovy muzea, všude byla ještě ve vzduchu cítit voda. Lehký opar se vznášel i všude nad hájky rostlin, tak bohatě prostupujícími zdejší skupiny budov. Hezký pohled, ale fotografovat se to moc neda. Voda ve vzduchu je dobrá jenom na umělecké fotky a takovéto ambice nikdo z nás neměl. Ještě jeden panoramatický pohled z horního schodu muzea a jdeme. Máme před sebou jasný cíl. Poučeni o historii, naplněni zážitky a pastou carbonara, míříme teď zpět do centra, přesněji k Marina Bay, kde máme odpoledne sraz s přáteli. A to nejen s těmi, kteří nám tady v Singapuru poskytli přístřeší, ale i s dalšími, kteří sem jezdí za prací. No uvidíme.

S nezbytným plánem města v ruce přemýšlíme, jak se co nejlépe dostat spletí zdejších uliček až tam, kde nás za pár chvilek budou očekávat. Buď půjdeme pěšky, což by nemuselo být nezajímavé, ale vzhledem ke vzdálenostem, bychom asi nestihli domluvený čas setkání a nebo proletíme podzemím. Přímo metrem bychom tam zase byli brzy a nic bychom v podstatě neviděli. Takže jsme se rozhodli pro kompromis. Chvilku si vyjdeme pěšky a potom se pokusíme najít nějakou stanici metra, která nás nasměruje tím správným směrem a metro nás pak odveze tam, kam jenom budeme chtít. A jak řekli, tak učinili. Bez nějakých katastrofických scénářů jsme se nakonec dopravili tam kam jsme chtěli. Na Marina Bay.

Už si skoro začínám připadat, že se tu v centru Singapuru začínám vyznat. Ale bude to asi jenom tím, že některými uličkami už jsem prošel vícekrát a některá panoramata jsou spolehlivě vidět z více míst. Nicméně to nemění nic na tom, že už jsme se zase dostali na klimatizovanou ulici. Už si na ten pocit začínám zvykat. Tentokrát tady ale chvíli pobudeme. Kromě jiných zajímavostí je tady taký další z minipivovarů, které lze v Singapuru najít a navštívit. Tento - hospůdkou opatřený - minipivovar se jmenuje Pump room. A tady se nám taky neomylně podařilo se setkat s přáteli. Copak o to, že sem trefili oni není žádný div. Ale zvládli jsme to i my.

Mimochodem: Aristoteles říkal: dejte mi pevný bod, a já pohnu Zemí. U nás funguje, dejte nám mapu a my pohneme....zadkem. Možná. Když to pro nás bude dostatečně atraktivní.

Setkání na "klimatizované" ulici probhěhlo v souladu s očekáváním naprosto bez problémů. Společně jsme se vydali přímo k Pump roomu. Navštívili jsme sice krátce i vnitřek restaurace, nakonec jsme se ale nechali usadit venku před pivovarem. Jednak vevnitř byla zima – a to dokonce i některým z nás evropanů - a jednak tam bylo šero a hlasitá hudba a to vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli i děti, nebylo zrovna dvakrát vhodné. Takže jsme se rozesadili u stolu, který nám personál hbitě připravil. Všichni jsme se vlezli a dokonce zbyly i dvě místa pro kluky, se kterými si Adam dal tady v Singapuru "scuka". Minimálně jeden byl ze Zubřího. Kde taky jinde potkat krajana, než dvacet tisíc mil pod mořem...teda dvacet tisíc mil daleko. Tamto byla jiná pohádka. Kluci dorazili spolehlivě a velmi rychle zapadli do kolektivu.

A co jiného si dát v pivovaru než pivo. A objednali jsme si hned dva towery, jednak pro to, že jsme se rozdělili na dva "chuťové" tábory a jednak taky proto, že nás na ty dvě věže bylo dost. I bez Sarumana. A to dokonce jedna z těch dvou věží byla světlá a druhá tmavá. O to jsme ani neusilovali. Co nám ale postupně začalo vadit byla chuť piva. Zdaleka se neblížila tomu, co bychom očekávali. Prostě se to nedalo pít. Tak jsme si zavolali obsluhu - ti průbojnější a komunikativnější z nás - a začali jsme vyjednávání. My méně jazykově vybavení jsme se alespoň tvářili patřičně nespokojeně. Na to tlumočníka člověk obvykle nepotřebuje. Kdoví, jak to ten mozek dělá, že úsměv je všude úsměv a zamračená tvář taky nikoho nenechá na pochybách. Obsluha byla zprvu sice překvapená, nebo "jakože" překvapená, ale když jsme - částečně verbálně a částečně mimoverbálně trvali na výměně našich věží - tedy hlavně jejich obsahu, tak nám téměř s úsměvem vyhověli. Tak. Máme nové věže s naprosto jiným pivem. Personál zde trval na tom, že nám do směšně malých kryglíčků bude nalévat sám. Nu což, proč ne. Co ale bylo mnohem horší, ani tohleto pivo nebylo vůbec dobré! Z čeho to tady vaří? To nabírají vodu přímo z Marina bay? To už některým lehce napraskly nervy a po lehké neshodě s manažerem podniku jsme odešli středem. Moc bych nedal za to, že jsme ani nic neplatili. Ale co vím naprosto jistě, že sem už na pivo nejdu.

Mimochodem: Přece jenom ale to posezení zde nebylo tak úplně zbytečné a samoúčelné. Seděli jsme v podstatě na kraji takového jakože náměstíčka, rafinovaně zastřešeného a rafinovaně přichlazovaného. Střed této oázy tvořila členitá fontána se spoustou trysek a gejzírků a nebo jak to všechno pojmenovat, která v nějakém promyšleném rytmu vytvářela vodní šou pro potěchu oka návštěvníků. A nejen pro potěchu oka. Lidi už to tady znají. Proto tady chodí především se svými ratolestmi a zcela promyšleně je vypouštějí mezi gejzíry a gejzírky. Protože jsme asi osm stupňů nad rovníkem, o nachlazení se tady nemusí nikdo starat. Rodiče "vybalují" své ratolesti z přebytečných textilií a nechávájí je řádit ve vodním světě. Co mě ale nadchlo ze všeho nejvíce - a za co jsem taky Pump roomu "smazal pár trestných bodů" bylo to, že jak někteří rodiče - částečně sedící na některé ze zahrádek, částečně postávající po obvodu mokrého kruhu - očividně začali lákat své ratolesti k sobě, zcela nepochybně ve snaze se zase posunout někam dál, objevil se některý z číšníků nebo z číšnic z okolních restaurací a barů a rodičům nabídl ručník k usušení jejich ratolestí. Zdarma. Nevídáno!

Po odchodu z Pump roomu nám nezbylo, než se domluvit na náhradním programu. Noc byla ještě mladá a to i přes to, že na rovníku se stmívá velmi, velmi rychle. Pump room jsme opouštěli ještě za světla a ke svému cíli (na kterém jsme se jednomyslně dohodli) jsme dorazili až za šera, i když to bylo jenom pár stovek metrů. Naším cílem byl Breverkz. Kde jsem to jméno jenom už slyšel? Když jsme tak nějak docházeli k Breverkzu - a nebo už jsme tam snad seděli? Tady paměť selhává. Prostě někdy mezi tím, co jsme odešli z Pump roomu a tím, než jsme se usalašili v Brewerkzu, dostal někdo nápad - ke kterému jsme se někteří s nefalšovaným nadšením připojili - a to, že se projedeme po Marina Bay. Lodí. Stewardky plavební společnosti na nás pokřikovaly už ve chvíli, kdy jsme kolem nich procházeli do své nové prozatímní destinace, ale napoprvé jsme se nechytili. Až když tu myšlenku vyslovil někdo z nás, tak se nám to tak nějak rozleželo v hlavě a někteří jsme byli všemi svými končetinami pro. Už jsme se tady pohybovali kdečím, ale loď to ještě ani jednou nebyla.

To, co přirazilo k molu bylo každopádně plavidlo. I loď se tomu tady v klidné zátoce dá říkat. Bylo to ale něco jako autobus. Mělo to dlouhou zastřešenou kabinu s okýnky asi zpola prosklenými. Ideální pro přepravu turistů z bodu A zpět do bodu A, když ovšem mezitím turisti navštívili spoustu bodů, na něž je i abeceda krátká. Do lodi usedáme ve chvíli, kdy si ani šero už nebylo tak úplně jisté, jestli vlastně není jenom hodně světlá tma. Zpětně jsem tak trochu přemýšlel, ano i takové věci já někdy snadno na vyžádání dovedu, jestli plavba za světla by nám náhodou neposkytla větší zážitek. Odpověď zní: ne. Teprve po setmění se všechny ty budovy, které po pár dnech již tak důvěrně známe za světla, rozsvítí a vytvoří naprosto jiný, ale ohromující kolorit zdejšího centra. Naše plavba začala přibližně v místě, kde je na dohled Brewerkz a kde si Singapore river ještě stále drží tvar řeky. Od té chvíle se ale oba dva břehy začaly od sebe vzdalovat a vzdalovat, až jsme byli z jedné strany Marina bay vnímat břech druhé strany jen jako rozmazanou, barevnou, světelnou šmouhu. Ohromné mrakodrapy ale působile stále stejně monumentálně, ať už se k nám obracely kteroukoliv svojí tváří. Minuli jsme známá místa v centru, dva nebo tři mosty, které jsme za sebou nechali i na svých pěších vycházkách a pomalu jsme se přibliovali k symbolu Singapuru. Tady jsme zamanévrovali tak, aby lev s rybím tělem byl co nejfotogeničtější a po krátké kochací pauze jsme se opět začali vracet. Po pravé straně jsme právě míjeli singapurskou operu, vystavěnou ve tvaru durianu, když začal další zdejší tropický deštíček. I když tento zdaleka nedosahoval odpoledního a zcela tradičního exempláře, přesto dokázal přesunout spoustu tekutin odněkud shora dolů do ulic Singapuru.

Mimochodem: co do efektivity jsou zdejší přeháňky nepřekonatelné. Pokud je smysl deště jako takový, dostat co nevíce vody z nebe na zem v co nejkratším čase, tak tady to funguje. Dokonale. Nechápu sice, k čemu je to dobré, protože i tak je tady ve vzduchu vlhko, ale zase nemusím rozumět úplně všemu. Že ano.

Od vyhlídky na operu jsme všechno pozorovali zevnitř kajuty, kterou jsem tak neuctivě prve nazval jako autobus. Nikdo z nás nechtěl být mokřejší, než je opravdu nezbytně nutné. Jak mi teď byla střecha dobrá. Zbytek cesty už nás provázela průtrž mračen, takže se jemná romantika samovolně přepnula na romantiku poněkud drsnější. Hlavně doufám, že déšť je v ceně a nebude po nás vyžadován žádný doplatek. To co pro nás byla atrakce, pro kapitána bylo něco, čemu v podstatě ani nebylo nutné věnovat příliš velkou pozornost. Nevím jak to kapitán udělal, ale když jsme přistávali zpět u mola, déšť už to definitivně vzdal. Kromě deště to vzdaly i stewardky, ale už bylo stejně dost pozdě a možná že už tu další pozdější jízdy ani nemají. Tak jsme se všichni společně vrátili směrem do Brewerkzu.

Mezitím se zbytek výpravy, co s námi neplul na prohlídku večerního Singapuru, zabydlel na terase Brewerkzu a snaživě vyprazdňoval džbánky. A koukal asi na tenis a nebo na fotbal na mnoha placatých obrazovkách, umístěných v těch nejnečekanějších místech. Omlouvám se za svou ignoranci, ale sporty v televizi obecně mě - kromě několika čestných vyjimek - nechávají naprosto chladným. Zatímco sedíme pod pevnou stříškou minipivovaru a těsně po tom co jsme se před tím vylodili z našeho korábu, začal déšť zesilovat až do mohutnosti, kterou jsme už znali z pravidelných odpoledních představení. Takovým pravidelným deštíkům odpoledne, které se zpravidla trefily do doby okolo půl třetí, jsme doma říkávávali deštíček tesláček, protože zcela pravidelně "zpříjemňoval" odchod z práce mnoha generacím zaměstnancům stejnojmenné firmy.

Čas hezky plynul, ale tak nějak jsme cítili neodolatelnou potřebu přemístit se někam, odkud bychom se byli schopni dostat pohodlně, v krátké době a pokud možno pěšky. Volba byla jasná: Broadway. Vzali jsme si taxi - a nebo dvě? - a přesunuli jsme se všichni na Broadway. Konečně doma... je to zajímavé, že na to aby si člověk oblíbil nějaké místo, stačí opravdu jen chvilka. Tentokrát byla ale Broadwy pro nás o něco rušnější. Naši noví známí přijeli s námi do naší oblíbené hospůdky. A bylo vidět, že se velice rychle zorientovali a zapadli do zdejšího prostředí. Bylo veselo, bylo. Ale žádná noc není bez konce a zítra je den D. Další den D v pořadí, a není ani poslední. Takže pozvolna se raději přesunujeme zpět do Far Horizon Gardens a neomylně se blíží i hodina našeho spánku. Dobrou noc.

4.4.2010 - Singapore, Indonézie - Probuzení jsou tady těžká, ale dost nám pomáhá klimatizace. Bez ní si to tady jako skrz-naskrz lidé mírného pásu, neumíme vůbec představit. Jenom jsem přišel na to, že fotoaparát je výhodnější nechávat v místnostech, kde klimatizace není, protože optika mého přístroje má na střídání teplot velmi vyhraněný názor. Prostě se zarosí a mějte mě rádi a klidně si foťte rozmazané šedé šmouhy. Nevím sice, jak to budu dělat v hotelích ale snad na něco přijdu. Nicméně, už je přece jenom znát, že už jsme tu nějakou dobu a přes všechno co jsem před chvílí napsal je vstávání už přece jenom o malinko lepší. Všechny ty rutinní ranní úkony nemá asi smysl popisovat a tak rovnou přeskočím k události dne. A tou je nedělní oběd v restauraci v centru. Jde o zcela specifický typ restaurace. Nebo alespoň bude naprosto specifická v době, kdy ji s našimi přáteli navštívíme. Dokonce jsme si museli rezervovat místa dopředu, abychom měli vůbec šanci se tam dostat. O co jde. Je to něco takového jako tak zvané "happy hour". Ale tohle naše happy hour by mělo trvat od půl dvanácté do půl třetí. Během této doby zde člověk může do sebe nasoukat a nalít cokoliv, co zvládne a co tu mají v nabídce. Jak jsme zjistili tyto čtyři hodiny jsou naprosto ďábelsky dobře zvolený kompromis. Je to dostatečně dlouhý čas na to, aby se to člověku na první pohled zdálo jako věčnost a aby se namlsal dopředu, kolik dobrot za tu dobu dokáže spořádat, ale na druhou stranu dostatečně krátká doba než aby člověk - po tom co se hned "ze startu" pořádně nacpe - nestihl vytrávit. Moc chytré. Ale jinak...

O půl dvanácté přijíždíme na parkoviště poblíž restaurace. Zbytek cesty, a není to daleko, absolvujeme pěšky. Vcházíme do na první pohled celkem nenápadné budovy, ale už na druhý pohled musíme uznat, že to co jsme slyšeli dopředu od našich přátel je nejen pravda, ale vypadá to, že ve svém popisu byli i docela zdrženliví. Celé to tady vypadá jako renesanční rotunda, oplácaná a obestavěná spoustou dalších doplňků a přístavků. Byli jste někdy v Kroměříži v Květné zahradě v rotundě? Tak přesně takto to na mě působilo v téhle hospůdce. Obrovská vysoká klenba, ze které viselo něco dolů. Ale zatímco v Kroměříži to bylo Foucoultovo kyvadlo, tady to bylo...co vlastně? Prostě něco. Dole z toho něčeho trčelo něco ještě podivnějšího a členitějšího. Kolem tohoto podivného útvaru bylo rozmístěno všechno, co vlastně dělá správnou hospůdku hospůdkou. Stolečky promyšleně rozmístěné okolo stěn rotundy a především masivní barový pult opatřený pivovarnickou výbavou, která připomínala bronzový a do zrcadlového lesku vyleštěný parní stroj. Celý interiér byl vyzdoben různými ozdůbkami odkazujícími se na pivovarnictví vůbec.

Byli jsme uvedeni k našemu stolu, který jsme měli dopředu zarezervovaný. Posedali jsme si, abychom se hned po objednání nápojů opět zvedli a přemístili se k samoobslužnému "byfé" které zabíralo poměrně významnou část jedné strany restaurace. Tak. Kam dříve? No vždyť je to vlastně úplně jedno, že jo? Přece můžeme ochutnat úplně všechno a to v množství naprosto neomezeném. Ale i přesto první kolo bylo asi nejvydatnější. Jednomu to nedá. Ty vůně, ty barvy, ty nevídané úpravy...a co je vlastrmě tohleto? To se taky jí? Asi ano. Je u toho vidlička na nakládání. Tak teda kousek zkusíme. Jen se člověk protáhne kolem stolu s dobrotama a najednou je talíř vrchovatý. Jdeme ke stolu. Už tady na nás čeká třetinka piva. Cože? Pivo je v ceně? A kolik? Neomezeně? Fjů. Tak teď jsem teda opravdu dostal strach. Ještě že tisíciletí civilizace dokáží zvítězit v tomto nerovném boji. Aspoň pevně doufám. Ale to už je talíř opět prázdný. A mě se zdá, že je tam pár věcí, které jsem ještě nestihl ochutnat. Už jsem ale o něco skromnější, pokud jde o porce jednotlivých dobrot. Druhý talíř už není ani tak vrchovatý, jako spíše pestrý. S nasazením života zdolávám i druhý talíř dobrot. A co teď? Jsme tady necelou hodinu a do mě už se nic nevejde... Tak že by třeba pauza? A nebo alespoň kousek ovoce? Ovoce, jasně. Ale teď už to chce procházku. A tady se opravdu hodí se schovat za masku zvědavého turisty a začít bloumat po všech zákoutích tohoto místa. Potom, co jsem obkroužil skoro celý půdorys hospůdky, dorazil jsem do takového koutku, kam už se před pár chvílemi uchýlili naši přátelé s drobotinou. Mimo jiné tu měli "hnízdo" velikonoční zajíčci v nadživotní velikosti, kteří obcházeli hospůdku, navštěvovali zde usazené rodiny s dětmi a rozdávali dárky ze svého košíčku. Pravděpodobně barevná vejce. Na to jsem nikdy nepřišel, kde takový králík může přijít k vejcím. Hm.

Kromě těchto postav tu však byly i další atrakce pro nejměnší. Byla tu hračkami poměrně uspokojivě zásobená herna. A v tého herně - kromě hraček - byla taky malířka, která velmi dovedně pomalovávala dětem obličeje. Děvčatům tvořila na obličejíčky motivy zpravidla v podobě něčeho, co mělo připomínat motýla a klukům něco piráského. Když se ale začala blížit "závěrečná" obrázky se stávaly stále jednoduššími a jednoduššími, až si milá malířka sbalila barvičky a odporoučela se neznámo kam. Tou dobou už však byla většina dětí pomalována a tudíž naprosto spokojena.

A teď se dostávám k atrakci, která u přítomných dam vzbudila největší pozornost. A nejen u nich, zjihlé pohledy se zasněnýmia očima se objevovaly už i jen při vyprávění tohoto příběhu nad hromadou fotek. Kdesi vzadu, až na konci toho pamlskového ráje stála v rožku jedna z atrakcí, kterou tady mají jako lákadlo pro děti a i nejednu slečnu či paní. A tou bylo foundy na sladko. Sestává se ze dvou částí. První z nich je tácek plný špejlí a na těch špejlích jsou nabodány kousky nejrůznějšího tropického ovoce. Druhá část tohoto menu je fontánka, která je plná sladké, horké čokolády. Tušíte správně, tuto špejli je potřeba vzít a důkladně namočit do horké čokolády. A fontánka neustále čerpá horkou čokoládu z misky, kam čokoláda pomalu stéká a odtud ji zase žene neznámo kudy na vrchol fontánky, aby opět dostala šanci stékat dolů. A nebo se přemístit na sladké tropické ražniči.

Ale ani ta nejšťastnější hodinka netrvá věčně. A asi je to tak i dobře, protože množství jídla a nápojů způsobilo to, že původně mírně zamlklí a decentní návštěvníci restaurace se začali chovat více uvolněně a interiér hospůdky začal pomalu připomínat spíše zábavní park. Ne že by někdo tropil nějaké nepřístojnosti. To ne. Ale ruch začal být pomalu nepříjemný, takže jsme se tímto místem rozloučili.

Abychom trochu vychodili oběd, který jsme tak nahodile poskládali z mnoha dobrot ze zásob onoho kouzelného místa, a ze kterého jsme museli prchnout dílem abychom nepraskli a dílem byli před chvílí slušně a s úsměvem vyexpedováni obsluhou, vydali jsme se pěšky po ulicích Singapuru. Nečekaně opět k Marina Bay. Co bylo ale na naší cestě nejzajímavější, že i přesto, že jsme tuto pouť podnikali pěšky, skoro celou první polovičku cesty jsme téměř nezahlédli denní světlo. Pohybovali jsme se spletí hypermarketů, pasáží a hotelů až do doby, kdy jsme se nakonec dostali na pobřeží naší známé zátoky a nezbylo nám, než opustit tento klimatizovaný svět a vydat se vstříc dalším zážitkům v plně tropickém podnebí.

Jedním z posledních interiérů zdejších budov, který na mě po cestě udělal opravdový dojem, byla hala jednoho hotelu. Na první pohled tato rozlehlá místnost vypadala jako vnitřek obrovského vydlabaného pařezu, kde přesně uprostřed tvořil dominantu jakýsi neskutečně veliký, členitý a především mnoho pater měřící krápník, který jsa obtékán vodou tvořil horní část fontány a nebo snad vodopádu. Ta dolní část vypadala o něco málo fádněji a to jako bazének, který veškerou tu stékající vodu přijímal a odváděl neznámo kam. Jméno hotelu už se mi vykouřilo z hlavy. Jsem si ale jistý, že na tuto fontánu nezapomenu. Ale nic to. Pokračovali jsme dál, ale tentokrát to chvíli bylo pod širým nebem. No, skoro bych řekl, že dobře tak. Už jsem si myslel, že tenhle řetěz budov končí až někde v Hong-Kongu. Ale naštěstí ne.

Ani nevím jak jsme se ocitli v další z mnoha velikých hal, které ve svém nitru skrývají snad všechny prosklené a kovem a betonem vyztužené budovy. Tady se ale dostáváme asi někde do centra kulturního dění, protože přímo před námi, na něčem takovém, jako velké odpočivadlo posedává několik mladých slečen, každá vybavená hudebním nástrojem, jehož tvar mi nic neříká. Některé části některých nástrojů mi byly sice povědomé, ale zdaleka bych s určitostí nemohl říct, jak se který jmenuje. Byl jsem rád, že se mi podařilo identifikovat, do čeho se pravděpodobně fouká, na co se drnká a do čeho se mlátí. Ale hudba, kterou děvčata na tyto své podivné nástroje vyluzovala nebyla nijak rušivá a docela se mi i líbila. Chvilku jsme se zastavili a poslechli jsme si nějaké ty noty. Ale že by nás produkce oslovila natolik, že bychom si přáli zůstat až dokonce, to tedy ne. Po chvíli jsme se vydali napříč halou, kterou jsme v podstatě chtěli použít jen jako "klimatizovaný chodník" abychom se v pohodlí dostali až ke svému cíli. A pokud se nepletu, stále míříme k Marina Bay, ale tentokrát z druhé strany. Když jsme minuli koncertující skupinu děvčat a začali klesat po schodech dolů na ulici, byli jsme upozorněni na další poněkud pikantní architektonickou zvláštnost, tak typickou pro Singapur. Zdola z haly vedly pohodlné široké schody až nahoru na terasu - kde právě koncertovala děvčata. Problém ale byl v tom, že uprostřed těchto schodů asi v polovině své výšky stála socha a svou přítomností a rozlehlostí naprosto znemožňovala použít toto schodiště v souladu s původním záměrem. To ale samozřejmě nevadí, není nic jednoduššího, než o kousek vedle vybudovat schodiště jiné. Sice užší, ale za to delší a s mnoha serpentimani.

Když jsme vyšli zpět na ulici, nepustili jsme se - jak by se dalo předpokládat po dlážděné stezce, ale využili jsme zpevněného okraje této pro kulturu určené budovy a nechaje daleko za sebou konvenční cestu, nechali jsme se vést a po soustavě různých plošinek, výstupků a parapetů - nezřídka vedoucích několik metrů nad zemí. Tak jsme se dostali až k místu, kde jsme se zase zcela spořádaně napojili na hustou síť chodníků a chodníčků a pokračovali v procházce. Asi není příliš třeba zdůraznit fakt, že jsme toto "dobrodružství" nepodnikali s dětmi v kočárcích, ale že tyto byly na místo určení dovezeny obvyklejším způsobem.

Jak už naznačil pavilónek, ze kterého jsme div nešplhali po okapu - dostávali jsme se pomalu do centra kulturního dění. Tady místní a konec konců i turisté chodí odpočívat. Od plně uzavřených budov se pomalu dostáváme opět na nábřeží Marina bay, tentokrát do míst, kde jsou vybudované nejen vyhlídky na město, ale také jakési amfiteátry, které nepochybně slouží k hudební i jiné produkci. Zrovna když jsme přicházeli k největší ze staveb "amfiteátrového typu", rozestavovala si tady aparát nějaká kapela. Hm, bicí, kytary, basa...to by nemuselo být tak špatné, ale na druhou stranu. Kdo ví, kdy začnou hrát a náš šas tady v Singapuru začíná odtikávat poslední hodiny. Alespoň protentokrát. Ještě se sice procházíme po nábřeží, necháváme si ukazovat různé pamětihodnosti, koukáme kde co lítá, ale už jsme pomaličku na cestě dál.

Potom jsme přišli do místa, kde nám bylo naznačeno, že tady by nám to mělo být povědomé. Že tohleto místo bývá opravdu hodně často v televizi. Vidím v očích přátel očekávání, že každou chvíli musím užuž vykřiknout něco jako: "jo takhle, to je přece jasně!", ale nic. Stojím uprostřed jakési zatáčky asfaltové silnice, kde po levé straně stojí něco jako tribuna. No jo. Tribuna. Tohle asi opravdu bude nějaké populární místo. Ale proč? Žhavím mozek naplno, ale nic. Nechám se podat a nechápavě se rozhlížím. Nakonec mi to sledké tajemství prozradili. Tudy, přesně tudy se jezdí závod F1, velká cena Singapuru. Aha. No jo. No, prostě taková normální asfaltka. Kdyby tu nebyla ta tribuna, nebylo by na ní vůbec, ale vůbec nic neobvyklého. No dobře. Něco zvláštního na ní bylo. Nebyly tu žádné výtluky, jako u nás. Ale ty jsem tu neviděl ani jinde. No tak dál. Tady jsem nezahvězdil.

Protože jsme měli s sebou děti, měli jsme s sebou i hračky. A tak přišla řada i na mě. Dostal jsem do ruky ovladač a v tu chvíli pro mě přestal existovat okolní svět. Na druhém pomyslném konci antény totiž bylo autíčko na dálkové ovládání. Takové malinkaté, ale velmi agilní. Pohyb dopředu, pohyb dozadu a zatáční. Nic víc, ale člověk by tím dokázal zabít hodiny. Naštěstí mi to včas sebrali, a tak jsem nezůstal v Marina Bay, než by mi úplně nedošly baterky. A samozřejmě uletělo letadlo.

Celou dobu jsme měli opravdu skvělý výhled na celé Marina Bay, na radnici, na operu ve tvaru Durianu. A tak jsem si to to všechno pečlivě prohlížel, dnešní večer je na chvíli náš poslední v Singapuru. Ještě dnes se přemístíme do úplně jiné země, jižněji, až na úplně jinou polokouli. Už na nás čeká Indonézie a ostrov Bali. Zatím se ale přepravujeme zpět do Ang Mo Kio, kde je naše současná základna, a kde momentálně odpočívají v pokoji - a to doslova - naše patřičně odlehčené kufry. Netrvalo dlouho a jsme z centra zpět u nich. Odpočítáváme poslední hodiny a potom už jen desítky minut do odjezdu na letiště.

Pomalu už nastal čas a naše asijské zahřívací kolo se pomalu chýlilo k závěru. Čekal nás odjezd na Changi a s ním i nová kapitola našeho dobrodružství. Sedíme na balkoně, posrkáváme pivo z lahví opatřených termoobaly a rozhlížíme se po stmívajícím se nebi. Je lehký opar a v dálce přistávají a vzlétají éroplány. Jeden už tam čeká i na nás. Vezme nás do Indonézie. Nikam hrozně daleko, jen pár hodin letu na jih. Mezitím, co tu tak relaxujeme naši hostitelé nám zavolali taxi na letiště. Za chvilku tu bude. Takže, co jsme zapomněli? Snad nic. Z kufrů jsme vybalili zimní bundy a boty a také dlouhé kalhoty zůstaly tady v Singapuru. Naše až nesmyslně velké kufry jsou najednou a směšně prázdné. Možná bychom se i zbalili do jednoho kufru, ale radši jsme si nechali nějaký ten prostor jako rezervu. A taxi už je dole. První část cesty na letiště - výtahem ze desátého patra do přízemí dopadla dobře. S tím jsme tak trochu počítali. Před vchodem už na nás opravdu čekalo taxi - jedné z několika společností v Singapuru. Tady se ještě nemusíme mít tak moc na pozoru, abychom nepadli do nějaké léčky. Nacpali jsme své kufry i své tělesné schránky do vozu - poté, co jsme ještě naposledy zamávali přátelům - a taxikář s námi vyrazil směrem na letiště. Cesta nočním městem probíhala příjemně a pohodlně a ani druhá fáze našeho přesunu na Changi nám nepřipravila žádné překvapení. Na letišti nás čekal - jak jsem už dokonale pochopil - zcela nezbytný rituál a to hned po odbavení našich zavazadel návštěva kaktusové zahrady. Není tak úplně pravda, že bychom zahradu tak úplně nehledali, ale už nám to zabralo daleko méně času, než před...no jo, ony jsou to stěží čtyři dny, co jsme se sem skoro jako kouzlem přesunuli z naší domoviny. Kaktusová zahrada je i za tmy velice příjemná. Ani počasí nás nevyšplouchlo, takže jsme si s sebou přinášeli na palubu letadla dobrou náladu. Tedy společně s malou lahvinkou Bacardi, kterou jsme zakoupili v duty free shopu.

Mimochodem: naše zásoby dezinfekce, které jsme si směli vzít z domova se pomalu tenčili a nás čekal týden na Bali. Kluci sice měli nějaké zkušenosti z dřívějška, ale nechtěli jsme nic ponechat náhodě. Po rozvážném rozhodování, co vybrat pro vnitřní dezinfekci nakonec naše volba padla na Bacardi. Už loni jsme si zvykli označovat naši příruční skleněnou lékárničku jako "Doktora". Zatímco Ameriku jsme úspěšně absolvovali s Dr. Smirnoffem, pro asijské cesty vyšel z výběrového řízení nejlépe Dr. Bacardi.

Potom už vše vzalo rutinní postup: odbavení našich maličkostí, imigrační si vzalo druhou půlku našich formulářů, kontrola pasů - jestli jsme se nějak výrazně nezměnili a hlavně jestli jsme to my a pak už jen ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice Kuta. Tentokrát o nás budou pečovat aerolinky Air Asia. Je to nízkonákladová společnost, takže za své ne příliš drahé lístky nemůžeme očekávat žádný komfort. Po nezbytné ukázce - jak se máme chovat, kdybychom sebou náhodou plácli na zem a nebo se nám přihodilo něco podobně mrzutého - jsme konečně vzlétli. Z ukázky jsem si zapamatoval jen to, že Air Asia má letušky mnohem pohlednější než TA. Ale zkusme spát. Ještě nás toho čeká docela dost, než se dostaneme do hotelu. Věštecká slova.